Bušín – Hartíkov – Janoušov – Jakubovice, a nemusí být velikonoční neděle

Čtyři dny volna, na které připadají Velikonoce jsou už natolik inspirující, že nevyužít některý z dnů k nějakému výletu nebo procházce by byla do nebe volající hloupost. Bohužel jak už to chodí, když už je průběh zimy mizerný, otravuje pak dlouho i do období, kdybychom už čekali nějaké vlídnější a hlavně teplejší počasí. Ale nač žehrat, máme apríl a nakonec duben – ještě tam budem.

Nicméně při pátečním posezení v hospůdce jsme přeci jen malou dohodu učinili a naplánovali si nedělní výlet. V předpovědích počasí vskutku předpovídali postupné vylepšování.

Naštěstí naplánovaná destinace by neměla být vzdálená, vybraná procházka spíš kratší, tak i ta případná nepohoda by se snad měla dát přežít.

Oproti původním předpokladům totiž i v noci na neděli nějaké srážky přišly a něco padalo ještě ráno. Však jsem taky brzo po osmé dostal urgentní telefonát, jestli se na to nevy….

Ubezpečil jsem kamarádku, že určitě se to vylepší, nakonec její partner hodlal vyrazit tak jako tak. O nadějném vývoji počasí jsem ale radši prošel i jiné zdroje než jen meteoradar.cz.

Scházíme se tedy na blízké zastávce busu, byť ještě něco dokapává. Do výchozího místa to máme veřejnou dopravou něco přes půl hodiny a to už se snad sv. Petr umoudří.

Vystupujeme v zastávce Bušín-hřbitov. Déšť vskutku ustal, takže i případné protesty vzaly za své. Průběh výletu jsem původně uvažoval v různých směrech, ale když jsem objevil, že od Bušína stoupá nenápadně nějaká lesně-polní zpevněná cesta, bylo rozhodnuto. Kousek té cesty jsem sice znal, když jsme kdysi byli na letním festiválku v blízkém areálu Na Kořínku, ale že hlavní trasa pokračuje dál mě nedošlo. Tedy obcházíme menší kopeček, na kterém je na vrcholku patrná nějaká skalka, ten Kořínek patrně býval nějakým lomem. Areál ale necháváme stranou a pokračujeme vybranou cestou. Je to vskutku prastará asfaltka, z počátku v poměrně ostrém stoupání, kdo by chtěl použít kolo, tak určitě to horské a musí počítat s vytrhaným makadamem. Zase na druhou stranu to poměrně prudké převýšení nás vyvede o nějakou stovku metrů výš a jak už obcházíme blízké návrší U Lipek, blížíme se k vrstevnici 500 m a pak se cesta mírní. Za zmíněným kopcem cesta uhýbá ve dvojzatáčce z přímého směru nad údolíčkem s relativně vodnatým potůčkem. Za další zatáčkou míjíme poměrně kvalitní sochařské dílo, kříž s Pannou Marií Bolestnou. Celkem čitelně se dá zjistit, že dílo pochází z roku 1818, což potvrdila i dotace z olomouckého kraje. To už se ale objevují první chalupy prvního cíle. To první stavení však není chalupa, ale stáj (nebo kravín), kolem je k vidění několik koní, jsou-li doma krávy, není vidět. Současný Hartíkov asi už příliš obydlený není (prokazatelně tu bude ten farmář). Valná část chalup slouží k rekreačním účelům a péče majitelů je patrná na většině stavení. Podle materiálu tu máme roubenky, ale i zděná stavení. Jak byli původní majitelé a stavitelé majetní. Jednu z chalup vlastní i naši známí, takže zastávka je skoro povinností. Ostatně přítomných je celkem dost a ač v předchozí večer probíhala narozeninová párty, ještě pořád potřebují něco vypít. Ulehčíme tedy o pár panáčků a asi tři točená. Majitel nám dovolí vybrat si i nějaká polínka na další cestu, chceme si totiž cestou opéct nějaké buřty a přeci jen je ještě celkem vlhko.

Z Hartíkova tedy ještě do kopce, přeci jen mírnějšího po pohodlné plní cestě Pod Jana. Tedy do rozcestí, které upomíná na přítomnost sochy sv. Jana Nepomuckého. Je to takové místo, kam chodí nejen hartíkovští (nebo bušínští), ale přes Šošolu u obyvatelé blízké Rudy nad Moravou, ale nakonec i přespolní. Tady tedy s pomocí PEPY (pevného podpalovače) rozděláme ohýnek, s dopomocí vzplanou i menší větvičky nasbírané v okolí, ohýnek podpoří i ty donesená polínka a oběd tak chutná skvěle.

Od sochy svatého nás provází zelená značka. Bohužel pošmourné počasí znemožní zážitek z jednoho skvělého výhledu na velkou část Jeseníků, které se dají zažít z východního úbočí vrcholků s názvem Drcholda. Po kratším kopečku se cesta odehrává víceméně ve vrstevnici směrem k samotě Na Žampachu, kde velmi pozvolna zahýbá do Janoušova. Projevuje se to i přechodem na asfalt a do vesnice dolů z kopce. Současný Janoušov je opět spíše rekreační lokalitou, ale na rozdíl od Hartíkova jde o obec. Lidnatost ovšem není veliká, asi ta 50–60, ale vzorně upravený úřad, nová kaplička nebo turistický přístřešek svědčí o tom, že místní mají svou obec rádi.

Na jižním kraji Janoušova se dá narazit na penzion Horizont. Jde o nějakou bývalý rekreační objekt nějakého socialistického podniku. Vlastně jsem myslel, že nebude fungovat (tedy asi zavřeno bylo). Ale podle jistých známek asi svou klientelu má, minimálně mě překvapilo několik hřišť…

Po ostré zatáčce přes potůček (s bledulovým okolím) se vracíme do polí a luk odbočkou na polní cestu. Míjíme další křížek a konečně si začínáme užívat i zatím nesměle se klubajícího sluníčka. Za zatáčkou mineme pár chalup a vodní tok, který se jmenuje Bušínský, z čehož se dá usoudit kam to teče.

Další zákruta je opatřena přístřeškem a turistickým rozcestníkem. Název U Ameriky odkazuje na nedalekou samotu. Zelená značka odbočuje vzhůru směrem k partyzánským bunkrům na Čečeli, náš závěrečný úsek provede žlutá TZ. Musíme překonat velmi mírné stoupání, to ozdobí krásné sousoší Nejsvětější Trojice, podle všeho (andílka) nedávno opravené. Náš cíl Jakubovice jsou už na dosah, tedy hlavní cíl je hospůdka U Straků, a protože odpolední autobus ze Štítů jede kolem, čas už nás netlačí.