Vlčí skála.

Další zajímavý skalní útvar v Beskydech je Mrazový srub nebo také Vlčí skála. První název jej lépe vystihuje. Skutečně jde o velice výrazný a ukázkový příklad tohoto typu útvaru. Impozantní je především ve své délce, kterou odhaduji na poctivého půl kilometru. Ani za sou největší výšku se nemusí nikterak mezi ostatními beskydskými skalami, skalkami i jinými kamennými (především pískovcovými) krasavci nebo krasavicemi stydět. Ta by měla dosahovat necelých dvaceti metrů. Z „vyhlídky“ je vidět, že toto místo je mnohdy nad úrovní špiček stromů rostoucích v lese severně od tohoto úctyhodného krajinného „schodu“. Charakter čela tohoto mrazového srubu je velmi pestrý a oko fotografa si opět přijde na své. Nedá se říct, že by byl v celé své délce celistvý, místy je přerušovaný mírnějšími svahy, kde je ještě kamenný podklad skryt. Každé místo stojí za to. Při pohybu pod Vlčí skálou by určitě nebyla od věci horolezecká přilba nebo alespoň nějaká jiná přilba, protože po „vrcholovém“ hřebeni vede červená turistická trasa. Právě tento úsek značené turistické trasy, jako jeden z mála v Beskydech, může při pohybu ve tmě velmi nebezpečný.

 

Pokud budeme od „slovenského“ vrcholu Sulov (903 m.n.m.) po červené západně dojdeme po asi půl kilometru cesty do míst kde se cestička stáčí doleva a Vlčí skály pomalu končí. Od tohoto místa by se měl zhruba 500 metrů západně nacházet další zajímavý, již ovšem lidmi vytvořený útvar a to Klauz Černé Ostravice, říčky která protéká kolem (respektive cesta je vedena kolem) zelené turistické trasy až se nakonec ve Starých Hamrech spojí s Bílou Ostravicí a zde již vytvoří tok, který se jmenuje „pouze“ Ostravice. Tuto část cesty by určitě bylo také velice zajímavé projít, protože by se zde měly nacházet nejrůznější vodní objekty, zamokřené plochy, skalní útvary, atd. Tak snad někdy příště. „Vlčí skály“ pro mě byly součástí jednoho velkého celodenního zimního výletu (byl jsem zde bohužel jen jednou a to v prosinci minulého roku (2019)), kdy jsem postupoval od autobusové zastávky (konečné) „Hotel Visalaje“ nedaleko něhož se nachází přírodní památka „Obidová“, která není veřejnosti přístupná, především z důvodu ochrany prostředí vhodného pro růst masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté a také třeba některých orchidejí (pochopitelně i mnoha dalších zajímavých rostlin a živočichů, jejichž „sešlap“ případně rušení v nevhodném období by mohlo mít negativní následky, což by pochopitelně bylo škoda) a pokračoval dále na „Bílý kříž“ o němž se zpívá v nejrůznějších písních dále kolem skleníků kde se mezi jiným zkoumá působení CO2 na smrkovou kulturu. Odtud jsem šel k hotelům Bílý Kříž a Sulov, kde to vypadalo velice pustě a smutně a dále konečně ke hranici se Slovenskem a Vlčím skalám. Od nich jsem se vrátil pod „český“ vrchol Sulov, ale slovenskou stranou, kde je krásná kamenná kaplička a vzhledem k tomu, že byly i Vánoce, tak i s betlémem. Cesta pokračovala po červené turistické trase přes Polonku, dále cesta obešla NPR Malý Polom a pokračovala velice zajímavou „spojnicí“ na asfaltovou cestu. Tato spojka byla velmi hezká, místy byly vidět i pralesovité oblasti – radost pohledět a zhruba v čtvrtině se přecházel potůček „Lúčka“. Stále po červené až ke kapličkám na Muřinkovém vrchu. Zde jsem byl už za velkého šera a výstup k Velkému Polomu byl pro mě už velmi únavný. Nicméně nezbývalo než pokračovat dále, cesta zpět by byla horší a těžší než pokračování do cíle a to kolem Kamenné chaty s rozhlednou, dále chaty Skalka do údolí. Cílem bylo nádraží v Mostech u Jablunkova, kde jsem došel nějak po šesté hodině večer. Byl jsem rád a výlet nepochybně stál za to, i když v noci byl poměrně velmi náročný, ale vzpomínám si na něj ještě teď jako by byl včera, zejména ten výstup na Velký polom a krásný pocit, když jsem konečně uviděl světla z údolí a taky to, že konečně již jdu cestou, kterou jsem znal. Ovšem v noci vše dostalo mnohem silnější „výraz“, příroda byla mnohem drsnější, ale i o to krásnější… Nejkrásnější pocit byl ovšem až ve vlaku, kdy už jsem nemusel dělat nic. :-)) Jen jsem si ukládal zážitky do paměti. :-) To už ovšem je na úplně jiný článek, který snad také někdy napíši.