Mírovskou vrchovinou no. 2 přes Slovácké údolí

Letošní druhý květnový víkend přinesl slunečné a teplé počasí, které vylákalo k výletům takřka celé zakaranténované Česko. Zákaz volného pohybu už naštěstí dávno (relativně) pominul, takže byť s nějakým omezením, už se dá celkem v pohodě na nějakou tu turistiku vyrazit.

Čínský virus nám trošku podstatně narušil původní plány. O prodlouženém víkendu jsem totiž původně měli absolvovat náš takřka pravidelný vícedenní zájezd někam do jiných končin. Problém byl ovšem v omezení neboli nemožnosti veřejného ubytování, které by se asi dalo realizovat v nějakém rodinném kolektivu, ale když nás mělo vyrazit nějakých 15 lidí, už se o rodinném kolektivu dá uvažovat těžko. Sice mezi svými kamarády nikdo nakažený není, ale znáte to, někam vyrazí spousta lidí a našeptávači, udavači a bonzáci by jistě rádi udali majitele ubytovacího zařízení…

Po pátečním výletu do Litovelského Pomoraví tak máme v sobotu možnost vyrazit někam na další výlet v bližším okolí. Tentokrát poněkud v pozměněné sestavě se opět scházíme na nádraží. Vlastně stejným vlakem jako včera, ale tentokrát jen do Mohelnice. Základní směr bude podobný loňskému výletu, který se setkal s kladnou odezvou.

Od nádraží městem do centra. Včera se osvědčila kávička v Litovli a protože jen tak nějaká občerstvovna nebude, malou svačinku si dopřejeme v místní pekárně nějakým koláčem a kávou s automatu. Ty pozřeme na zdejším náměstí, které poměrně nedávno prošlo rekonstrukcí. Střed náměstí zdobí barokní Mariánský sloup, u něj novější litinová kašna s Hygií a o něco dále takřka nová moderní kašna. Obě jsou prozatím bez vody.

Po té již tedy směřujeme do prostor za „dálnicí“ (čtyřproudovkou 35, původně silnice pro motorová vozidla administrativně předělaná na dálnici směr Olomouc). Po okraji parku se zařadíme po okraji v ulici Křemačovské, která pokračuje kolem autokempu a je doprovázena značením cyklotrasy 6202. Tu tentokrát použijeme v delším formátu, loni jsme v Křemačově odbočili do Řepové a dál do Mírova, abychom si dopřáli výhled na proslulý hrad s kriminálem.

Pro tentokrát ale volíme odbočku do místní části Podolíčka a dál proti proudu Mírovky do podhradí Mírovského Gruntu. Cesta příjemně stoupá v údolíčku, zastíněném povětšinou vodně oblíbenými dřevinami (olše, osiky, akáty). V Mírovském Gruntu se už delší dobu opravuje jeden starý mlýn, kde majitel dopřává kolemjedoucí skromné občerstvení. Loni nám tu načepovali Bernarda v takřka provizorních podmínkách s přenosné pípy. Vstup do mlýna se tentokrát zdá jaksi zapřený, ale naštěstí jen provizorně, vzápětí přichází majitel, a piva, byť do kelímku se dočkáme. Po nahlédnutí do interiéru se přesvědčíme, že od loňska se interiér pozoruhodně proměnil. Vzhledem k tomu, že se opravuje převážně o víkendech v počtu 1–2 pracovníků jsou všude v přízemí hotové omítky, převážně na klenbách. Hospodská místnost je již takřka úplně hotová i se stabilním výčepem.

Další část trasy je podle loňského směru, tedy dál podle Mírovky k rekreačnímu Svojanov. Zpočátku je jen mírné stoupání kolem dalšího mlynářského stavení. Cesta je stále vyasfaltovaná, byť povrch by už požadoval důkladné opravy.

Svojanov byl v dobách minulého režimu celkem lidnatým zejména v letním období (pionýrský tábor). Bohužel větší objekty (hotel, zotavovna) jsou opuštěné. U horní Maletínské přehrady není opuštěná není chatová osada Iveta s majitelem, který ctí trampského ducha a otevírá v každém slušném víkendu. Skupinka cyklistů už zasedla v prostoru táborového ohniště, tak usedáme poblíž restauračního příspěvku. Ve sdělovacích prostředcích jsme sice nabádáni k zarouškování i v hospodě a něco o vzdálenostech, ale tady se to naštěstí už tak moc neřeší. Snad jen k placení dochází k nějakým rozestupům.

Svojanov se rozkládá poblíž Maletína, který proslul svými pískovcovými lomy. Loni jsem zajeli k jednomu z nich, kde je areálek s vyzdobeným pramenem U dvou Janů. Ještě opodál (cca 300–400 m) dál do údolíčka je ale k vidění ještě jeden lom, který jsme loni minuly, zvaný Kubíčkův. Ten se uvádí jako zdejší největší lom. Ten je navíc díky jezírku asi nejfotogeničtější.

Relativní novinku, že loni byla k lomům vyznačena zelená pěší TZ, takže neznalý turista tu už nemusí bloudit.

Vracíme se k silnici a pokračujeme Starým Maletínem. Při pozorování okolí zjišťujeme že i v okolních stráních před vesnicí jsou skalní výchozy pískovce. Ten se tu usadil ve druhohorách, kdy se na území současné Mohelnické brázdy rozkládalo rozsáhlé sladkovodní jezero.

V centru Maletína je odbočka silnice k osadě Jahodnice (podle blízkého stejnojmenného kopce). Opodál se točí stometrová větrná elektrárna. Je to vlastně vrchol dnešní trasy. Hoši by totiž z kopce valili dál, ale tentokrát mám v plánu trošku jinou trasu. Asi po půl kilometru je totiž odbočka do Slováckého údolí s cyklotrasou č. 4063, která nás už provází vlastně od Svojanova. Z počátku je asi kilometr spíše makadamový nebo štěrkový povrch, takže sjezd spíše opatrnější (ale jednou jsem tu jel i na silničce). Po kilometru už je naštěstí zase asfalt, takže sjezd se dá více rozjet. Již v pod kopcem se číslo trasy mění na 521 a prudší sjezd se mírní v údolí Ospitského potoka, který pramení ve vedlejším údolí pod Kančím vrchem. Tento kopec je svou výškou 605 m považován za nejvyšší horu Mírovské vrchoviny, což je vlastně střední část Zábřežské vrchoviny. Ony ty vršky této části jsou povětšinou zplanýrované do podobných výšek, spousta kopců je tu kolem 560–590 m, přes 600 je právě jen jeden.

Ospitský potok je regulován jen z části, což dokládá malý mokřad vedle cesty. Již na dohled k závěru údolí u silnice do Hynčiny je malý soukromý rybníček s chatičkou. Necelý kilometr a přejíždíme Moravskou Sázavu. Aktuálně se spravuje silnice v Hoštejně, takže provoz je minimální. U hřiště je po předloňském roce zase otevřená hospoda, dříve U Blaháčka, teď jednoduše U Hřiště.

Krásným údolím Moravské Sázavy se vine místní silnička do Hněvkov, kterou využívají jen místní automobilisté (větší auta neprojedou pod železničním podjezdem). Na tu navazuje cyklostezka po části opuštěného železničního náspu. Ta nás dovede do Lupěného, a ještě kousek podle řeky mezi chatovou osadou u Zábřežské loděnice. Zahrádky kolem „výdejních pivních okýnek“ jsou v Zábřeze přeplněné, takže pokrčujeme na Nový Dvůr, doufaje, že bude už otevřen stánek na Postřelmovském pískáči. Očekávání bylo marné, takže přes lávku po nové cyklostezce k Sudkovu. Tam naštěstí nalézáme útěchu u zdejšího fotbalového hřiště. Sice probíhá nějaká stavení úprava, ale na kurtu probíhá litý nohejbalový mač (a hrají celkem hezky i zdejší děvčata). Pivo mají naražené, tak to byla skoro taková hezká tečka s povedeným výletem.