Ramzová - Branná přes tři kopce a podél dvou potoků
Trasy • Pěší trasa • Velká náročnost
 |
Ramzová, zastávka vlaku |
|
Asfalt | 0,0 km |
| Přejdeme koleje a po zelené značce (a zároveň i červené) jdeme kolem parkoviště a turistického přístřešku k lanovce. | ||||
 |
Ramzová, lanovka (foto 1 - 3) |
|
Šotolina | 0,5 km |
| Na rozcestí naše zelená značka červenou opouští. Lesem (foto 4) směřuje k Vražednému potoku. Cesta je velice pohodlná. | ||||
 |
Vražedný potok |
|
Šotolina | 2,2 km |
| Za lávkou (foto 5) začíná stoupání proti proudu Vražedného potoka (foto 6 – 19). Postupně se vystoupá až na lesní silničku, po které dojdeme k rozcestí Pod Obřími skalami (foto 20). Od něho je hezký výhled do kraje (foto 21). | ||||
 |
Pod Obřími skalami |
|
4,1 km | |
| Pokračujeme ve výstupu (foto 22) po společné modré a zelené značce. | ||||
 |
Obří skály (foto 23 – 31) |
|
4,9 km | |
| Místo pro odpočinek s výhledy a zajímavými skalními útvary. Následuje nepříjemný výstup lesem. Asi po 700 metrech se přidává zleva žlutá značka z Jeseníku, odtud už je stoupání celkem pohodlné. | ||||
 |
Šerák |
|
Šotolina | 6,2 km |
| Jiřího chata (foto 33) vybízí k občerstvení, proč ne. Ceny nejsou nízké, ale čekal jsem je mnohem horší. Výhled (foto 32) je zadarmo. Od chaty je možné se zajít podívat k horní stanici lanovky, jinak ale pokračujeme po modré značce kolem zvoničky (foto 34) k rozcestí s červenou. obě značky společně nás dovedou k dalšímu rozcestí Pod Keprníkem. | ||||
 |
Rozcestí Pod Keprníkem |
|
Šotolina | 6,9 km |
| Dále půjdeme po značce červené. Stoupání je docela mírné, občas je dobré se ohlédnout kvůli výhledu na Šerák (foto 35). | ||||
 |
Keprník |
|
8,2 km | |
| V rámci této trasy nejvyšší bod. Když jsem vycházel ze Šeráku, byl ještě v mracích. Naštěstí se mraky rozestoupily a tak jsem se mohl i kochat výhledy, byť poněkud zastřenými (foto 36 – 40). | ||||
 |
Trojmezí |
|
9,1 km | |
| Změna značky na zde začínající žlutou a ještě jeden úsek mírného stoupání (foto 41). | ||||
 |
Rozcestí Pod Vozkou (foto 42) |
|
10,4 km | |
| Být 200 metrů od skal Vozky a nepodívat se na ně, to prostě nejde. | ||||
 |
Vozka |
|
10,6 km | |
| Pokochat (foto 43 – 44) a zpátky. Vrátíme se zpět k rozcestí a dále se budeme řídit zelenými značkami. Od této chvíle už budeme prakticky pořád jen klesat. | ||||
 |
Rozcestí Nad Hášovou chatou |
|
Šotolina | 12,0 km |
| Zde odbočuje žlutá značka (mimochodem moc hezká cesta, třeba příště). Cesta lesem, sem tam s výhledem (foto 45). | ||||
 |
Hučava |
|
14,3 km | |
| Úsek podél toku Hučavy, to je paráda (foto 46 – 63). Chce to ale nebýt líný a občas k potoku sestoupit. Nebojte, škrábance a jiná zranění se zahojí... | ||||
 |
Josefová |
|
Šotolina | 15,9 km |
| Odkláníme se od Hučavy, následuje cesta lesem (foto 64). Opravuje se zde pozůstatek bývalé lesní železnice (foto 65) a zdá se, že tu bude naučná stezka (foto 66). | ||||
 |
Alojzovské louky |
|
18,2 km | |
| Asi naposled trochu do kopce, ze stráně se můžete podívat, odkud jste přišli (foto 67). Pak už od vyhlídky (foto 68 a 69) sešup přes pastvinu (foto 70) do Předního Alojzova. Kraviček se nebojte, jsou mírumilovné. Jen bacha na boty. | ||||
 |
Přední Alojzov |
|
19,9 km | |
| Docela hezká osada (foto 71 a 72), ze které už je to jen kousek k nádraží v Branné (foto 73 a 74). | ||||
 |
Branná, nádraží | 20,8 km | ||
| Konec trasy. | ||||
Velice atraktivní trasa, na které se dá jen těžko nudit. Navštívíte tři zdejší vyhlídkové vrcholy Šerák, Keprník a Vozku, velkým zpestřením jsou Obří skály a propojení toho všeho obstarávají dva nádherné horské potoky – Vražedný a Hučava. Délka trasy je zhruba 20 km (tedy pokud nebudete jako já občas odbíhat z trasy kvůli keškám a hlavně neustále sestupovat k potokům a zase se vracet, protáhlo mi to trasu podle GPS o neuvěřitelných 5,3 km), i tak na ni raději počítejte celý den. Jednak stojí za to si její krásy dokonale vychutnat a jednak nejspíš budete potřebovat občas odpočinek. Svým převýšením a jeho občasnou strmostí (výstupy i sestupy) se trasa řadí mezi ty hodně náročné. (Zvlášť pokud ještě na hrbu táhnete batoh s fotovýbavou).
Další popis trasy si dovolím napsat trochu zeširoka spíše formou cestopisu. Když jsem před časem připravoval program pro náš čtyřdenní pobyt v Jeseníkách, hledal jsem inspiraci i na zdejších stránkách. Přitom mě hodně zaujaly články Jirky Vaníčka (jirkacek) https://www.turistika.cz/mista/udoli-vrazedneho-potoka, https://www.turistika.cz/mista/obri-skaly-jeseniky a zejména https://www.turistika.cz/cestopisy/ramzova-serak-obri-skaly-udoli-vrazedneho-potoka-ramzova--1. Nejvíc u mě zabodovala věta – cituji – „A také jsme litovali funící kolemjdoucí, či spíše kolemseplazící, kteří nepochopitelně zvolili opačný směr“ při popisu sestupu ze Šeráku k Obřím skalám. Okamžitě mi v hlavě naskočilo „Brnkačka, to dám a v pohodě!“ Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem tudy stejnou trasu z Ramzové „valil“ v roce 1972, tedy v mých 15 letech a ten krpál mi vůbec nevadil. Teprve později mi v hlavě vytanula i následná vzpomínka, jak se asi půl hodiny po mém čekání na Šeráku konečně z lesa vypotáceli moji totálně vyčerpaní rodiče, kteří tehdy byli právě v mém věku… Přiznám se, měl jsem toho nyní taky dost.
Ale od začátku. Když jsem od vlakové stanice v Ramzové vzhlédl ke kopcům, do kterých jsem se měl vydat, zjistil jsem, že mě nějak bolí nohy. Utěšoval jsem se, že je to z toho dlouhého sezení ve vlaku a asi jo. Než jsem došel po červené a zelené značce k lanovce, bylo fajn. U lanovky zelená odbočuje k Vražednému potoku a je to fajn cesta. Proti proudu potoka se pak jde sice do kopce, ale to je jen taková rozcvička. Nebudete-li zrovna šílet a brát to sprintem, dá se to stoupání označit za pohodové. Od rozcestí Pod Obřími skalami jdou spolu modrá a zelená značka a stále to ještě jde. Teprve modrá z Obřích skal na Šerák je ta pravá chuťovka. Dokonalá prověrka svalů a plic a touha, ať už jsem nahoře.
Ale ani to mi nezabránilo vzpomenout si ještě na jednu pasáž z výše citovaného článku: „Jako zjevení na nás zapůsobilo setkání s jednou bytostí z jiného světa. Pokud jsme se podivovali lidem, kteří supěli do kopce před chvílí, co si člověk má myslet o asi padesátiletém muži, který kolem nás proběhl do toho šíleného stoupání. Inu, někdy se stanou věci, které nejdou pochopit.“ Najednou mě totiž napadlo zahrát si na velkého machra. Když jsem se v tom nejprudším krpálu těsně před záhybem stezky značně propocen vydýchával, zaslechl jsem hlasy nějaké sestupující omladiny. Vyčkal jsem na ten správný okamžik a vyrazil proti nim krokem přímo křepkým. S úsměvem jsem jim pokynul, pozdravil, udělal ještě pár kroků stejným stylem za záhyb a zastavil s dojmem, že vypustím duši (a nejen tu). I tak mi ale dolehlo k uchu obdivné: „Ty vole, viděl‘s to? Dyť mu muselo bejt aspoň čtyřicet! Takovou kondičku bych chtěl mít!“ Těch 16 ubraných let mi lichotilo, tu kondičku jsem tam ale ještě pár minut rozdýchával…
Takže to bylo něco málo k první části trasy po zelené značce z Ramzové proti proudu Vražedného potoka na Obří skály a po modré na Šerák. V chatě následoval výborný guláš a tekutý Šerák s 11° k obědu a hurá na Keprník. Tady už to stoupání není nijak hrozné, po tom předchozím je doslova mírumilovné. Na Keprník se jde po červené značce a ta pokračuje ještě další necelý kilometr z kopce na rozcestí Trojmezí. Tady změna značky na žlutou a jednoduchý výstup pod Vozku. Kouknout na skály a po zelené značce prakticky už jenom z kopce podél Hučavy až do Branné.
Proč jsem si pro návrat z Keprníku do civilizace vybral právě tuhle cestu? Odpověď je v tomto článku Franty Lysáčka - https://www.turistika.cz/mista/vodopady-a-kaskady-na-hucave. Jestli na něco venku ulítávám, je to voda. Ne stojatá. Rybníky, přehrady, bazény, koupaliště a dokonce ani moře mi nic neříkají. Ač jezdíme k moři pravidelně, koupal jsem se v něm jedinkrát. To když jsem z mola fotil v moři řádící dcerky a dva honící se kluci mě i s foťákem do toho moře poslali za nimi. Chudákům jejich rodičům se tenkrát ten pobyt trochu prodražil, foťák to nerozdýchal. Vodu prostě nemám rád a když se mě někdo ptá proč, odpovídám, že je na mě moc mokrá.
Zato potoky, potůčky, horské bystřiny a jejich vodopádky a kaskády, to je něco pro mě. Kochat se, obdivovat, fotit a nekoukat na čas, to je relax přímo výstavní. Bohužel ne pro manželku, ta radši tu vodu koupací. A tak není divu, že sice svoji Věrku strašně miluju, ale když se mám dostat k nějakému „superpotoku“ (a to Hučava rozhodně je), jsem rád, když nás dělí dostatečná vzdálenost znemožňující jakýkoliv kontakt. Zde to bylo asi 150 km a to skutečně dostačující bylo. Hučava je totiž opravdu úžasná nádhera. Má to jediný háček. Kromě krátkého úseku v horní části jejího toku vede cesta 10 – 50 metrů od potoka ve stráni a těch pár metrů k potoku je většinou ne zrovna snadných. Zejména u těch nejatraktivnějších míst. Houština mladého lesa, popadané stromy, kameny, díry v zemi, s tím vším se musí počítat. Však jsem taky z lesa vyšel odřený, rozdrápaný a špinavý, ale taky nesmírně spokojený. Jen jsem litoval, že to trvalo jen 2 kilometry (zároveň ale taky skoro 2 hodiny).
Od Hučavy už se pak dojde lesem přes Alojzovské louky a přes Zadní a Přední Alojzov spadnete (to skoro doslova, ten sešup je tu hodně prudký, kolena dostala zabrat) přes pastviny plné mladých a klidných kraviček k nádraží v Branné. Do městečka už jsem nemohl, poslední metry jsem bral úprkem a na lavičku jsem si na chvilku sedl jen díky tomu, že vlak měl 5 minut zpoždění… Ovšem, přátelé, zvednout se potom z té lavičky a přesunout své tělo do vlaku, uf, to byla fuška! Nohy bolely ještě druhý den, ale stálo to za to.
Přidat do oblibených uživatelů
Ostružná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Ramzová - Branná přes tři kopce a podél dvou potoků
