Hanušovice – Branná (i s Dírou)

Ač názvem Moravská stezka, měla by se názvem spíše jmenovat Slezsko-Moravská, ale ve Slezsku má vlastně jen ten nejsevernější úsek, tedy od hranic v Mikulovicích na Ramzovou, kde už začíná ten delší Moravský zbytek.

Kupodivu právě ty nejsevernější úseky dálkové Cyklotrasy nejsou tolik populární jako ty jižnější, třebas kolem Litovle nebo Tovačova, hlavně pak ty co se nachází dejme tomu od Kroměříže dál na jih (Baťův kanál, úseky kolem Veselí nad Moravou, třebas až do Břeclavi).

Důvod je prostý, jsou to hory, kde se přeci jen sváteční cyklisté tolik necítí, hlavně kvůli kopcům. Navíc dejme tomu mezi Lipovou a Ostružnou je trasa vedená spolu s hlavní cestou druhé třídy 369, jenže ta se v době turistické sezóny značně podobá provozem prvotřídní komunikaci, navíc teď, když se opravuje cesta přes Červeňák (Červenohorské sedlo), k tomu výluka na železnici (zvýšený pohyb náhradních autobusů, tomu se říká dlouhodobé plánování).

Moravská stezka za Hanušovicemi k jihu se rovněž občas vede po hlavní cestě, občas po vesnici, nicméně zůstává jeden úsek téměř s minimální dopravní zatížeností, navíc i obdařen jistými půvaby.

Lze jej brát i jako startovací trasu pro delší výlet, ačkoliv zřejmě mnoho zájemců nepotěší fakt, že je to zase v kopcích.

Nástupní místo je u benzinové stanice v Hanušovicích, poměrně hustý provoz směřuje po zmíněné silnici 369, důležitější je ale budova Lesní správy, od nichž začíná vcelku znatelně stoupat silnička údolím Hanušovického potoka. Okolní zástavba má značně odlišný charakter oproti zástavbě širokého údolí u soutoku Moravy s Brannou. Toto jsou vlastně původní Hanušovice, založené někdy ve 14. století jako kolonizační ves. To co je dole v údolí je vlastně spíše bývalá Holba (název pivovaru), která se přeměnila v město až po výstavbě železnice koncem 19. století a protože Hanušovice byly přeci jen větší, dostalo spojení vsí jejich název.

O starobylosti vsi svědčí např. renesanční rychta, kde bývala i stylová hospoda, dnes tuším bohužel zavřená, ale sídlí zde místní dřevosochař J. Pecháček se svou galerií Abakuk, takže je zde občas i něco k vidění. O kousek dál pak mineme renesanční kostel, mimochodem zřejmě s velmi pěkným interiérem (bohužel většinou zavřený). Ony ty horní Hanušovice jsou už vcelku pěkná periferie a co tu nebylo pod zámkem, ukradlo se.

Za kostelem následuje ještě mírná zatáčka až se na konci obce přiblížíme k esíčku dvou serpentin, kde mě asi proklejí někteří kam je to posílám. Za první serpentinou následuje asi 150 m střecha, tedy poměrně prudké stoupání kde značka 12% nestačí. Překonáme malý remíz a jak se dostaneme do volného terénu přeci jen se výstup mírní. Nakonec od benzinky sem jsme vyjeli skoro 200 výškových metrů.

Jako důvod k odpočinku může být i výmluva, že se kocháme, protože rázem se nám otevře výhled do KRAJINY, který nás bude provázet velkou částí další cesty. Volná krajina pokračuje do vísky Habartice. Kdysi poměrně velká obec (zač. 20. století téměř 900), dnes součást Jindřichova s méně než 100 obyvateli. Kostelík Neposkvrněného početí P. Marie je z doby před Bílou horou, přestavěn do současné podoby v r. 1842.

Trasa pokračuje loukami a pastvinami (dnes se tu v podstatě nepěstují žádné plodiny). Jo takové nahoru dolů, prozatím žádné velké kopce. O to více se můžeme kochat, napravo Hrubý Jeseník, vlevo Králický Sněžník, my jsme v Branenské vrchovině, cože součást vyššího celku Hanušovické vrchoviny.

Poněkud kratší prudký sjezd je před Vikanticemi (jednou po dešti jsem měl problémy s bržděním), a jsme v obci proslavné filmovým dějem. Podle očitých svědků film není zas tak špatný, jen pro vysvětlení. Obyvatelé Vikantic nebócají (bócat = hovořit hanácky). Při premiéře Díry u Hanušovic ve Starém Městě p. Sněžníkem (nedaleko) místní obyvatelé kroutili hlavami jak se ve filmu mluví.

Vikantice jsou doloženy v r. 1437, ve 30. letech minulého století zde žilo asi 860 obyvatel, dnes se obyvatelstvo pohybuje okolo stovky. Nicméně zdejší jsou hrdi na svou samostatnost. Asi nejpozoruhodnější stavbou je kostel sv. Wolfganga z roku 1641 (byl tu i dřívější kostel). Vikanticemi vlastně neustále stoupáme k zhruba nejvyššímu bodu trasy, který je na východním úbočí Šibeničního vrchu, před sebou máme závěrečný sjezd. Kdo by se ale spustil přímo, odepeřel by si pár úchvatných výhledů. Já se tu minimálně 2–3x zastavím, protože pohled na Brannou s kostelem Archanděla Michaela (1612–1614) skvostnou renesanční stavbou patří ke stěžejním panoramatům Jeseníků. Branná, pův. Kolštejn je doložena založením hradu počátkem 14. století, v 16. století přestavěn na renesanční zámek, dnes se (dlouhodobě) opravuje na konferenční hotel, v opravě je i budova fojtství. To už jsme ale na konci popisu, Branná je dnes skutečnou branou do této části Jeseníků, můžeme pokračovat na Ramzovou, údolím stejnojmenné říčky ‚Branné)se můžeme vrátit do Hanušovic, ale pokud bychom zamířili zpět do Vikantic, dá se přes Šléglov navštívit Staré Město, případně na sever do Kronfelzova, ale to už jsou samé hory...

Ještě praktické upozornění, trasa je značená žlutými silničními tabulkami, číslo 53.