Kůrovcově u Rejvízu (Kazatelny i Kobrštejn)

V postupujícím podzimu se nám ty víkendy spíše kaboní díky inverzi, takže za sluníčkem musíme někam do hor. Naštěstí ze Šumperka to nemáme zas tak daleko, takže si stačí vybrat. Celkem jsitota při podzimních mlhách je oblast Jesenicka, které díky hradbě hor bývá často slunečnější než naše jižní strana Jeseníků.

Jednou z tradičně vyhledávaných lokalit poblíž bývalého Frývaldova je osada Rejvíz a jeho okolí. Hlavním lákadlem je (kromě dřevěné architektury) mokřadní lokalita s rašeliništi a mechovými jezírky. Ty ale tentokrát vynecháme a vydáme se o něco dál, ačkoliv nebude to zadramatické, snad na jeden úsek celkem pohodová trasa.

Východištěm (i cílem) je proslulý penzion Rejvíz, kdysi hospoda Zum Seehirten (U jezerního pastýře), v poválečné době nějakou dobu Noskova chata (podle jednoho ministra), po doznění kultu osobnosti celkem neutrální pojmenování podle polohy objektu.

Přímo od penzionu směřujeme po žluté TZ (spolu s naučnou stezkou) k blízkému lesu ktarý jinak ukrývá močálové území a rovněž chráněné území NPR. Naučný souběh je jen krátký, žlutě značená pěšina pokračuje mírným sestupem k potoku, který svádí rašeliništní vody. Je poněkud záhadou, proč tento potok nemá minimálně v internetových mapách nějaké pojmenování, klidně by se mohl tedy jmenovat Rejvízský, ačkoliv nemá dlouhého trvání, protože po necelých 4 km končí svůj tok v Černé Opavě.

Kolem potoka je celkem bažinatý terén, přechod je tak zjednodušen několika haťemi.

Z mělkého údolí se pěšina zvedá mírně ve stále bažinatém terénu. Právě celková plochost území Rejvízu brání odtoku srážek a umožnila tak vznik mokřadnímu území. Ovšem jak se blížíme k lesní asfaltce a okraji rezervace vidíme obraz zkázy a zmaru. Vlastně je to k neuvěření, že poblíž vodou bohatého území je mrtvý suchý les. Ze sdělovacích prostředků má většina posluchačů a diváků pojem o kalamitě na Šumavě, tragédie jesenických lesů je zmiňovaná jen příležitostně. I tady kůrovec sežral co se dá a že krajina připomíná i to co jsme viděli např. v zimě u pramenů Vltavy máme tady v dosti podobném rozpoložení. Po příchodu na Jestřábskou silnici (lesní asfaltka) se značení stáčí k jihozápadu a souběžně se připojuje i bílá cyklotrasa.

Společně by měly vézt k Bublavému prameni (poměrně vydatný zdroj s probublávajícím povrchem). Tady ba měla žlutá pěší odbočit ke hřebenu mezi Předním a Zadním Jestřábím. V současnosti ale tabulky zapovídají vstup na značku díky údajně probíhající těžbě. V neděli asi nikdo nepracuje, ale pohled do mapy naznačuje, že „objížďková“ trasa bude celkem pohodlná, ačkoliv lesníci se nenamáhali vyznačit, kde se má z cyklotrasy odbočit. No je to asi 300 m a lesní cesta určená jako náhradní je poměrně kvalitní a výstup na hřebínek není nijak obtížný. Navíc vzdálenostně nejde o žádnou ztrátu, kilometricky je to neutrální. Napojíme se tedy na původní žlutou TZ a po kratším lesním porostu jsme na mýtině. Lýkovec smrkový toho tady sežral už dost, takže máme k dispozici poměrně rozsáhlý výhled zejména do severních končin, tedy někam k hřebeni od Bleskovce, na Bílé skály (922) a zakrytý Zlatý Chlum. I tam je vykáceno dost lesa, tak objevíme i skalní blok Chlapeckých skal. Dál na západě i něco z Rychlebských hor (Pomezí, Studniční vrch). Další vrchol je naštěstí ještě stále pokryt lesem, který ukrývá několik zajímavých izolovaných skalek. Zprvu narazíme spíše na nižší izolované objekty, řekněme mrazové srubíky. Jde o deskový materiál, který bychom asi přiřadily někam k typickým jesenickým rulám. Odborně jde ale o muskovické kvarcity případně chlorit-muskovické fylity s vložkami grafitů. Většina skalek poblíž stezky nedosahuje výšky nad 3 m, ovšem opodál se jedna skála poněkud vyvyšuje s udávanou výškou kolem 8 m. Zřejmě díky této skále dostala celá návrší pojmenování Kazatelny. Hlavní vrchol s informačním místem dosahuje 925 m. Podle mapy jsou zřejmě i nějaké skalní bloky někde v lese, ale o zvětrávání horniny podává i svědectví sestup menší kamennou sutí.

Pěšina se u blízké lovecké Jestřábí chaty změní na běžnou lesní cestu a v táhlém oblouk klesá k Černé Opavě. Hlavní pramen říčky je na západním svahu Orlíku, přízvisko černá ale dává právě přítok tmavé vody z rejvízských rašelinišť dál po proudu. My ale odbočíme proti proudu, napojíme se na lesní asfaltku, kterou využívá i zeleně značená cyklotrasa. Kousek nad cestou je umístěn lesní Ruský hřbitov, kde jsou pochováni zajatci Rudé armády, kteří v okolních lesích dokonali svou životní pouť. Vlastně mimoděk, v souvislosti se současnou situací na Ukrajině si říkáte proč…?

Historické a jiné úvahy ponechme stranou , vrátíme se na turistickou trasu, poblíž hřbitova je křižovatka u Opavské chaty. Jestli chata patří nějakému Opavákovi není jisté, pojmenování souvisí spíše s říčkou.

Vystřídáme značení na zelenou barvu a ještě nějakou chvíli pokračujeme spolu s cyklotrasou k rozcestí Stráně. Při četbě informační tabulky si vlastně můžeme odvodit, že jsme na severním svahu Medvědí hornatiny. Ta patří k Hrubému Jeseníku. Černá Opava vlastně tvoří hranici se Zlatohorskou vrchovinou (kam patří Rejvíz). Naznačený výškopis 960 m prozrazuje, že jsme dosáhlo vrcholu trasy, dál budeme sestupovat, celkem mírně (i když po právě navezeném makadamu se nejde zrovna nejlíp). Po asi 2 k končí sestup v sedlu Pod Kobrštejnem, ve značení ale pojmenovaném jako Jelení cesta. Po kratším plochém úseku se pěšina poměrně prudce zvedá na Zámecký vrch (934 m). Mírně pod vrcholem využili ve středověku (přelom 13.–14. stol.) sestavu skalních útvarů terén pro stavbu strážního hradu. Ten měl bránit hranici Vratislavského biskupství, i střežit stezku kolem Černé Opavy. Hrad fungoval zhruba do 15. století, načež se v něm občas zabydleli nekalí živlové. Hrad byl zřejmě z části dřevěný, dochoval se ale mohutný zbytek obrané věže, která měla mít průměr 10 m. Skalní blok pod hradem je využíván občasnými horolezci, kdo si troufne přelézt dřevěný žebřík, dostane se i na plošinu s vyhlídkou na Rejvíz, Příčný vrch a další okolní kopce. Mimoděk pak zahlédne i část zkázy po kůrovcových žních. Rozsáhlé mýtiny jsou jak na Příčné vrchu (zřejmě odkryté některé z Táborských skal). A značně hrůzostrašně vypadá takřka měsíční krajina na bližší Jelení hoře.

Kůrovcových hodů nebyl ušetřen ani svah pod Kobrštejnem, kde následuje asi nejtěžší část trasy (ono i prudce z kopce není příliš příjemné).

Dojdeme na další lesní cestu, asfaltku od Vrbna k Rejvízu. Rozcestník Pod Kobrštejnem naznačí, proč se výše zmíněné sedlo nemůže jmenovat stejně, tedy v turistickém značení. K dokončení okruhu si vybereme červené značení, které z silničky odbočí po cca 200 m v rozcestí U První pily (pila na vodní pohon stávala nedaleko na Černé Opavě).

Po překonání toku nás čeká jen mírné stoupání k rozcestí Starý Rejvíz (zájemci se mohou vydat i k blízké Lurdské jeskyni).

Posléze se objeví první chalupy nejdřív Starého Rejvízu. Hotel Franz (zotavovna Svoboda) vypadá poněkud nefunkčně, zavíralo se i Na Paloučku, naštěstí Penzion Rejvíz drží pohostinství do večerních hodin.