Cyklozájezd Českolipsko 2022, pt. 3, skály u Loubí, Husí cesta a památka na Járu Cimrmana

19.8.2022

Zatímco včera jsem víceméně tušil, co mě čeká, přeci jen o Sloupu,sklárnách, Zákupech člověk nějakou tu zmínku slyšel, kam se vydám tento den, je víceméně cesta do neznáma.

Jedinou inspirací je mi obří kopec Vlhošť (614), zas tak tedy obří není, ale je to největší kopec v blízkém okolí České Lípy a to už za zmínku stojí. Kreslím si tak trasu spíše podle mapových značek, tedy hlavně tam, kde je nahuštěno více skal a skalních útvarů. Ještě se tedy musím dohodnout s redaktorkou novin, co mám rozdělané, kdy budeme pokračovat. Naštěstí už nám toho moc nezbývá, nějaké korektury a pár článků. Když se tedy dohodneme že bude stačit nějaká pátá hodina odpolední, můžu o půl jedenácté vyrazit.

Vyrážím tak přímým směrem k jižnímu předměstí Sosnová (kde je známý rallyecrossový areál), přes mírné návrší do Zahrádek se sjezdem k Robečskému potoku a výjezdu k zámku. Od Zahrádek pokračuje trasa přímou lipovou alejí spíše cestou polní kvality, občasně sypanou čedičem.

Za rybníky odbočka do Holan, kde si dopřeju jedno raní (chtělo by se i víc,ono se tam i vaří a mají tam pěknou výčepní).

Pak už jsou na dohled místa, kde by měla být větší koncentrace skalisek, silnička projíždí kolem obory Vřísek, vlastně mě tímto směrem lákala zelená TZ která směřuje do údolí Dolského potoka, ale tam je asi problematická průjezdnost s kolem takže mám naplánovanou bezpečnější cestu vedlejším údolím Heřmáneckého potoka (též se dá najít název Loubský).

Nějaké ty skalní útvary v porostu spíše tuším než vidím, snad jen v místě nějaké mýtiny se zahlédne větší kus, ale přeci jen první úspěch a kochací zastávka u odbočky lesní cesty (a žluté TZ) ve skalním defilé kolem vstupu do rokle, která směřuje k osadě Sušice. Celkem pěkným skalám vévodí zkraje mohutný Hranol, o kus dál Žabák a Žabí věž a zajímavou ozdůbkou je značně plochá Wendyšova stěna. Dojem umocní i drobná sklizeň lesních plodů (ostružin). Jedinou vadou na kráse je snad jen prozatím od rána zatažená obloha, která příliš nekoresponduje s představou fotogenické přírody.

Na okraji samotného Loubí zaujme nejen půvabná kamenná chalupa ale i vykukující Stěna v Loubí. Následuje kopeček do Heřmánek a před dalšími Dřevčicemi odbočka na zelenou TZ. Podle cykloserveru by cesta měla být sjízdná, nebo alespoň vytlačitelná. K okraji lesa to celkem jde, ale při vstupu do sklaní rokle je to už horší, nicméně neodpustím si pár fotek zajímavých pískovců. Když pak zjistím, že cesta e spíš úzká pěšina, volím tu variantu kolo vytlačit. Naštěstí hory tu skutečně nejsou velké a po nějakých 200 m jsem na menší náhorní plošině. V rozcestí Velká Řebčice mě navíc potěší i přítomnost cyklistického značení 0058, souběh červené TZ a poetický název celé komunikace, Husí cesta. Ta vlastně začíná nějaký kilometr na východě, takže mi toho zas tak moc neuteklo.

Samotná cesta je pohodlná štěrkovaná lesní komunikace takřka rovinatého charakteru (ještě nějaké převýšení budou, ale nic drastického). Kolem cesty je takový typický les na pískovcích, který známe i z jiných končin České tabule, tedy převážně borovice, občas smrk, dosti bříza a nějaký ten buk. Kolem cesty se občas objeví nějaký kus skály, poněkud zajímavější kusy skal na mírném vrcholku, které by se podle mapy mohly nazývat Martin a jedna dokonce Skalní věž Martínek. Názvy ovšem navozují fakt že nějaká stovka metrů zbývá k přírodní památce Martinská stěna. Cyklotras ji sice objíždí severní stranou, červená pěší ale pokračuje pod stěnou. Vlastně když už jsem měl celou památku objetou, vidím moc pěkné seskupení skalek. To už nemůžu vydržet, kolo nechám napospas u jednoho stromu (cestou jsem zatím potkal asi dvě dvojice, takže kdo by tu kradl). Martinskou stěnu tvoří pás skal v délce necelého půl kilometru. Skály jsou navrstvené ve dvou stupních, nad tím spodním vede ta červená TZ, nad ní je další skalní pás útvarů výšky tak odhadem 5–10 m. Pod skalní cestou je údolí Komářího dolu a díky výšce té spodní stěny je i skromná vyhlídka na protější stranu údolí.

Čili teď už začínám být se zvolenou trasou značně spokojen. To ještě netuším, že kilometru a půl dojedu k přístřešku a rozcestí Pod Husou. Ta Husa je konkrétně blízký vrchol (449) se skalou, která snad připomíná užitečného ptáka. Překvapením je ale přítomnost sochy tohoto ptáka a stromu s pamětní deskou na místo skonu českého velikána. Více či méně zasvěcení snad i tuší, že stopy Járy Cimrmana údajně mizí z počátkem Velké války v roce 1914. V životopisném filmu vidíme, jak věhlasný všeuměl s kufry v rukou pádí někam za obzor. Ovšem od té doby, co film vznikl už nějaká doba uplynula. Snad noví badatelé v zašlých archivech, obecních kronikách a v útržcích vyprávění pamětníků objevili nové poznatky, o kterých první generace Cimrmanologů neměla ponětí.

Navíc u rozcestí je dalších pár pěkných skalek, vyzkoušel jsem i rybí oko.

Severně od Husy je u cesty přístřešek s výhledem na samotný Vlhošť. Navíc jak se lze dočíst z další vzpomínkové informace, poblíž býval léčivý Cimrmanův pramen, který bohužel zničili neuvědomělí vodohospodáři.

Cesta pokračuje náhorní plošinou borovým lesem takřka bez převýšení, po rozcestí s modrou TZ už více z kopečka. Po nějakých 20 km už by to chtělo hospodu. Ta naštěstí je hned na okraji osady Skalka. Hospoda je spíše stánek s občerstvením s korpulentní paní za pultem. Podle výzdoby jde naštěstí o klasickou trempskou osvěžovnou, pivo, párek, nebo klobása, pro mladší ročníky i nějaké to limo a odporné hranolky nebo langoše.

Ve Skalce Husí cesta končí, mění se i číslo cyklotrasy, odbočka k východu na trasu 0059, poněkud do kopečka a dolů k osadě Hvězda, sjezd do Vlhošťského dolu a dál k Liticím. Za sebou nechávám samotný Vlhošť, krajině západně více dominuje strmý vrchol Ronov, s pevnostním hradem na vrcholu. Už mě ale začíná tlačit čas, takže i tento pozoruhodný vrchol zůstane nedotčený. Cykloatlas nabízel sjízdnou cestu přes louky, která je vskutku sjízdná, byť nesnadno (spíš kvůli povrchu), dál pak po louce kde takřka mizí, tak jen odhadem k jakémusi JZD, kde už naštěstí cesta nabývá konkrétního vzhledu. Stvolínky s podle tabulky na rozcestníku chlubí starobylým kostelem, který je ovšem podobně jako vedlejší zámek poněkud zpustlý. U zámku je sice vztyčený jeřáb, ale ten skoro vypadá, že na něj taky zapomněli.

Pokračuju kousek po silnici č. 15, tady by se i nějaká cyklostezka snesla, samotný kolař to dá, když mě ale míjí v rozcestí Pod Smrtkou dvojice s přívěsným vozíkem, moc jim nezávidím. Naštěstí podobně jako já odbočí na trasu 3098 (a červenou pěší) přes koleje směrem k Malému Boru. Jde spíše o chatovou oblast, dál pokračuje značně polní cesta plochou krajinou s blízkým rybníky (Dolanský, Hrázský, Milčanský). U chatové zástavby Milčany se vyskytuje menší kopeček, však tam stával i hrad (spíš hrádek) Vítkovec, z kterého zůstala jedna velká zeď. Pod hradem je naštěstí další bufet obdobného ražení, jako ten u Skalky. Poslední kilometry vedou silničkou kolem Rybnova do Zahrádek, u Staré pošty žádný cyklista, tak sjíždím dolů a vlastně stejnou cestou jako dopoledne k bydlišti.

Redaktorka už má skoro všechno hotové, takže korektura je skoro blesková, sice přišly ještě dodatky k druhým novinám, ty naštěstí nespěchají. Takže je celkem dosti času jak k návštěvě klášterní hospody, tak nakonec i k posezení s kytarou a nějakému tomu „békání“.


Pt. 1


Pt. 2


Pt. 4