Vlčí skála - očistec a skalní ráj...

Nejprve jsem si včera večer při návratu na vlak odjíždějící z Ostravice říkal, že jen doplním fotky k mému dávnějšímu článku a tím to skončí. Ale toto místo mě tak nadchlo, že si nepochybně zaslouží ještě jeden článek.

 

Můj poslední výlet. Z toho co je pro „nevyvolené“ v současné době povolené je cesta do práce, na chaty a do přírody za sportem. Jak moc je ta formulace (do přírody a za sportem) brána úplně přesně nechápu, jestli je to jen do nejbližšího okolí bydliště nebo i dál? No, vzhledem k tomu, že „cítím mezi řádky“, že se situace moc zlepšovat nebude, spíš čekám, že se vše bude ještě přitvrzovat, tak jsem k cestě na chatu, kde jsme za deště udělali nějaké věci, ještě ve vlaku přemýšlel kam se vypravím a co by stálo za to poznat. Prakticky až na chatě dostaly plány jasnější obrysy. Tedy podívat se na spodní část potoku Mazák pod chatovou oblastí Muchovice, na některé vodopádky a kaskády a potom jako třešničku na dortu dojít až na Bílý kříž a pod dávnou hotelovou oblast „Sulov“ k Vlčí skále. Tedy spíše ke skalám nebo úplně nejpřesněji k Mrazovému srubu. Správně je zde velké písmeno protože je to nejenom popis geologického útvaru, ale také jeho přesný název. Několikrát jsem zde již byl, ale nikdy jsem neviděl jak ta nejvyšší část, kde je i krásná vyhlídka na okolní kopce i nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd Lysou horu a na této vyhlídce i jistící horolezecký kruh (oko). I informace, že se zde pořádaly „cvičení VHT“ mohutnosti tohoto místa v mých představách také nepochybně přidaly. I ty skalní útvary pod které se mi dostat podařilo už před nějakou dobou dostat byly naprosto impozantní. Ale rozhodně to nebyla ta část s vyhlídkou. Prošel jsem si jen oblast severovýchodně odtud i ta o jejichž „vrcholech“ jsem si myslel (a nyní mohu i potvrdit), že jsou o dost nižší tak člověk nevěděl kam se dříve dívat. O tom jak vypadá nejmohutnější část jsem ovšem mohl jen hádat. Cesta sem byla taktéž velice smělá (z Ostravice nad Visalaje a dále přes Bílý kříž až k československým hranicím po nichž tento geologický „dělící“ útvar prochází (respektive spíš byla hranice záměrně vedena po jeho „hřebenu“)) a pak rychle zpět na nádraží na Ostravici na vlak a domů do Ostravy. Celkový odhad toho co jsem za ten výlet prošel je určitě někde mezi pětadvaceti a třiceti kilometry velmi svižné chůze a nazpátek často i běh.

 

Něco před čtyřmi hodinami odpoledne míjím přírodní památku „Obidová“, jednu z mála PP, kde je vstup zakázán a je možný pouze na povolení (výjimku) CHKO Beskydy, především z důvodu ochrany naší masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté. Rozcestník z cesty od nádrže Šance, od Visalají a od Morávky ukazuje vzdálenost cca 2 kilometry na Bílý kříž (a od něj je již Sulov a Mrazový rub jen kousek). Cesta zde poměrně dost stoupá, prakticky až ke skleníkům kde se zkoumá vliv CO2 na smrkový porost. Odtud již jen malým klesáním sejdeme k dřevěnému bílému kříži a dále k chatám Kysuca, Bílý Kříž a Sulov a od nich už jen po asfaltce dolů k vlevo umístěnému lesu jehož „hřeben vytváří v délce několika set metrů Vlčí skála (Mrazový srub). Říkal jsem si, teď nepůjdu k vrcholové části, ale právě tímto lesem a úchvatné skalní útvary snad odtud budu dobře vidět a podle toho se rozhodnu jak stoupat k tomu nejvyššímu. A hle, co nevidím – vyšlapaná cestička. Tak se jí hned vydám, kdo ví kam mě dovede? Na to, že by ji procházeli znalí horolezci (i na to, že prý jsou skály hodně drolivé a horolezci ne až tak moc využívány) mě překvapilo jak je vcelku dost vyšlapaná. Ano v některých místech byl výhled, ale jen na ty nižší útvary. Pak cestička začala stoupat mezi skály, ale určitě nechtěla sestoupit ke spodním částem skal, ale pořád pokračovala nahoru na hřeben. Nikde jsem neviděl rozumný směr po němž by cesta byla alespoň trochu přijatelná a tak jsem tedy pokračoval až nahoru a odtud až k vyhlídce. No a ta byla ještě notný kus daleko. Druhá varianta jak se dostat „pod skály“ byla, že budu po hřebenu pokračovat dále a hledat cestu jíž bezpečně sejdu dolů a budu se zase vracet zpět. Lehce se toto říká, ale mnohem hůř provádí. Nakonec jsem nějakou cestičku našel, ale o bezpečném sestupu se rozhodně mluvit nedá. Opatrně sestupuji… Celou dobu až sem jsem šel poměrně velmi svižně, ale nyní to není místo na „kvaltování“. Jedno podklouznutí by znamenalo asi velmi rychlý přesun dolů s největší pravděpodobností korunovaný „přistáním“ o nějaký kmen stromu. Najednou vidím prakticky neznatelnou cestičku – necestičku. Nohy jsou stále (a ještě poměrně dlouhou dobu budou) v nepříjemném náklonu. Svah je velmi strmý. Chvílemi si klestím cestu malými, ale již prakticky suchými větvemi smrčků, jinde jsou listnáče. Překračuji nebo podlézám padlé kmeny mohutných stromů. Nohy někde opírám o velmi nejisté mokré kořeny, často pak v mžiku „odletí“ neplánovaně níž. Ač je to „jen“ svah, tak na mnoha místech se snažím používat techniku tří jistých bodů – co kdyby náhodou. Mnohde se musím skutečně plazit „těsně na čumák“. Postup je strašně pomalý. Po několika metrech radostně nalezené cestičky ji opět ztrácím a hledám novou. Sestupuji a zase stoupám nahoru abych se od skal nevzdálil příliš. To se pořád a pořád opakuje.

 

V chytrých knihách se u mrazových srubů popisuje jakási „kryoplanační plošina“ jejíž sklon je do maximálně 12 stupňů. Tady to nějak nesedí. Ale asi je zde hodně překryta „běžnou“ zemní hmotou. Na ní ovšem je mezi stromky i spousta balvanů jejichž velikost není úplně malá. Pohled dolů a hledání „údolní plošiny“ mi moc dobrou odpověď na otázku „Kde se asi klesání bude zmírňovat a kde bude končit hustý les?“ nedávalo. I pouhý pohled dolů na vrcholky stromů mi moc optimistickou odpověď nedávalo. Vypadalo to odtud tak, že reliéf krajiny ještě hodně dlouho bude klesat níž a navíc samo údolí vypadalo tak, že ještě směrem doleva také klesalo. To právě přibližně jižním směrem. Později doma při pohledu do mapy jsem zjistil, že právě oblast jíž jsem klesal a myslel, že je přijatelnější cestou pod skály byla podle vrstevnic tou nejstrmější! Kdybych dále klesal do údolí dostal bych se patrně k modré turistické trase vedoucí podél pravostranného přítoku „Černé Ostravice“ s tokem „Bílé Ostravice“, kde vytvoří řeku s názvem již jen „Ostravice“ jejíž voda putuje nádrže Šance. Myslím si, že by i tato cesta mohla být zajímavá, ale zajím jsem tudy ještě nešel… Určitě zajímavá inspirace na někdy jindy. Pokud by se jen trochu podobala cestě od horní části nádrže Šance, od „zálivu“ podél toku „Řečice“ až prakticky k rozcestníku „Ježánky“, tak by nepochybně stála za to…

 

Ale není zpět ke skalním útvarům „Mrazového srubu“. Skutečně jsem postupoval velmi pomalu a při hledání vhodné cestičky jsem se spíš vzdaloval hlavnímu cíli výletu. Říkal jsem si ať hlavně nesestoupím příliš moc. O co víc klesnu o to více budu muset později stoupat. Na myšlenku hledání snadnější cestičky jsem se v jednom místě vykašlal. Řešení situace bylo jasné: „Musíš stoupat, žádné klesání a to nejlépe přímo nahoru“. Hustý porost musí přece někdy skončit. Dá se čekat, že právě pod skalami již bude „viditelnost“ lepší. :-) Pak se snažit podél spodní části skal opatrně postupovat doleva (proti směru, kterým jsem přišel). Až se tam dostanu tak taky aby se mi podařilo najít alespoň trochu schůdnou cestu na hřeben „Vlčí skály“. Zatím ovšem jsem v místech, kde ani moc přesně nevím jak daleko ode mě tyto skály jsou a kolik energie ještě budu k postupu nahoru potřebovat. Tento kousek mi vzal spoustu sil a hlavně času, který by se mi velice hodil na „stíhání“ vlaku z Ostravice. Po určité době lezení svahem držíc se všeho čeho je jen trochu možné se konečně dostávám z tohoto šíleného OČISTCE. Unavený, vyčerpaný, zadýchaný, ale energii mi dává pocit, že už se nemusím proplétat nepříjemným houštím. Jsem tak unavený, kolena také bolí, takže postupuji i zde poměrně pomalu. Navíc ani zde svah není o mnoho mírnější. Možná jen o trošku. Při pohledu na skály (kolmé „stěny“ mrazového srubu) nevím zda jsem již tady někdy byl nebo ne? Únava když jsem byl ještě níž a toto ještě neviděl byla taková, že jsem si už dokonce říkal, že je vlastně jedno jestli ty nejvyšší skalní části uvidím nebo ne. Hlavně abych se dostal do „bezpečí“ na horní značenou turistickou trasu na hřebeni. Často totiž stoupání kolem skal nebo v jejich blízkosti vyžaduje dost energie a hlavně opatrnosti.

 

Najednou podél cest vidím zřetelnou cestičku. Tuto již parně horolezci používají k přístupu pod skály. Nohy a plíce děkují za odpočinek. Za pohodlnější cestu. Skály osvětlené zapadajícím sluncem jsou úchvatné a to ještě nevím jaký pohled se mi za chvíli otevře.

 

Ano… Vidím vysokou skalní věž a jen kousek vlevo i patrně tu nejvyšší ze všech, nahoře osvětlenou do oranžova. Samozřejmě se nejedná o skalní věže, ale z tohoto pohledu tak vypadají. Míří někam hodně vysoko, snad až do nebeských výšin. Vychutnávám si tuto nadpozemskou nádheru. Myslím si, že cesta do těchto míst mi trvala strašně dlouho. Vím, že na nějaké „rozjímání“ není moc času. Ještě mě možná čeká dost dlouhá cesta podél skal abych se dostal do nějakého jistějšího terénu, nejlépe na hřeben. Teprve tam budu mít to nejobtížnější za sebou a budu se moci přepnout z obezřetného režimu někde mezi horolezectvím (to bych ale byl asi příliš drzý, protože v „horolezeckém“ pohledu se jedná nepochybně o cesty obtížnosti nula-nula-nic, sice v obtížném a nejistém terénu, ale s lezením po kolmých skalách to nemělo nic společného) a běžnou turistikou (zde mi mě asi většina turistů za takovýhle nápad hnala „sviňským krokem“ někam. Cesta pod skalami se nějak vytrácí. Napravo vidím mezeru mezi skalními krasavci a mezi ní prudší svah. Je mi jasné, že toto je má příležitost dostat se nahoru… Svah je prudký a dá se čekat, že po dešti i dost kluzký jako ty ostatní místa, kterými jsem ten den šel. Opatrně, ale co nejrychleji ať už jsem nahoře v bezpečí. S pohledem mířícím nahoru a držíc se čeho se dá opatrně, ale i tak skoro jako bleskem, nedívaje se dolů, stoupám nahoru. Kooonečně jsem na rovince. Až zde si mohu zaslouženě oddychnout. Až tady mohu popustit euforii „uzdu“. Myslím si, že už je dost pozdě. Zažívám pocit vítěze. Zážitek na který budu určitě velmi dlouho vzpomínat. Určitě do té doby co mi ještě bude paměť sloužit. Zasloužený pocit slasti. Někteří kvůli těmto stavům pijí nebo berou drogy a končí těžce. A osobně pochybuji (drogy jsem nikdy nezkoušel), že by se pomocí nich dostali do lepšího stavu. Jak bych někdy rád vrátil čas a některé chyby neudělal a naopak některé věci naopak udělal. Po horách chodím prakticky vždycky sám. Někteří lidé říkají jestli se necítím sám a jestli mi někdy není smutno. A možná vždy je překvapí má odpověď, že nemusím hodiny a hodiny potkat živáčka, ale v horách se cítím skoro vždy více mezi LIDMI než mezi „lidmi“ ve městě. Snad bude pro někoho článek jako inspirace pro nějaký nevšední výlet třeba i někam jinam a že zažijí stejný pocit slasti jako já tady. Pocit štěstí, že nezhučeli někam dolů a s úžasem obdivovat co příroda dokázala za ty dlouhé časy vytvořit, něco co vysoce přesahuje „velikost“ člověka. V nějakém článku tady na turistice jsem dokonce četl, že tyto pocity mohou svou silou přesáhnout sex. :-) Před nějakou dobou bych řekl, že asi nemůže být nic takového… :-)))) Ale bylo to jen tím, že jsem hory málo znal a málo v nich prožil! Kdo tedy ještě turistice úplně nepropadl (to by ale asi těžko četl články na tomto místě) tak doporučuji všemi deseti. Myslím si, že nikde jinde nezažije tak hluboké prožitky jako tady. A období kolem západu slunce je určitě to nejromantičtější. Možná si řeknete, že jsem trochu snílek, ale co jiného člověku zbývá v jinak dost zkaženém světě?

 

Ještě jsem se šel podívat jestli je skutečně ta vysoká skála tou ze které je ten výhled? Ano… Zde jsem opět potkal lidi se kterými jsem se zdravil před tím než jsem skály obcházel (myslím si to:-) ). Asi jsme se nikdy předtím neviděli a asi ani později už neuvidíme, ale v ten okamžik to vypadalo, že jsme „staří dobří přátelé“. Dvojička s krásným bílým psem. Ani ten neštěkal a choval se jako by i on byl mým největším kamarádem. :-) Uznávám byl jsem notně „omámen“ tajemností a velikostí tohoto místa. Přiznávám, že jsem se více díval na „dvounohou“ krasavici a nevím nevím který pohled byl krásnější, jestli na skálu dole nebo na lidskou krásku na vrcholu této skalní krasavice?

 

A právě toto jsou ty nádherné okamžiky, které lze asi zažít jen na horách. Lidi jsou tam tak nějak normálnější. Nemusíme se znát, ale v podstatě mluvíme naprosto stejnou řečí. Mnohdy dokonce ani nemusíme mluvit….

 

A ještě jeden romantický okamžik mi ten den nabídl. Západ rudého slunce nad „Sulovem“ s krásnými a dalekými i tajemnými v mlze se skrývající i objevujícími okolními kopci kousek od kamenné kapličky. Vcelku přijatelný byl i čas, kdy jsem odcházel od Vlčí skály, asi čtvrt na šest večer. Od hráze nádrže Šance nad Ostravicí jsem procházel kolem třičtvrtě na dvě odpoledne a u hotelů na „Sulově“ byl možná něco kolem půl páté večer. Pokud jsem od kapličky vycházel kolem půl šesté bylo jasné, že se budu i teď muset snažit jít svižněji, jednak ať většinu kamenité cesty zvládnu za rozumného světla a také by bylo dobré, kdyby se mi podařilo získat během čas, který jsem ztratil, když jsem se proplétal v houští pod skalami. Asi i díky slastnému pocitu (takovému trochu „opití“) jsem krásně v klesání získal během (spíš takovým „indiánským“ - chvíli běh, chvíli chůze :-) ) a pak také od Ježánek dolů prakticky až nad kvalitnější cestu do míst se studánkou, kde jsem si dal zaslouženě tři hrnky chutné vody (v ten okamžik určitě nejchutnější) a pokračoval pokud možno co nejsvižněji dolů směr nádraží Ostravice. Hádám tak minimálně ještě 9 kilometrů. Bylo něco po šesté hodině večer. Úplně poslední vlak jel kolem půl desáté a předtím v osm hodin. Pokud bych to nestihl, měj jsem ještě možnost skončit na naší chatě. Tam bych musel ovšem zatápět a to bych už asi moc energie neměl. :-) Dost důvodů abych se snažil jít velmi svižně, když to půjde tak i běžet. Cesta sem i zpátky byla zajímavá a tak se ji pokusím popsat v jiném článku, nyní jen to, že jsem „zabral“ natolik, že k nádraží jsem přicházel a vlak zrovna přijížděl. Byl jsem zde v 19h56 a odjezd byl přesně ve 20h00. Jinak bych musel čekat víc než hodinu a půl a to bylo hodně motivující zejména když jsem se přemáhal k běhu od hráze Šancí k přítoku potoku Mazák a odtud již je jen kousek na chodník v Ostravici vedoucí podél hlavní cesty z Bílé. Ovšem i zde je to minimálně na čtvrt hodiny rychlejší chůze k nádraží… Vše bylo korunováno úspěchem. Ve Frýdlantu jsem jen přeletěl do druhého vlaku, aniž bych se moc díval jestli jede na Ostravu, ale nakonec jel. Náročnost výletu byla poznat, když jsem vystupoval na nádraží Ostrava – střed. Musel jsem se držet oběma rukama a dělat velmi pomalé kroky. Všechno strašně bolelo. V ten okamžik jsem byl asi nejpomalejší chodec v celém městě. :-))). Než jsem došel na tramvaj, tak už jsem se trochu rozchodil. Únava se již hlásila silně o slovo, ale já byl šťastný protože jsem zažil jeden z mála neopakovatelných dnů, na které budu určitě ještě dlouho vzpomínat….