Procházka Hořickým chlumem

Velice příjemná, nenáročná procházka, jejíž délka cca 13 km ji přímo předurčuje pro jedno víkendové odpoledne. Z hořického náměstí se nejprve vystoupá do kopce na Hořický chlum k rozhledně (žlutá TZ). To je sice stoupání, ale pohodlné a nijak dlouhé. Výhled z rozhledny je kruhový a nádherný, jen musíte mít štěstí na počasí. My ho zrovna letos moc neměli, dálky byly v oparu a dohlednost končila Zvičinou. Loni to bylo ještě horší, v mlze se ztrácely i Hořice. Jinak ale odtud uvidíte – vlastně co bych psal, podívejte se sem (https://www.turistika.cz/mista/rozhledna-horicky-chlum--2) a jen doplním i Kunětickou horu a Chvaletice. Kterým směrem co je, se dozvíte na vstupence, kterou pořídíte za 10 Kč.

Druhým cílem bude hotel Dachova a nedaleké koupaliště (https://www.turistika.cz/mista/horice-koupaliste-dachova). Pravda, v říjnu už to na koupání nebylo, ale my tu jsme na pěší túře a ne kvůli vodě. Kolem dokola (stará čeština pro toto označení měla krásné slovo „vůkol“) jsou samé lesy, krásné, vzrostlé a plné hub. Zelená značka nás vede k řece Bystřici u Jeníkova a nad Bystřicí pak jdeme lesem pod Doubravu, kde zelená TZ končí. Spadneme k bohužel už jen ruině bývalého Panského Mlýna, vystoupáme na okraj Hořic k restauraci Doubravka a po žluté TZ se vracíme do lesů Hořického chlumu. Jedná se o hodně zajímavou část trasy, protože nejprve prochází novým sochařským parkem. Pískovcová sochařská díla sem přibývají postupně a jsou sem převážena díla, která byla původně na jeden rok umístěna na labském nábřeží v Hradci Králové v rámci akce Nábřeží sochařů. Navíc jsou z mnoha míst parku i krásné výhledy do kraje, takže tady mají Hořičáci opravdu báječné místo k relaxu. Mimochodem – pod parkem je domov důchodců a takhle nějak bychom si jeho ideální okolí představovali.

V lese nad parkem se pak ukrývají kousek od sebe další zajímavosti. Nejdříve jsou to opět „sochy“, ale trošku jiné. Jsou to pařezy poněkud upravené do podob různých zvířátek a skřítků, tedy něco pro děti. (Taky je tu Kouzelná pr..., tedy vlastně řiť, kterou když políbíte, splní se vám vaše přání.) Ani ne půl kilometru odtud potom dojdeme k pramenu výborné vody Kalíšku. Po dalších pár metrech dorazíme k rohu areálu již známého koupaliště a máme na vybranou. Buď dále po žluté značce k hotelu Dachova a nad Hořice po zeleně značené cestě, po které už jsme šli z rozhledny, nebo odbočit doleva po neznačené cestě do prostoru startu a cíle 300 zatáček Gustava Havla a k Masarykově věži samostatnosti (viz https://www.turistika.cz/mista/horice-masarykova-vez-samostatnosti). Doporučuji tuto variantu, zabloudit se nedá. Od věže se už jen sejde dolů z kopce a jsme zpět na náměstí v Hořicích.

Když se řekne Hořice, většinou se lidem vybaví zmíněné závody motorek, kamenosochařství, snad i proslulé Hořické trubičky. My ale máme Hořice spojené ještě s jednou pro nás důležitou událostí. Oba s manželkou jsme sem dojížděli z Hradce Králové na střední školu, na „hnojárnu“. Tady jsme se seznámili, „dali do kupy“, k Věži samostatnosti chodili randit a z lesů nedaleko vozili domů houby. A tak asi není divu, že když jsme pak spolu přežili i studia na různých vysokých školách a moji následnou vojnu, založili jsme společnou tradici, kterou dodržujeme už 28 let. Vždy v říjnu vyčleníme jednu sobotu, vezmeme velký koš na houby a vyrazíme do Hořic na stejný okruh – ten, který tu popisuji. Mění se. Rozhledna nebyla, sochařský park nebyl, Kalíšek vypadal jinak, žlutá značka kolem něho nejdřív nebyla, pak vedla jinudy, i ta naše škola, kam nikdy neopomeneme zajít, vypadala jinak (a jmenovala se jinak). Ale krásně je tady pořád. Však se přijeďte přesvědčit sami.