Od Rohelské boudy do Rohle

Po únorové nezimě je už jaro v plném proudu, takže příroda láká k výletům. Po zimním spánku mnoho turistů spíš volí nějakou kratší vycházku, než se postí do sáhodlouhých výletů.

A kdo by se nehnal za velkými výškovými rozdíly, pro jistotu si vybere nějaké ty menší kopečky. U nás na severu Moravy máme i takových menších kopečků celkem dost. Jednou z oblastí je soustředění kopců v jižní části Hanušovické vrchoviny, kterým se říká Úsovská pahorkatina. Podle definice je pahorkatina takový krajinný celek, kde rozdíly nadmořských výšek dosahují maximálně 200 m. V tomto případě se tvůrci názvosloví trošku sekli, protože rozdíly nadmořských výšek jsou tu přeci jen vyšší, vždyť nejvyšším kopcem je bájeslovné Bradlo s výškou 600 m. Od základny někde u Libiny, nebo Troubelic je rozdíl samozřejmě vyšší. No nebudeme to rozporovat. Ostatně navrhovaný výlet Bradlo míjí.

Za výchozí místo můžeme (kvůli dopravním prostředkům) označit vesničku Strupšín (přidruženou k blízkému Brníčku). Zvolené východiště je totiž dosažitelné veřejnou dopravou, tedy busem. Od zastávky musíme ale pokračovat silničkou vzhůru k sedélku u Rohelské boudy, kde narazíme na turistické značky. Přiznám se ovšem, že se mí onehdy podařila ukecat řidiče, takže části do kopce jsem byl trošku ušetřen.

Podle vzhledu je Rohelská bouda pěknou používanou loveckou chatou a „horský“ přechod nabízí průběh pěší žluté TZ, kterou se dá vyrazit i na druhou (severovýchodní) stranu k Cikánskému buku, odkud vedou další turistické trasy.

Tentokrát ale velíme směr obrácený, tedy zhruba západní, tedy po zmíněné žluté značce. Výhodou je , že značení vede po lesní asfaltce, takže se nemusíme příliš obávat nějakých bahen (po deštivé zimě). Cesta nám mírně stoupá lesním úbočím zhruba ke kótě Humenec, před kterým nás naučná tabule upozorní na jeden z pamětních Lichtenštejských pomníčků (v tomto lesním celku je jich více). Na Humenci se trasa stočí více k jihu k Velké Polance. V posledních letech se tu poměrně dosti kácelo kvůli činnosti lýkožroutů, takže se nám otevírají výhledy směrem k údolí Moravy nebo na Zábřežsko, ale při dobré viditelnosti objevíme i kopce patřící např. k Orlickým horám nebo Králickému Sněžníku. Za Polankou opustíme asfaltku a čeká nás západní směr lesní cestou k nejvyššímu vrcholu trasy. Tím je kopec s názvem Bílé kameny (byť skály kolem vrcholu jsou povětšinou tmavého ladění). 11 metrů chybí do výšky 600 m a tím pádem jde o druhý nejvyšší vrchol Úsovské pahorkatiny. Východní svah Bílých kamenů je rovněž poněkud zbaven porostu, takže pokud se ohlédneme, můžeme dohlédnout k vyšším horám i hlavnímu hřebeni Hrubého Jeseníku s Pradědem (na jaře ještě často opatřený bílou pokrývkou). U vrcholu Bílých kamenů s rozcestím zrovna kamenů moc není, ale celkem si jich užijeme odbočkou zelené TZ k jižnímu vrcholu, kde nás shluk kamenů a skalek provází v prvních, poněkud strmějších metrech. Cesta se ale postupně mírní a svádí nás k příjemné lesní křižovatce se svatým obrázkem a textačním místem Sv. Josef. Zde vlastně narazíme na tu samou asfaltovou silničku, kterou jsem vyrazili od Rohelské boudy. Ta pokračuje až dolů z lesa, kde vyjede kousek od Hrabové. Nás bude ale zajímat jen chvíli, kdy asi sto metrů vede zelená značka k přístřešku a odpojuje se lesní cestou táhlým sestupem k silničce od Janoslavic do Rohle. Poslední kilometr je tedy po asfaltce, ale provoz je tu zanedbatelný. Za příjemného počasí se nám cesta zpříjemní výhledem na okolní kopce, včetně samotného Bradla.