Zanikající technická historie Ostravy - část II, zbytky koksovny sv. Trojice.

   Tímto článkem naváži na předešlý úvod [1] a snad se přiblížím až k „ostrému jádru“. Do oblasti se dostávám zcela utajen, nevítán a nezván. Vybírám si cestičku po schodech naproti památníku popravených za stávky v roce 1894 v dole sv. Trojice. Památník je na opačné straně silnice „Těšínská“. Tato forma odporu nebyla jediná, jak si zájemce může přečíst třeba v následujících pramenech [2] až [9]. Poprvé se vydávám do míst, kde ani v nejmenším netuším, co mě může potkat. Zda se bude jednat o „zbytečnou“ procházku nebo akci nabitou dobrodružstvím a bušícím srdcem, zatím netuším. Netuším, zda „objevím“ něco, co mě bude fascinovat nebo zda budu zklamán.

   Pár desítek metrů za těmito schody se napojuji na asfaltovou cestu, která by mě dovedla až nad kostel sv. Josefa. Jedná se o kostel spadající pod Opavskou diecézi a byl postaven v letech 1780 až 1783. Na počátku dvacátého století se propadl skoro až o 8 metrů a tak musel být zajištěn. Tato „kotvící“ konstrukce byla provedena mezi léty 1913 až 1928. Pro Ostraváky je známý především tím, že se u něj nachází „Centrální hřbitov“. Ale jen málokdo mu bude takto říkat, vžilo se označení hřbitov „Na Slezské“. Tímto směrem se vydávat nyní ovšem nebudu a odbočím doleva přes bývalou louku (nyní zde je spíš než louka pár stromů před lesem, který mě po chvíli postaví před pravou technickou (i přírodní) divočinu. Pohled, který bude krásným kontrastem k tomu, jak „přírodě strašně škodíme a ona se s tím nemá šanci vyrovnat...“ slovy ekologických ultras, zakazujících všude a nejlépe vše – nejradši by byli, kdyby lidé ani nedýchali, protože tím zanechávají „uhlíkovou stopu“.

    První otázkou, kterou musím vyřešit je to, jak sestoupím k historickým budovám ze začátku minulého století. Doufám, že mě také nikdo odtud nevyžene, ale žádnou zákazovou tabulku jsem z tohoto směru nenašel. Pokud se ale podle slov některých má jednat o nezamořenější území celé Ostravy, tak by zde nějaké upozornění být mělo. Měly by se tu nacházet nebezpečné produkty koksárenství a to prý v půdě a vodách. Nejlépe lidé slyší na látky typu kyanidy a podobně. Nějak na tohle nechtějí ovšem slyšet kuřáci, protože velice podobné „produkty“ má i jejich „hobby“, filtr nefiltr. Nejvíce těchto látek bylo v koksárenském plynu a vzhledem k tomu, že koksovna zde již mnoho desítek let není, tak toto není třeba řešit. Vodě bych se ale pochopitelně i dnes vyhýbal jako čert kříži. Nejedná se o žádnou bystřinu v Tatrách. Pro poznání dávné technické minulosti, které by nebylo výslovně zakázáno (na druhou stranu, ale ani nikde není napsáno, že by vstupovat sem povolené bylo) si myslím, že se jedná o jedno z nejryzejších míst v Ostravě. Nevím o žádném, které by bylo z tohoto pohledu zajímavější a člověk na vlastní oči mohl vidět nenápadné, ale mnohde i velice výrazné detaily. Místa, které provokují technickou představivost, když si chcete domyslet jako to zde v nejlepších létech asi vypadalo. Teprve až, když zde zavítáte, tak uvidíte mohutnost míst o kterých se v ostravských rodinách většinou jen mluvilo, ale zdaleka ne každý věděl o co se jedná. Pro mou, natož mladší generaci, se jedná o místa jednoznačně zahalená mlhou, podobně jako například pro obyvatele městeček v Moravském krasu jejich tajemné jeskyně. Když to „ještě šlo“, tak nepochybně mnozí z nich vstupovali tam, kde to „smrdí problémem“, jak v jedné písničce zpívá Brichta. Stejně jako každý dobrodružněji laděný Valach nemohl alespoň jednou nenahlédnout do místních pseudokrasových krasavic (mnohým učarovali tak, že jim nestačila jen jedna :-) ). No a pro Ostraváky byly tímto místem ony tajemné sloje. Vzpomínám na vyprávění, že se ještě nedávno dalo do některých vcelku lehce dostat – dnes již to pravda není.

   Ovšem, ať už se to někomu líbí nebo ne, tak černouhelné doly a koksovny k Ostravě patřily jako k velbloudovi hrb. Dnešní doba se toto snaží vymazat z paměti i těch posledních pamětníků, což je myslím velká škoda. Pár mých odstavečků bych chtěl věnovat právě tomu, co asi v nejbližší době pod záminkou „rekultivace“ zanikne. Z některých míst se dovídám, že by zde měli vzniknout nové byty a rekreační oblast (v jakém je to kontrastu s tvrzením jiných, že se jedná o nejzamořenější území Ostravy).

   Vejdu do lesa a po své levici mám „Strojovnu číslo 2“ koksovny „sv. Trojice“ nebo také jen „Trojice“. Poprvé se přibližuji k nejzajímavějším částem stejnojmenného údolí. Krajina nečekaně zvlněná. Patrně ale žádný z kopečků nebude zcela přírodního původu. Někde jsem se dočetl, že původní budovy z předminulého století se nacházely možná až o deset metrů níž než je úroveň terénu nyní. Kde co v té době stálo bude podobně dobrodružné hledání informací v knihovnách nebo jiných zdrojích informací, jako samotné seznamování se s posledními zbytky budov v současnosti. Mnoho míst je třeba překonávat „svižnými technikami“ a při sestupech si dávat velice pozor kam míříme nebo na co stoupáme. Mnoha místům nelze moc věřit a určitě je dobré kráčet s nemalým odstupem. Určitě je velice dobré dát na svůj „šestý smysl“. Není výjimkou na „kopečky“ stoupat s využitím všech čtyř končetin. Naopak při sestupování se pozorně díval kolem sebe, protože spousta svahů v určité výšce může končit kolmou stěnou cihlové stěny. Jak už jsem napsal dříve, mnoho stěn se drolí a drží silou vůle. I proto je na místě zde chodit jen za „dobrého světla“, určitě ne v noci. Hrozí velmi reálné nebezpečí zřícení se do hlubin v místech, kde jen tak někdo chodit nebude a dá se tedy očekávat, že pomoci se případný nešťastník nedočká. Na první terénní vlnku se dostávám poměrně rychle a snadno. Další „kopeček“ už je vyšší a strmější. Dostat s na něj už bude těžší, ale i to se mi po chvíli, držíc se kořenů a kmenů většinou pružných břízek, dostávám až nahoru, kde očekávám alespoň nějaký výhled do krajiny, tedy spíš do údolí. O něco výš nade mnou nalevo jsou nižší zbytky cihlových zídek. To nejzajímavější mám ale pod sebou. To, pro co jsem se zde vydal. Poslední zbytky koksovny, ke kterým se dá (tuším, že to není úplně košér) bez větších problémů v současnosti dostat. Bohužel dá se očekávat, že se to s postupem času změní k horšímu.

   Jde o zbytky hasících věží koksovny. Když se „skoro hotový“ koks vytlačuje z komor koksárenské baterie ven „na čistý vzduch“ začne ještě více doutnat a hořet. Z komor se vysype na chladící vůz (vagón) a po kolejích přesune pod hasící věže, kde se silným proudem vody prudce zchladí. Někde se žhavý koks hasil i ručně z hadic. V jedné části – těsně vedle severozápadní zdi koksovny přesně pod nosnými betonovými konstrukcemi (pouze ty do současnosti zbyly, ale příroda si již i toto bere zpátky a tak se mezi pozůstatky dávných technologických výdobytků minulosti proplétají mladé i poněkud starší stromky i stromy) se nachází i nejzajímavější místo, kam je možné nahlédnout (ovšem ne až tak moc rozumné lézt). Jedná se o zatopenou „štolu“, kde je stále přibližně stejně vysoká úroveň vodní hladiny. Jakousi silně zrezavělou svisle umístěnou trubkou stále mírně kape voda. Ač vypadá čistě, tak patrně bude toto místo jedním z nejvíce znečistěných v celé oblasti. Stěny chodeb mazlavé a nepochybně taktéž ne „úplně zdravé“. Pro dohlédnutí na viditelný konec „štoly“ je třeba přilbu s hodně výkonným jeskyňářským světlem. Všude kolem dokola plno bord… a tak každý, kdo má rád své zdraví, nechť to zde příliš nezkoumá. Určitě místo zajímavé, ale stačí vidět jednou jedenkrát, jako reálný vzhled něčeho, co student v učebnicích průmyslovek nebo skript vysokých škol, tedy především místní VŠB-TU, může jen tušit. Jen v mlhavých obrysech a dávajících více otázek než odpovědí. Ne, že by pohyb v okolí těchto míst dal na všechno odpověď, ale běžný smrtelník si alespoň představí, jak monstrózní stavby to kdysi byly.

   Zatím se na celou tuto technickou krásu dívám shora a ani v nejmenším netuším, co mě níž ještě překvapí. Nejprve je třeba se do údolí bezpečně dostat. Lehce se to říká, ale hůř provádí. Místy opatrně strmým svahem sestupuji a dávám pořádně pozor, abych nepodklouzl. Pode mnou je výše umístěná cihlová zeď a tak opatrně sestupuji k jakémusi rovnému žlebu, který je zde silně překryt půdou a podzimním listím. Po něm traverzuji doleva a dávám pozor, abych se v tomto listí nepropadl. Krajina zpestřená podzimním listím je krásná, ale u skal, jeskyní, pseudokrasu nebo právě těchto technologických památek i velmi ošemetná – není vidět co skrývá a jak je ono „podloží“ zdravé… Lepší postupovat po kamenech, než po tomto. Dostávám se k poměrně úzké, ale strmě klesající šikmině. Kdybych měl dost odvahy, mohl bych zde sklouznout jako po velké skluzavce. Netuším ale na jakou překážku bych mohl případně najet a jak bych tuto „adrenalinovou dráhu“ dokázal brzdit.

   Zbaběle tedy hledám jistější cestičku jak „skluz“ obejít. Vůbec netuším k čemu sloužil, ale překonává celou výšku horní zdi. Po vyzděném „rantlu rampy“ stoupám výš. Dostávám se k základům kratší „místnosti“ po jejíž delší straně je jakoby ideálně vyvrtaný úzký a přesně kruhový tunel, ale dostatečně velký pro nakouknutí. Opět vůbec netuším k čemu sloužil. Scházím níž a oklikou se opatrně dostávám níž na jakési první patro svahu. Teprve to mě přivede k oněm hlavním pozůstatkům koksárenské historie. Zde poprvé vidím v plné kráse nosnou konstrukci hasících věží, ale každá má trochu jiný profil. Na úrovni tohoto dlouhého a širokého „schodu“ se uvnitř jedné z věží nachází spousta kratších betonových svislých „tyček“ nebo „válců“ v pravidelných vzdálenostech. Opět ani v nejmenším netuším k čemu sloužily, jestli jako „nosníky“ nějaké plošiny nebo něčeho jiného? Na jih od ní se nachází jakési „světlíky“ naplněné vodou a mezi nimi rezavá trubka. Kdo ví, jestli se jedná o nějaký „sifon“. To nejzajímavější mám jen pár kroků dál. Jedná se o úchvatný vstupní „portál“ prudce se svažující chodby. Možná po nějakých deseti výškových (tady asi správněji hloubkových) metrech se chodba narovnává a pro toho, kdo není vybaven gumáky zde cesta končí… Zatopená štola vede rovně tak daleko, že na prosvícení až na konec (viditelný) je již třeba vcelku dobré jeskyňářské světlo. Odkud se ta voda bere také netuším, někde se tvrdí, že potok Burňa“ je v údolí „zatrubněn“. V mé představě vidím ocelové nebo betonové trubky, ale co když je to právě ona nevšední „zatopená štola“. Tím bych ukončil oblast koksovny a kdo je zvědavější, tak ať se sem vydá nebo začne studovat skripta, geologické, důlní, případně jiné mapy a zdroje a zaručuji, že i tento „teoretický“ průzkum bude stát za to...

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/zanikajici-technicka-historie-ostravy-pozustatky-davneho-dolu-a-koksovny-trojice-lehky-uvod/detail

[2] https://www.ostravainfo.cz/cz/objevuj-ostravu/pamatky-a-architektura/sochy-a-pomniky/9193-pamatnik-obetem-stavky-na-dolu-trojice-1894.html

[3] https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/u-dolu-trojice-bylo-zastreleno-dvanact-osob-20140508.html

[4] https://encyklopedie.ostrava.cz/home-mmo/?acc=profil_objektu&load=63

[5] https://sochyamesta.cz/zaznam/18771

[6] https://patriotmagazin.cz/vyroci-4-kvetna-1894-zacala-velka-hornicka-stavka-pri-stretu-s-cetniky-zahynulo-12-haviru

[7] https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/historie-doly-pamatnik-stavka-citice.A231102_757081_vary-zpravy_melu

[8] https://www.pamatkovykatalog.cz/pomnik-hornicke-stavky-14463162

[9] https://sbc.org.pl/Content/318776/Publikacja-KC-7850.pdf

[10] https://www.obec-hudlice.cz/zajimavosti/vyznamni-rodaci-nasi-obce/petr-cingr/