Zastavení u Rudického propadání

Fotografie (29) • Foto: Franta

I když člověk tohle místo „zná“ z mnoha fotografií, filmových dokumentů či článků, přesto je v reálu ohromen, neboť nic z toho nenahradí návštěvu a pohled na vlastní oči. Poměrně široký a vodnatý Jedovnický potok si v klidu dožbluňká pod skalnatou úzávěru slepého údolí a tady se jeho tok najednou v podobě burácivých peřejí střemhlav vrhá do prolákliny mezi skálami.

Nad vstupem jako do samotného pekla (ale nakonec proč ne, vždyť i čerti potřebují u kotlů nějaké chlazení), se vznáší mlha z padající vodní tříště a z tajemné díry se nese podivný, vlhký a až mrtvolný smrad.

To vše si zasaďte do středu divočiny tvořené okolními divokými skalními stěnami a bloky, které jsou stíněny bujnou vegetací, mrkněte na obrázky ve Fotogalerii a snad dostanete alespoň padesátiprocentní představu, jak to Rudické propadání opravdu vypadá.

Netřeba čtenáře unavovat popisem toho, jak mi při pohledu na to vše radostně zajiskřila očička a mozek rázem aktivoval všechny dostupné dobrodružné geny... ale i když jsem - chtěje se dostat co nejblíž k otvoru do propasti - potok po kamenech přeskákal na druhou stranu, nebylo mi pohledu do hlubiny přáno, neboť ta byla z této strany kvůli změti balvanů a skal nepřístupná.

Urhnutým jablíčkem poznání bylo akorát nalezení větší jeskyně se dvěma vstupy, jejíž rovné dno je prý pokryto odpadní struskou z nedaleké zaniklé Hugovy hutě. Tu strusku pod nohama ale potvrdit nemohu, protože se mi v podzemní prostoře bleskem fotoaparátu svítit nechtělo...

Ona je tahle jeskyňka jedinou možnou viditelnou podzemní prostorou, neboť celý ten 13 kilometrů dlouhý systém jeskyní táhnoucí se odsud až k Býčí skále (druhý největší v celém Moravském krasu!), je „normální“ veřejnosti nepřístupný. Kdo by jej chtěl přesto navštívit, musel by tak učinit v rámci speciálního speleologického kurzu a za doprovodu zkušených jeskyňářů.

My běžní smrtelníci se pak musíme spokojit pouze s informacemi z publikací a těch na netu a podle obrázků si představovat, jak to tajuplné podzemí vypadá. Do Rudického propadání vede vstup Horní a Dolní chodbou, které probádával už od roku 1802 samotný hrabě Hugo Salm. V té spodní vedoucí aktivním tokem se mu podařilo překonat první tři stupně, v horní, jejíž vstup se nachází ve skalní stěně asi 20 m nad propadáním, pronikl do hloubky 40 metrů a tady jej zastavil Salmův mys. Bádajícími pokračovateli se stala skupina vedená Karlem Absolonem, která zde operovala v letech 1900 až 1922.

(V podzemí po nich na věčnou paměť zůstala jedna „technická památka“ - dřevěný žebřík, který od těch časů od povlaku ze sintru zkameněl.)

Díky K.Absolonovi a těm novodobějším průzkumníkům si můžeme po přečtení článků v naší fantazii představit, jak ty Rudické jeskyně vypadají.

Vstupní Horní chodba má patnáct stupňů a dosahuje hloubky 113 metrů. Dolní chodba má stupňů jedenáct, voda v ní padá do hloubky 84 m, přičemž zde na čtvrtém stupni vytváří náš nejhlubší (asi 25 m) podzemní vodopád. Obě chodby vedou do Hugova dómu, který celý jeskynní systém spojuje v jednotný celek. Následují mohutné podzemní kaňony s hlubokými tůněmi a vysoký komín, sahající až nahoru do obce. Po odstranění „špuntu“ ze zeminy se stal svou hloubkou 153 metrů naší nejhlubší suchozemskou propastí a ta dostala podle čtvrti Rudic, v níž ústí, jméno Tumperek.

Pod Dělnickým domem se v hloubce 200 m nachází Rudický dóm, tou další velkou prostorou (přitom patří v Krasu k těm největším!) je Obrovský dóm o rozměrech 70x30x60 metrů.

Jeskynní rudické prostory dále pokračují Velikonočními jeskyněmi a končí u Srbského sifonu, jímž Jedovnický potok pokračuje v cestě podzemím až do Býčí skály.

Skály v okolí Rudického propadání dosahují výše 30 metrů a jsou díky cestám o střední obtížnosti využívány horolezci.

Nás ale bude asi víc zajímat jiná pikantnost: kdysi zde přímo u propadání s pohonem na podzemní vodu prý stával unikátní mlýn. Toho se už za první republiky chytlo několik vědátorů a prosazovalo zde zbudování vodní elektrárny, ale jejich plány naštěstí realizovány nebyly.