Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Krása a dobrodružství prvního maratonu pohledem "chvostoběžce" - díl třetí, ZÁVOD.
Pokračování předešlých dvou dílů [1], [2].
Pro startovní číslo, triko a další věci (startovní balíček) jsem si zašel už o den dřív v sobotu. Už tento den je taková malá velká sláva. Je trochu jiný než ty všechny ostatní, obyčejné. Dokupuji si nějakou energetickou „podporu“ se kterou mám jen minimální zkušenosti. To budu volit jen velice obezřetně – nechtěl bych, aby mě pak kombinace neplánovaně neprohnala tam, kam bych nechtěl.
Trika jsou hezká a hlavně funkční. Zítra má být také vedro a tak budu volit minimálně lehkou kombinaci. Tedy jen ty nejnutnější klíče a doklady, nějaké peníze, malou láhev na vodu, nějaké tyčinky, gely, atd. a sprej na astma – kdyby náhodou a malý mobil. Žádné nepodstatnosti jako jsou kamerky, foťáky, atd. Doopravdy je nutné vše maximálně odlehčit a mít vše dobře rozložené, aby nic netlačilo. Nervozita stoupá. Probouzím se kolem šesti ráno – jen, abych nezaspal. Klidně bych ale ještě spal. Předzávodní „nervóza“ stoupá. Jen, abych nic nezapomenul. Hlavně číslo s čipem – to by mě ani nezměřili. Na maratony a podobné náročnější závody je velice vhodné napsat i telefonní čísla, své zdravotní problémy – léky, atd. kdyby se něco, nedej bože stalo na opačnou stranu startovního čísla. Přese vše, i s dobíháním na spoj jsem v centru poměrně brzo. Možná kolem čtvrt na devět. Start maratonu a půlmaratonu má být v devět ráno. Všude kolem dokola plno běžců, někteří nalehko, jiní jako „ultra“. Já nečekaně jen s „běžeckou ledvinkou“. Podle tepla již ráno odhaduji jaké množství vody si mám brát s sebou pro případ nouze nebo k tyčinkám, gelům, atd. Trochu vody bohužel musím odlít, protože by se ledvinka moc houpala. To je první cesta k poškrábaným zádům a to určitě nechci. Taktéž není dobré pásek moc stahovat, to by se mi zase vcelku špatně dýchalo a to také nechci. Doufám, že občerstvovačky a nouzová „pítka“ budou stačit na „ovládnutí“ vedra.
Snažím se „HLAVU“ přepnout na zcela jiný režim, na mysl zcela volnou, odproštěnou od jakýchkoliv problémů a ladím se do úplné pohody.
UŽ NENÍ MOŽNÉ NIC ZKAZIT ANI NIC ZLEPŠIT. EXISTUJE POUZE TEĎ, NIC JINÉHO. SNAŽÍM SE ZAPOMENOUT NA TO, ŽE PO NĚČEM TOUŽÍM, ŽE CHCI NĚČEHO DOSÁHNOUT.
EXISTUJE POUZE TEĎ A TADY, ABSOLUTNĚ NIC JINÉHO. ŽÁDNÉ ČASY, ŽÁDNÉ VZDÁLENOSTI, ŽÁDNÉ TEMPA A ABSOLUTNĚ ŽÁDNÉ PLÁNY.
EXISTUJE JEN MALÝ PROSTOR OKOLO, KTERÝ MŮŽE BÝT OVLIVNĚN POUZE TÍM KRÁSNÝM.
Nějaký podnapilec se snaží něco vykřikovat. Ač se dostal možná na deset, dvacet čísel ke mně, tak je absolutně mimo můj „prostor“. Nenechám si zkazit krásný den. Nasávám veškerou tu atmosféru okolo. Dám si pár lehkých proběhnutí jen tak, aby se mysl nastavila, že za zhruba čtvrt až půl hodiny se bude vybíhat, ale jinak již šetřím síly. Ve stylu tvrzení velkých maratonců, že se rozeběhají až v prvních kilometrech. Stejně to podstatné se bude rozhodovat až na konci.
Pár minut před startem hraje naše hymna. Není nic vhodnějšího pro důležitost a jedinečnost tohoto okamžiku. PRVNÍ MARATON se běží jen jednou v životě…
Ředitelka závodu a nepochybně jedna z našich nejlepších běžkyň popřeje všem příjemný závod i silný zážitek z něj. Ani se člověk nenaděje a už se odpočítává. Nejprve se pomalu rozcházíme, ale pod startem/cílem už většina běží [3]. Probíháme důvěrně známými uličkami Ostravy, které před maratonem byly nějaké větší. Výběh ze startu i kolem sochy Leoše Janáčka je v pohodě, ale při napojení se na ulici Přívozskou již začíná být místa málo a nejzábavnější je to na ulici Matiční. Zde už je to hodně natěsno a jsem ve svém živlu. Je třeba sledovat úplně vše kolem sebe a vidět nejlépe o celých 360 stupňů kolem sebe. :-) Nenaběhnout si na zrádné rantlíky nebo někoho jiného. Předbíhání je možné ze všech stran. Pochopitelně ani já nezůstávám pozadu a sem tam někoho předběhnu. Na druhou stranu je nutné se nenechat příliš strhnout davem. Pokud je člověk schopen běžet i trochu rychleji a běží se mu dobře (což se mi rozhodně běží) tak je ono „tragické“ zrychlení (velice škodlivé pro zbytek „štreky“) velmi lehké.
Vzhledem k tomu, že očekávám postupné zvyšování teploty, tak se snažím volit variantu:
NA ZAČÁTKU TROCHU RYCHLEJI, AŤ SI NAŠETŘÍM ČAS NA ZBYTEK, KDY UŽ BUDE PEKLO.
Současně běžíme i s „půlkaři“, kteří to mají „jen“ kousek. Nesmím se jimi nechat strhnout. Za nějakou dobu budou probíhat i štafety, které mohou být výrazně rychlejší (každého jednotlivce u nich čeká pouze cca 6 kilometrů), ale ve skutečnosti tomu až tak nebylo.
Trochu uvolnění ve vnímání okolí i „zapnutí“ svého tempa je po zatáčce z ulice Matiční doleva kolem ostravské radnice směrem ke Komenského sadům. Zde rychle podbíháme pod jeden z mostů do šera. Je zde třeba dávat pozor na protijedoucí cyklisty, kteří nejsou účastníky závodu a pro mnohé může být takové množství běžců velkým překvapením. Jedná se o jednu z mála vlnek na trase a pak už následuje mnohakilometrová rovina. Nalevo od sochy Komenského je mezi lavičkami i velice podstatná výhoda pro běžce, kteří to zde znají - „pítko“, což ve vedru s chutí vždy využívám k výraznému zchlazení. Na opačné straně je občerstvovací stanice, tedy ten kdo má pitnou krizi, tak se může přesunout na opačnou stranu, ale je to mimo trasu a lehce to člověka rozhodí. Mě se k tomuto nikdy nechtělo „klesnout“ a tak jsem bral tuto občerstvovačku jako motivaci, abych běžel a jako odměnu ji měl po několika následujících kilometrech. V otočce před Přívozem jsem očekával, že bude další, ale nebyla. Tento úsek k tekutinám (já jsem volil především jonťáky) je poměrně dlouhý a kdo je hodně žíznivý (jako já), tak s tím musí počítat.
Běh si zatím velice dobře užívám, běží se mi skvěle. O to spíš, že minulé dny i ráno mě trochu bolela hlava (opět mé klasické nachcípání, které přijde jako naschvál často před nějakým významným závodem – u maratonu tomu nebylo jinak). Bylo tomu tak u mého prvního půlmaratonu v Třebovicích, kde mi bylo v třetím kole i poměrně blbě od žaludku, ale nakonec jsem to nějak ustál. Nyní v maratonu jsem se s žádným nechtěným „hlášením od žaludku“ nepotkal. První kolo se mi běželo tak krásně a lehce až mě při pohledu na časomíru vyděsilo, jak to ženu (na své možnosti). Čas byl totiž jen o několik minut horší než je můj osobák na 10 km. Neměl bych to takto hnát a „HLAVA“ si z toho hned vybrala, že může tedy zásadně ubrat. Asi ze strachu z nikdy ne moc dobře předvidatelné „ZDI“ se mě teď zdá, že to oproti prvnímu kolu netáhne a tempo je tak minimálně dvakrát pomalejší. Trvá mi možná až do druhého využití občerstvovačky v Komenského sadech než se zase více rozeběhnu. Mám za sebou asi patnáct kilometrů a stále se cítím oproti tomu co jsem čekal, úplně dobře.
Až na to, že z nějaké virózy, či co, mě zase dost rozbolela hlava. No nic, běžím dál a snažím se to nevnímat. Tento úsek se daří zvládnout tak, že se mi zdá, že mám pošetřeno i vcelku dost sil, protože to nejnáročnější a právě SAMOTNÝ MARATON se začne odehrávat až po přibližně dvaceti kilometrech. Na ty je HLAVA i tělo připraveno a tak mě příliš nerozhodí. Svým rozvážným tempem potřetí probíhám cílovou rovinkou na Masarykově náměstí a zahajuji třetí kolo. Právě nyní se dostávám do dobrodružné oblasti, která je pro mě stále, jak by latiníci řekli:
„HIC SUN LEONES“ - Zde jsou lvi!
Pochopitelně zdaleka nevím, kde na mě mohou vyskočit, mám proklatě málo zkušeností s během takových vzdáleností. Na druhou stranu zase z dálkových pochodů určitě vím, že se podobnou vzdálenost určitě dá velmi rozumně dojít a tak jsem klidný. Výzvou je to nepřehnat, neuspěchat při snaze se alespoň trochu přiblížit časovému limitu. Zkrátka, aby na mě ještě v cíli vůbec někdo počkal. Ale proč se trápit drobnostmi, když to nedám, tak to bude alespoň velice solidní trénink a díky za každé uběhnuté kilometry delší než půlka mého snu.
MEDAILE JE ALE VELICE LÁKAVÁ A URČITĚ BY TO BYLA JEDNA Z NEJHODNOTNĚJŠÍCH VE SBÍRCE.
TAKÉ NEMOHU ZKLAMAT ANI SEBE A HLAVNĚ VZÁCNÉ KAMARÁDKY, KTERÉ MI PŘÁLY ÚSPĚCH.
I KDYBYCH TO MĚL DOJÍT HRUBĚ PO LIMITU, TŘEBA I KDYŽ UŽ TAM NIKDO NEBUDE (nakonec náš nejstarší dálkový pochod „Bezručova Moravice“ [29] – [31] a také můj první v životě jsem nestihl dojít v limitu a žádné „fanynky“ u cílového koberce nebyly – ani ten koberec tam nebyl :-))) ale rozhodně mi to zážitek nezkazilo).
Únava je cítit, ale stále se snažím běžet, pokud možno se nezastavit (a jako povolené výjimky brát pouze občerstvovačky). Občas se snažím trochu zrychlit, ale i malá změna chce spoustu další energie navíc. Zkouším trochu vypadnout z monotónnosti stálého tempa. Vím, že nohy tuhnou, i když při běhu to zatím není tak cítit. Také s pomyšlením, že čím více a na delší dobu budu přecházet do chůze, tím se vše bude natahovat a opětovné rozběhnutí bude o to horší. Občas se kochám krajinou, občas vidím poslední běžce štafety. Ti běží „jen“ něco přes šest kilometrů, ale určitě je třeba pochválit například tu, která si nese pár kilo navíc, ale bojuje jako lev. Občas i u „lehké“ štafety vidím ty, kteří „jen“ jdou. Vím, že i oni za chvíli budou v cíli, zato mě ještě pár hodin čeká na zbývajících dvou okruzích. Snadné to nebude, hlava bolí, jakási chřipka (či co) se opět snaží o svůj „NÁVRAT“. Jen doufám že se nerozjede tak, jak by mohla. Naštěstí „chřipkové“ křeče v nohou vůbec nejsou a nohy pořád sice opatrněji a unaveněji, ale stále „TÁHNOU“. To je SUPER a dodává mi to naděj a sílu. U pítek využívám notnou dávku vody na solidní zchlazení, je už solidní teploučko, ale nevnímám ho o mnoho výraznější než v prvním kole. Dokonce bych řekl, že teplo zvládám v dalších kolech o mnoho lépe než v tom prvním. Nebál bych se dokonce tvrdit, že se možná ochladilo. Spíš jsem ale neovlivnitelné věci odsunul do „nevnímání“. :-)
Z občerstvovačky v Komenského sadech se otáčím a opět mířím „nekonečnou“ cyklostezkou k mostu pod důsledně hlídanou, ale o to více pro dobrodruhy a milovníky nevšedních pohledů [32], [33] lákavou lokalitu – na ni se ale rozhodně neběží.
Z pohodového a přátelského prostředí v centru Ostravy se překonáním hlavní cesty do Hrušova přejde do úplně jiného světa se zcela jinými obyvateli. Jedná se o jednu z více oblastí, jež je možné s nadhledem označit jako „ostravský Bronx“. Chodit zde sám není rozumné ani za dne, natož když se zešeří. I otrkaní Ostravané znalí nátury zdejšího většinového obyvatelstva se zde asi nebudou cítit úplně dobře. Neříkám, že problém jsou všichni, ale určitě je dobré být obezřetný. Přece jen jsou zde v obrovské přesile. Kdo si tedy nechce zkazit zážitek ze všudypřítomné sportovní srdečnosti, tak je lepší se držet dál od Přívozu. Kdo má rád adrenalin, tak se zde může projít po „jiném světě“. Například velice nevšední je pohled na zbytky garáží, které se velice přeměnily od doby, kdy se ještě garážemi daly nazvat. A za nimi následuje zakázané území obrovské uhelné haldy u koksovny Svoboda. Není se třeba divit tomu, že zdejší ochranka jsou VELICE OSTŘÍ CHLAPCI.
I takové jsou některé části Ostravy. Dobrodružné, ale jen pro určité nátury. Pro mě příliš moc ne. O to více si pak člověk váží míst, kde tak stísněný pocit nemá. Na krásu a vřelost ostravského maratonu, ale nemá tato městská část žádný vliv, je přece jen dost daleko a oddělena frekventovanou hlavní cestou. Místo jsem ale uvedl, aby například i ti, kteří zavítali do Ostravy z větší dálky pochopili trochu nevšední a přímou náturu Ostraváků. Vedle slavné doby, kdy slovo chlapa znamenalo více než cokoliv jiného (oproti dnešku) a nikdo z nich neměl žádný problém říct co si myslí, tak dnes k přímosti učí i soužití s obyvateli některých městských částí.
Na Přívozské haldě je ovšem patrně pro „narušitele“ výhodnější rychlost a zkušenosti s během do vrchu. To proto, aby byli schopni buď utéct hlídačům mimo areál koksovny „Svoboda“ a porvat se s pichlavými ostružinami nebo kdo ví co to ve velmi vysokém porostu je. Také je třeba se proplazit pod teplovodními trubkami a jako nic vyjít na cestičku kolem řeky Ostravice. Pak je dobré nasadit TEMPO a zmizet někde v centru Ostravy. Ti co jsou drzejší, tak se mohou pokusit o „dosažení vrcholu“. Já tolik odvahy neměl a podruhé už se tam vydávat určitě nebudu. Dá se očekávat, že na haldě mohou být různé detekční zařízení hlídající neoprávněný vstup a jednoduše si hlídači na provinilce mohou počkat. Tím tedy ukončuji zajímavou vsuvku o nevšedním místu stále patřící k aktivnímu průmyslovému podniku.
Kdo touží o pohledu a procházce po haldě, kde by sice člověk také neměl až tak co pohledávat, ale přece jen se nejedná o místo až tak hlídané jako třeba právě „Přívozská halda“ nebo nedaleko stojící halda „Hrušovská“, častěji označovaná jako „halda Heřmanice“ nacházející se nedaleko kriminálu, kde nějakou dobu pobýval v nejlepších podmínkách (ač se tvrdí opak) pro vězně za komunismu náš první porevoluční prezident, tak se může vypravit například na Emu, Landek nebo prakticky nenavštěvovanou haldu Hedviku (severně od LDNky v Radvanicích – místo velice nevšední a dokonce i velice vhodné pro delší proběhnutí se – ryzí divočina kousek od Ostravy [36], [37]).
Kolem Heřmanické haldy vznikl ještě větší poprask v médiích a jedná se nejhlídanější ostravskou haldu. Pro narušitele je třeba uvést, že skoro každá halda patří stále nějakému podniku a tak vstup na ně není úplně košér. Dokonce ani po haldě Ema by se nemělo chodit úplně kdekoliv. Bohužel právě místa kam nevede žádná cestička jsou ty nejzajímavější a nejdobrodružnější [34], [35].
POZOR!!!
NĚKTEŘÍ ZDE POCIŤOVALI „ŠPATNOU ATMOSFÉRU“, COŽ JE VELICE REÁLNÉ. NEBEZPEČNÝCH PLYNŮ BEZ CHUTI A ZÁPACHU ZDE MŮŽE VZNIKAT VÍCE A STAČÍ DVA, TŘI NÁDECHY A JE KONEC… ! Nic to neubírá na nevšednosti míst, ale standardní jeskyňářské vybavení a detektor plynů není ke škodě, i když šachta klesá jen možná deset metrů.
Zpět od zajímavostí Ostravska k ostravskému městskému maratonu. Při návratu k mostu přes řeku Ostravici mě stále baví pozorovat okolí. To je po 25 kilometru víc než dobře. Aktivní fanoušek s megafonem, kterému to řvalo až to bylo nemilé, také patrně vyčerpal veškeré své síly a padl po POVZBUZOVACÍM MARATONU. Ze začátku byl až nepříjemný (a stačilo by jen trochu ubrat na hlasitosti a vše by bylo úplně v pohodě) a v posledním kole mi bude skoro líto, že je vše až příliš komorní. Únava se začíná projevovat a na pár minut přecházím do chůze s tím, že „HLAVU“ omámím krátkým odpočinkem. Abych nevypadal trapně před dobrovolnicí ukazující správnou cestu (opět chlapská „hlava“, aby nevypadal že už nemá sílu… :-))) ), tak se ještě v místech, kde mě nemůže vidět rozbíhám. Tuhost nohou je již výrazně cítit, ale dá se. Po přeběhnutí mostu (ulice Muglinovská) se dostávám na opačnou stranu řeky a opět jsem již ve svém tempu. Okolí ubíhá pomaleji než bych si přál, ale stále běžím. Soustředím se nyní na nejbližší „MINICÍL“ - občerstvovačku. Zde se v klidu napiji (tři „pohárky“ jonťáku nejsou nic, piju kolik se dá – nepočítám, ale už vím, kdy je to moc a do tohoto stavu se snažím nedojít (nemá se pít více než cca půl litru, jinak to tělo blbě „tráví“ a může být na pár minut těžko na hrudi, což zbytečně donutí snížit tempo), dále si beru hrozinky, samotné hroznové víno, jablka atd, nějakou čokoládu. Na kofolu v předposledním kole kvůli bublinek nemám odvahu, ale chuť by určitě byla. No nic, je třeba pokračovat dále a rozeběhnout se. Čeká mě úsek k Slezskoostravskému hradu, který je mírně do kopce a o to výraznější je pocit, že se táhne. V jednom průhledu sleduji hodiny na ostravské radnici, ale už vám neřeknu kolik tam přesně bylo. HLAVA nepovažovala za důležité si tuto informaci uložit na delší dobu. Vím, že snaha o stihnutí limitu (6 hodin) bude těžká. Nedělám si s tím těžkou hlavu, stále si myslím, že bych měl mít naděj stihnout to do doby než to v cíli „zabalí“. Ve výsledcích předešlého ročníku je jako nejhorší čas doběhnuvších uvedeno asi 7h20. Pokud nenastane něco nepředvídaného, tak bych to do 7 hodin stihnout stihnout určitě měl. Rekord z prvního „soukromého“ maratonu mám 6:58:30 a minulou neděli jsem to dal asi o čtvrt hodiny horší. Tedy hlavně žádné nervování, pohodička. Rychlost už příliš nezvýším, snažím alespoň stále „klusat“.
Je třeba si dávat zvládnutelné cíle a můj je skromný. Maraton v klidu uběhnout a aby na mě v cíli ještě počkali. Nic míň, nic víc. A když to nevyjde, tak si udělat alespoň poctivý trénink. Probíhám kolem hradu a řeky Lučina a u odbočky stále stojí fanoušek, kterému stačí jedna věta, kterou ovšem dokáže přidat obrovské množství další energie do běhu a podpořit člověka, který třeba jen jde, že „je to skvělý výkon“. Ještě jednou kolem hradu odbočím doleva a běžím k umělému dešti, který vytváří dobrovolní hasiči. Mé nadšení ze zchlazení, které je skutečně velice poctivé, jako bych vletěl pod studený vodopád, je stejně vtipně oceněn nějakou hláškou do mikrofonu. Už bohužel nevím jakou přesně, ale rozhodně byla velice vtipná a „na místě“. Je to třetí kolo a zatím mohu jen doufat, že jak sprcha od hasičů, tak i tento fanoušek, který se mi vryl do paměti, podobně třeba jako v prvních kolech do skoro posledního místa obsazené schůdky u Sýkorova mostu, zůstanou i do posledního kola v limitním čase.
V prvních kolech na „tribuně“ u Sýkorova mostu z velikosti okamžiku mě až běhal mráz po zádech. Pochopitelně jsem se pokusil zrychlit a běžet „hezky“. Opět ono chlapské „trochu zamachrovat“… :-))) A nevypadat už v prvním kole jako při konci svých sil. Naopak se mi tak dobře běželo, jak už dlouho ne. V prvním kole předbíhám kamarádku, kterou potkávám na více závodech, ale oba dva jsme spíš ti, kteří obsazuje čestná místa v posledních desítkách ve výsledkových listinách. Vypadá to tak, že nikomu z nás to nebere nic na radosti z běhu a závodů samotných. Ta mě povzbudí tím, že to tedy pěkně ženu. To mě potěší, na druhou stranu také i trochu vyděsí jestli to fakt neženu příliš. Čas jen o pár minut horší než osobák na 10 km mě skutečně vyděsí, ale běželo se mi s naprostou lehkostí. To už jsem ale uvedl někde na začátku v tomto článku nebo v některém z předešlých dílů.
Cílovou rovinkou probíhám do posledního kola. Situace naznačuje, že bych měl odskočit. Nic z toho není a tak jen doufám, že díky otřesům nebude „akutní situace“ někde v nevhodném místě na trati mimo WC. To by bylo nemilé. Ztrácím asi deset minut času, ale pak zase běžím dál a naštěstí žádná akutní situace nebyla ani do konce závodu, ani při cestě domů. V cíli vyhrává nějaká živá rocková muzika (v tom „letu“ se mi zdá, že živá) a líbí se mi svižný rytmus, ale opět netuším o jakou skupinu se jednalo. Většina borců už je v cíli a mě ještě jedno kolečko čeká. Už je hodně komorní a spíše pro nás „milovníky“ a „vychutnávače si“ maratonu. Doufám, že nejsem poslední. Snad ne.
Po otočce v nejsevernější části Komenského sadů zjišťuji, že rozhodně mám pár vytrvalců ještě za sebou. Absolutně netuším jaké je to mezi běžci na špici, ale alespoň zde je ryzí silně přátelská atmosféra, kdy si všichni přejeme navzájem úspěšné doběhnutí a podporujeme se jak se jen dá. Každé slovo, pozdravení „rukou“ a podobně má obrovský význam a dodává energii na další stovky metrů. Všichni víme, že to nebude snadné, ale bojovnost a odhodlanost je vidět na všech (je smutný pohled do výsledkové listiny, když to někteří vzdali „PÁR“ kilometrů před cílem a přitom do toho dali VŠE :-( ). Občerstvování na trati nejsou jen občerstvovačky, ale občas si běžec musí vzít i své podpůrné prostředky (energetické gely, atd.) Někdo je odpůrce, někdo zastánce. To málo, co jsem už vyzkoušel, jsem si dal již v předešlých kolech a nyní kousek před hradem na lavičce u jakéhosi bufetu volím ještě nevyzkoušené, ale od stejného výrobce. Na poslední dva kilometry mě to snad na WC nepožene. Jsem zvědav kolik energie mi dodá „zadarmo“ na finiš. Zapíjím zbytkem své vody. Doufám ve fanouška i hasiče, ale v mém posledním kole již nejsou, i občerstvovačka se pomalu uklízí. Čas limitu se mílovými kroky blíží. Na trati už budu nekonečných 6 hodin, ale cíl už je skoro v dohledu. Od hradu k „Sýkoráku“ je to podle mapy již jen kousek, ale já to vidím „trochu“ jinak. Předbíhám borce jehož styl je nevšední, ale běží… V úplně posledním stoupání je další maratonský matador, který do něj jde. Já nepříliš vyšší rychlostí nahoru „vyklusávám“. Prohodíme pár slov, ale blízkost cíle v nás obou probudí závodnickou duši.
Pár set metrů dlouhý úsek je z kopce a postupně nepatrně zrychlujeme. Po přeběhnutí hlavní cesty, kterou už nyní policajti nehlídají je již jisté, že závod pro nás dva ještě neskončil. Pomaličku a vždy jen o kousek více zrychlujeme než ten druhý a šetříme tak síly k VELKÉMU FINIŠI.
Nenapadlo by mě, že po 42 kilometrech budu schopen ještě tak rychle běžet. Pár desítek metrů před cílovými snímači nasadil „soupeř“ takové tempo, kterému jsem absolutně nemohl stačit.
VE VÝSLEDKOVÉ LISTINĚ JSEM ASI O PĚT SEKUND ZA NÍM.
Maratonský matador ukázal jak se běhá maraton. Obrovská zkušenost a ještě větší zážitek. Vůbec nejsem zklamaný, že jsem tento souboj prohrál. Ve skutečnosti to byla ona třešnička na dortu a bude to patrně jeden z nevýraznějších okamžiků, které si z tohoto maratonu budu pamatovat.
MŮJ PRVNÍ ZÁVODNÍ MARATON DOPADL JAK NEJLÉPE MOHL. OBROVSKÉ ZLEPŠENÍ ČASU Z 6:58:30 NA ZHRUBA 6:11:33.
SPLNIL JSEM SI SVŮJ SEN A TO V TOM NEJVHODNĚJŠÍM ZÁVODU VE KTERÉM MOHL. MÍSTNÍ ZÁVOD, ALE PŘEDEVŠÍM ORGANIZOVANÝ LIDMI, KTERÉ ZNÁM JIŽ Z JINÝCH.
VYPADÁ TO TAK, ŽE URČITĚ NEBUDU PATŘIT DO SKUPINY LIDÍ, KTEŘÍ ZABĚHLI JEDEN MARATONU A DALŠÍ UŽ NIKDY CHTÍT BĚŽET NEBUDOU. Poznal jsem krásu maratonu spojenou s určitou mírou utrpení, ale určitě tuto míru silně překonaly všechny zážitky kolem dokola i neopakovatelná atmosféra. Bude třeba ještě naběhat spoustu dalších tisíců kilometrů, spoustu kopců (zde musím hodně zapracovat) i přidat více temp a to i do těch kopců. Zde musím také přidat. Pro celkovou vytrvalost ale nesmím zapomínat i na klasickou turistiku (bez běhu). Překvapilo mě jak je to třeba a že vytrvalostní turistiku běhy na poloviční vzdálenost nenahradí. Tedy běhání půlmaratonů mi ani v nejmenším nenahradí dálkové pochody nad 50 km. Překvapilo mě jak delší období, kdy jsem se věnoval mnohem více běhu než turistice může mít zásadní negativní vliv na celkovou vytrvalost.
Nezbývá než stále trénovat a trénovat a trénovat a „malými“ krůčky mířit k další metě - horským (nebo alespoň kopcovitým) ULTRA – uběhnutá vzdálenost nad 42,195 km. Cesta bude těžká a dlouhá a třeba se ani nepodaří, ale určitě to bude cesta na kterou bude stát za to se vydat.
MARATON JE JEN OTEVŘENÍM OBROVSKÝCH TĚŽKÝCH VRAT DO SVĚTA JEŠTĚ TAJEMNĚJŠÍHO A ÚCHVATNĚJŠÍHO. SVĚTA DOBRODRUŽSTVÍ A SVOBODY. NAJEDNOU SE ČLOVĚK STANE ZCELA VOLNÝM.
Medaile má velice poctivou váhu a určitě bude na dlouhou dobu patřit k těm nejcennějším. Snil jsem o tom od základní školy a nyní jsem si tento sen konečně splnil.
A jakpak se tento ostravský maraton jmenoval?
OSTRAVA CITY MARATHON 2024.
První maraton může být jen jeden…
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[3] https://www.youtube.com/watch?v=wKI8P351uCc … jsem vidět ve 45s.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=oTILlygcfio … upoutávka na OCM 2024.
[5] https://www.youtube.com/watch?v=wfzoCnLHhQ8
[6] https://www.youtube.com/watch?v=dSmgSBu8bt4
[7] https://www.youtube.com/watch?v=agR1cX2UokY
[8] https://ostravacitymarathon.cz/galerie/
[9] https://www.youtube.com/watch?v=IM2jIYPgSGk … opatrné seznámení se s trasou.
[10] https://www.youtube.com/watch?v=DNpAO4_LwSs … toto by
mělo přibližně odpovídat trase předešlého ročníku.
[11] https://www.kudyznudy.cz/akce/rbp-ostrava-city-maraton
[12] https://worldsmarathons.com/marathon/ostrava-city-marathon
[13] https://www.idnes.cz/sport/atletika/atletika-maraton-zatopek-ostrava.A240418_142323_atletika_jsl
[14] https://ostravacitymarathon.cz/petra-pastorova-v-dobrem-ranu/
[15] https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/maraton-bezci-zdravi-srdce-ledviny-poskozeni-ikem.A200204_124459_domaci_remy … maraton a zdraví.
[16] https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pribeh-byvaleho-dekana-alkoholismus-maraton.A160508_150733_domaci_jw … maratonský příběh.
[21] https://www.behej.com/clanek/2035-beh-a-zdravi-kdyz-jde-opravdu-o-zivot … Když už je skutečně zle.
[22] https://www.denik.cz/ostatni_sport/riziko-pri-maratonu-nepritelem-hobiku-je-prilis-velke-ego-varuje-odbornik-202109.html … maraton a ego.
[23] https://www.tribune.cz/komentare/jak-ubehnout-ve-zdravi-30-000-maratonskych-kilometru/
[25] https://www.behej.com/clanek/15841-chemicky-vybuch-co-se-deje-v-tele-pri-a-po-maratonu-a-jak-regenerovat … Velmi zajímavý článek o tom, co se děje v těle během a po maratonu.
[26] https://www.behej.com/clanek/14617-prepalit-start-a-zbytek-zavodu-ubusit-koledujete-si-o-maler-rika-studie … No, snad to nebude tak kritické jak více článků uvádí. I na konci „obyčejného“ dálkového pochodu (od 50 km výše) jsem taky „vcelku“ unavený a jdu určitě pomaleji. Nemyslím si, že pokud se budu zhruba do třicátého kilometru svým rozvážným běžeckým tempem, tedy spíš „klusem“, který není až tak vzdálený rychlosti velmi svižné chůze (inu někdo je schopen i při chůzi nasadit toto tempo, ale jiný již musí „klusat“) víceméně stále pohybovat (běžet), tak neočekávám, že by to pro tělo „horala“ zvyklého dlouhých pochodů mělo být až tak extrémně nebezpečné. Horší variantou by určitě bylo „sedět nebo ležet na gauči a nic nedělat. Mnohem větší riziko bych se odvážil hádat, že může mít půlmaraton, když k němu běžec začne ztrácet dostatečný respekt. Ten pak může dát mnohem více „na frak“ než rozvážně rozběhnutý maraton. I když ke konci už člověk občas i jde, tak si myslím, že to bude menší riziko než když se rozhodne doběhnout půlmaraton „na dřeň“. Řekl bych, že když se celkově člověk cítí během závodu skvěle, tak je to super a určitě bude mnohem prospěšnější než případné rizika. A pokud „zapomene na čas“, který se stane najednou zcela bezvýznamným, tak se nakonec může jednat o „výživnější“ procházku. Kdysik byli lidi zvyklí na velkou zátěž a nemocní z toho také nebyli. Tím ale nechci tvrdit, že by maraton z úplné nuly nebyla pěkná ptákovina. Každý kdo bude delší dobu poctivěji trénovat a bude mít k velkým běhům spíš respekt, tak má šanci vše úspěšně zvládnout (určitě pokud nebude až tak řešit čas). Jasným příkladem jsem já.
POKUD ČLOVĚK PO NIČEM NETOUŽÍ, TAK NAJEDNOU VŠECHNO MÁ. (jedno z pravidel, které by měli bojovníci ctít).
[27] https://www.behej.com/clanek/15775-kdy-beh-posili-oslabenou-imunitu-a-kdy-na-nej-rozhodne-zapomenout … můj klasický problém, zaběhnu si nebo ujdu pěkný závod nebo tůru a za chvíli jsem „nachcípaný“.
[28] https://www.behej.com/clanek/15644-vyhral-stomilovku-s-vykloubenym-ramenem-jak-zvladat-bolest-pri-behu … Kilian Jornet je ale člověk z úplně jiného světa na jehož schopnosti bude mít jen tak málokdo. Je to právě ten, kdo běhá (a vítězí) GTWS https://www.goldentrailseries.com/series/gtws.htm (jako „ochutnávku národní verze“ je možné u nás brát například „Valašský hrb“ s jeho královskou kategorií na 50km – vyzkoušel jsem si tu kratší na 20 km a s menším deštíkem i tato trasa byla obrovský zážitek https://www.youtube.com/watch?v=p9JPxgj15O4 ), leze po horách a to by se dalo říci „na čas“ a napsal knihu „Běhej nebo zemři.“
[29] https://www.turistika.cz/mista/trenink-na-dalkovy-pochod-bezrucova-moravice-v-lednu-2024/detail
[32] https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/zakazana-halda-uprostred-ostravy-je-prirodnim-pokladem
[33] https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/20090520_halda_privoz_ostrava.html
[36] https://www.youtube.com/watch?v=JGYSfnkH-cQ
[37] https://www.youtube.com/watch?v=pgTKBpPm33U
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Krása a dobrodružství prvního maratonu pohledem "chvostoběžce" - díl třetí, ZÁVOD.
