Vlhošť

Na pomezí Českolipska, Litoměřicka, Mělnicka, Liberecka a Mladoboleslavska nalezneme Ralskou pahorkatinu, což je rozsáhlá svrchněkřídová pískovcová oblast, kde jsou nejvyšší místa tvořena sopečnými suky, pronikajícími křídovou tabulí. Jednou z jejích částí je pak půvabná Dokeská pahorkatina s rozložitým zalesněným znělcovým vrcholem Vlhoště (614 m n. m.) a kuželovitým Ronovem (552 m n. m.) se zbytky hradu z 1. čtvrtiny 15. století, což jsou vypreparované výplně sopouchů či žil třetihorních vulkánů.

Okolí prve zmíněného vrcholu, jehož okolí bylo osídleno již v neolitu (důkazem budiž třeba objev 30 cm mocné kulturní vrstvy pod převisem Tisícový kámen, k němuž došlo roku 1998), je pak nazýváno jako Polomené hory. S tímto názvem měl přijít geolog Čeněk Zahálka v roce 1895, když čerpal ze starého archivního zápisu z roku 1515. Jinak bylo toto území zváno podle bývalého okresního města Dubá - Dubské skály či Dubská pahorkatina, případně jako Dubské Švýcarsko (něm. Daubaer Schweiz) a nesmíme rovněž opomenout pojem Kumerské pohoří (něm. Kummergebirge). Polomené hory se pak ještě dále dělí na Kokořínskou vrchovinu s Nedvězím, Houseckou vrchovinu s Vrátenskou horou a Maršovickým vrchem, Dubskou pahorkatinu, Brocenskou pahorkatinu a právě Vlhošťskou vrchovinu, což je přímo blízké okolí Vlhoště.

Původ názvu tohoto vrcholu bychom měli podle jazykovědců hledat ve staré slovanské řeči, a to buď jako Vělgost ve významu označujícím Vlhostův vrch či Velhošť a Velehošť, který má naopak označovat velikost této hory, jež ční nepřehlédnutelně do zdejšího kraje a je jeho dominujícím prvkem. Někteří autoři pak připouštějí, že první část pojmenování může pocházet z markomanského slova wild či wilth, což znamená něco jako dravý nebo divoký. První dochovanou zmínku o této hoře u Holan v Čechách pak nalezneme v roce 1406 ("in Wlhossti"), což zmiňuje Jan Evangelista Chadt-Ševětínský ve svých "Dějinách lesů a lesnictví (hospodářství lesního a hospodářského lesního zřízení či úpravy lesa - soustav) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku". V následujícím století pak byla zvána jako Vilhošť (Willhosst), což zase nalézáme v záznamech z let 1574, 1595 a 1597. Jedna z těchto zmínek se týká českolipského proboštství sv. Máří Magdalény, jež bylo z rozkazu krále Rudolfa II. osazováno od roku 1595 z plaského kláštera. Právě do něj vycházely úroky z některých pozemků u vsi Lubna (něm. Lauben) a z hory Vlhoště, která bývala panským majetkem od dávných časů. V roce 1601 se však všech těchto pozemků zmocnili českolipští a odvádění úroků do Plas odepřeli. Změna nastala až po opatově stížnosti ke králi Rudolfu II., jenž poručil českolipským, aby platy opět řádně odváděli do Plas. Když nahlédneme do I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c041), tak v něm nalezneme již dělení na Velký Vlhošť (něm. Grose Wiltsch b.) a Malý Vlhošť (něm. Klei: Wiltsch b.), přičemž mezi nimi zaznamenaná cesta byla již od středověku významnou spojnicí mezi Kravařemi a Dubou a někteří autoři tvrdí, že tudy vedla již v pravěku. Později se objevily pokusy o germanizaci názvosloví, kdy se propagovalo jméno Wildhorst. Nakonec došlo k ustálení německého pojmenování na Wilhoscht (lidově též Wilsch a Wilschberg) a jeho českým ekvivalentem byla Vilhošť. Vedle toho nalezneme v indikační skice stabilního katastru z roku 1843 pojem Willhoschter Berg a pojem Willhoscht (později též Wilhoscht) byl přisouzen pouze osadě na jeho jihovýchodním úpatí (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT443018430). Po vzniku ČSR se obnovily snahy o změnu jména hory, a to na Vlhoš, Vlhošt nebo Bolhošť, aby se později začal používat tvar Vlhošť. V té době bylo již dávno užíváno Němci pojmenování Wilscht, případně Wilschtberg, vedle něhož byl používán též výraz Wilschberg, s nímž se můžeme setkat např. v knize Theodora Schäfera "Führer durch Nord-Böhmen mit Eigangstouren durch die Sächsische Schweiz, das Erzgebirge und Lausitzer Gebirge" z roku 1891.

Již od 19. století byla Vlhošť cílem mnoha botaniků, mykologů a zoologů, kteří zkoumali její přírodu. Šlo zejména o zachovalé části suťového lesa v severních a východních partiích Vlhoště a reliktní bory na opačných stranách téhož vrcholu a též na Malé Vlhošti. Našla se zde řada vzácných druhů, avšak návrh na vyhlášení chráněného území Vlhošť přišel až v roce 1980, přičemž současná přírodní rezervace o výměře 82,2306 ha byla vyhlášena správou CHKO Kokořínsko až 2. února 1998 (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=1908). Naopak od počátku 90. let 20. století navrhovaná národní přírodní rezervace Polomené hory, jež se měla rozprostírat na ploše kolem 20 ha na území bývalého vojenského prostoru Ralsko mezi obcemi Zahrádky, Doksy, Hradčany a Veselí nebyla realizována. Stejně jako sem mířili také geologové (z těch prvních nutno jmenovat Franze Ambrosia a Augusta Emanuela Reußovi, přičemž první z nich se poprvé pokusil o výklad geologické stavby hory, a to v knize "Mineralogische Beschreibung des Leutmeritzer Kreises" z roku 1793) a paleontologové, tak si Vlhošť oblíbili i horolezci, čehož důkazem může být zmínka v publikaci "Cvičné skály a horolezectví v Československu", kterou vydal v roce 1938 Rudolf Pilát:

"III. skupina: Okolí Vlhoště.

Východně od skalních útvarů u Blíževedel a Sterndorfu pokračují skály na jihozápadním svahu nejvyššího vrchu Dubského Švýcarska, Vlhoště (Wilhoscht), kde jest v délce asi 2 km dlouhá řada krásných pískovcových útvarů se třemi mohutnými terasami. Celý široký pás okrajových skal jest rozerván komíny a částečně vystupujícími věžemi. Ze skalních útvarů, které nesou jména, uvádíme: Vrstva (Schichte), Netopýří sklep (Fledermauskeller), Sokolí tvrz (Falkenhorst), Sňupeček (Tabaknase), Kozí hřbety (Ziegenrücken), Vyhlídka (Ausichtstein), Velhost (Helgast).

Na jihovýchodním výběžku Vlhoště a na sousedním Malém Vlhošti, jsou též pěkné skupiny skal. Na jih odtud položený vrch Zubrnice (Ziebernberg) jest malebně obložen mohutnými pískovcovými pilíři. Také údolí k jihu jest obohaceno podobnými útvary."

Není tedy divu, že pro místní byla tato hora s bonsajím podobnými borovicemi něco jako bájný Blaník, takže v rámci staletí vzniklo kolem ní mnoho vyprávěnek, pohádek a pověstí, k nimž však později přibyly také mnohé moderní, zejm. ty trampské. Na srub ve skalnatých Roverkách mezi Blíževedly a Zakšínem měla podle jedné z nich jezdit parta kodiaků, která však nikdy nezavítala na nedalekou Vlhošť a jen se na ni dívala, neboť se mezi nimi tradovalo to, že pokud se tam někdy vydají, že to bude poslední jejich návštěva těchto míst, což se později doopravdy mělo stát, alespoň ve stati "Specifika trampské pověsti" od Jana Pohunka, jež byla publikována v "Národopisném věstníku" 14. prosince 2010. Pouze škoda toho, že odsunem německého obyvatelstva zanikl právě jeho folklor a řada, mnohdy až hororově laděných příběhů. Přes to všechno však tato romanticky laděná krajina, kudy prošel i náš velký romantický bard Karel Hynek Mácha, láká k návštěvě stále víc lidí, což není nic zvláštního, protože zdejší přírodní zákoutí jsou přímo divukrásná. Snad se však z těchto míst nestane to, co např. ze Sněžky, kam proudí denně desetitisíce návštěvníků, protože by to byl zcela určitě jejich konec v současné podobě, což by byla nesmírná škoda. Na závěr doporučuji si přečíst knihu "Vlhošť. Hora v labyrintu skal", kterou vydali Jiří Adamovič, Václav Cílek a Kamil Podroužek v roce 2022. Začíst se do ní, tak to opravdu stojí za to!