Ramzová - Branná přes tři kopce a podél dvou potoků

Velice atraktivní trasa, na které se dá jen těžko nudit. Navštívíte tři zdejší vyhlídkové vrcholy Šerák, Keprník a Vozku, velkým zpestřením jsou Obří skály a propojení toho všeho obstarávají dva nádherné horské potoky – Vražedný a Hučava. Délka trasy je zhruba 20 km (tedy pokud nebudete jako já občas odbíhat z trasy kvůli keškám a hlavně neustále sestupovat k potokům a zase se vracet, protáhlo mi to trasu podle GPS o neuvěřitelných 5,3 km), i tak na ni raději počítejte celý den. Jednak stojí za to si její krásy dokonale vychutnat a jednak nejspíš budete potřebovat občas odpočinek. Svým převýšením a jeho občasnou strmostí (výstupy i sestupy) se trasa řadí mezi ty hodně náročné. (Zvlášť pokud ještě na hrbu táhnete batoh s fotovýbavou).

Další popis trasy si dovolím napsat trochu zeširoka spíše formou cestopisu. Když jsem před časem připravoval program pro náš čtyřdenní pobyt v Jeseníkách, hledal jsem inspiraci i na zdejších stránkách. Přitom mě hodně zaujaly články Jirky Vaníčka (jirkacek) https://www.turistika.cz/mista/udoli-vrazedneho-potoka, https://www.turistika.cz/mista/obri-skaly-jeseniky a zejména https://www.turistika.cz/cestopisy/ramzova-serak-obri-skaly-udoli-vrazedneho-potoka-ramzova--1. Nejvíc u mě zabodovala věta – cituji – „A také jsme litovali funící kolemjdoucí, či spíše kolemseplazící, kteří nepochopitelně zvolili opačný směr“ při popisu sestupu ze Šeráku k Obřím skalám. Okamžitě mi v hlavě naskočilo „Brnkačka, to dám a v pohodě!“ Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem tudy stejnou trasu z Ramzové „valil“ v roce 1972, tedy v mých 15 letech a ten krpál mi vůbec nevadil. Teprve později mi v hlavě vytanula i následná vzpomínka, jak se asi půl hodiny po mém čekání na Šeráku konečně z lesa vypotáceli moji totálně vyčerpaní rodiče, kteří tehdy byli právě v mém věku… Přiznám se, měl jsem toho nyní taky dost.

Ale od začátku. Když jsem od vlakové stanice v Ramzové vzhlédl ke kopcům, do kterých jsem se měl vydat, zjistil jsem, že mě nějak bolí nohy. Utěšoval jsem se, že je to z toho dlouhého sezení ve vlaku a asi jo. Než jsem došel po červené a zelené značce k lanovce, bylo fajn. U lanovky zelená odbočuje k Vražednému potoku a je to fajn cesta. Proti proudu potoka se pak jde sice do kopce, ale to je jen taková rozcvička. Nebudete-li zrovna šílet a brát to sprintem, dá se to stoupání označit za pohodové. Od rozcestí Pod Obřími skalami jdou spolu modrá a zelená značka a stále to ještě jde. Teprve modrá z Obřích skal na Šerák je ta pravá chuťovka. Dokonalá prověrka svalů a plic a touha, ať už jsem nahoře.

Ale ani to mi nezabránilo vzpomenout si ještě na jednu pasáž z výše citovaného článku: „Jako zjevení na nás zapůsobilo setkání s jednou bytostí z jiného světa. Pokud jsme se podivovali lidem, kteří supěli do kopce před chvílí, co si člověk má myslet o asi padesátiletém muži, který kolem nás proběhl do toho šíleného stoupání. Inu, někdy se stanou věci, které nejdou pochopit.“ Najednou mě totiž napadlo zahrát si na velkého machra. Když jsem se v tom nejprudším krpálu těsně před záhybem stezky značně propocen vydýchával, zaslechl jsem hlasy nějaké sestupující omladiny. Vyčkal jsem na ten správný okamžik a vyrazil proti nim krokem přímo křepkým. S úsměvem jsem jim pokynul, pozdravil, udělal ještě pár kroků stejným stylem za záhyb a zastavil s dojmem, že vypustím duši (a nejen tu). I tak mi ale dolehlo k uchu obdivné: „Ty vole, viděl‘s to? Dyť mu muselo bejt aspoň čtyřicet! Takovou kondičku bych chtěl mít!“ Těch 16 ubraných let mi lichotilo, tu kondičku jsem tam ale ještě pár minut rozdýchával…

Takže to bylo něco málo k první části trasy po zelené značce z Ramzové proti proudu Vražedného potoka na Obří skály a po modré na Šerák. V chatě následoval výborný guláš a tekutý Šerák s 11° k obědu a hurá na Keprník. Tady už to stoupání není nijak hrozné, po tom předchozím je doslova mírumilovné. Na Keprník se jde po červené značce a ta pokračuje ještě další necelý kilometr z kopce na rozcestí Trojmezí. Tady změna značky na žlutou a jednoduchý výstup pod Vozku. Kouknout na skály a po zelené značce prakticky už jenom z kopce podél Hučavy až do Branné.

Proč jsem si pro návrat z Keprníku do civilizace vybral právě tuhle cestu? Odpověď je v tomto článku Franty Lysáčka - https://www.turistika.cz/mista/vodopady-a-kaskady-na-hucave. Jestli na něco venku ulítávám, je to voda. Ne stojatá. Rybníky, přehrady, bazény, koupaliště a dokonce ani moře mi nic neříkají. Ač jezdíme k moři pravidelně, koupal jsem se v něm jedinkrát. To když jsem z mola fotil v moři řádící dcerky a dva honící se kluci mě i s foťákem do toho moře poslali za nimi. Chudákům jejich rodičům se tenkrát ten pobyt trochu prodražil, foťák to nerozdýchal. Vodu prostě nemám rád a když se mě někdo ptá proč, odpovídám, že je na mě moc mokrá.

Zato potoky, potůčky, horské bystřiny a jejich vodopádky a kaskády, to je něco pro mě. Kochat se, obdivovat, fotit a nekoukat na čas, to je relax přímo výstavní. Bohužel ne pro manželku, ta radši tu vodu koupací. A tak není divu, že sice svoji Věrku strašně miluju, ale když se mám dostat k nějakému „superpotoku“ (a to Hučava rozhodně je), jsem rád, když nás dělí dostatečná vzdálenost znemožňující jakýkoliv kontakt. Zde to bylo asi 150 km a to skutečně dostačující bylo. Hučava je totiž opravdu úžasná nádhera. Má to jediný háček. Kromě krátkého úseku v horní části jejího toku vede cesta 10 – 50 metrů od potoka ve stráni a těch pár metrů k potoku je většinou ne zrovna snadných. Zejména u těch nejatraktivnějších míst. Houština mladého lesa, popadané stromy, kameny, díry v zemi, s tím vším se musí počítat. Však jsem taky z lesa vyšel odřený, rozdrápaný a špinavý, ale taky nesmírně spokojený. Jen jsem litoval, že to trvalo jen 2 kilometry (zároveň ale taky skoro 2 hodiny).

Od Hučavy už se pak dojde lesem přes Alojzovské louky a přes Zadní a Přední Alojzov spadnete (to skoro doslova, ten sešup je tu hodně prudký, kolena dostala zabrat) přes pastviny plné mladých a klidných kraviček k nádraží v Branné. Do městečka už jsem nemohl, poslední metry jsem bral úprkem a na lavičku jsem si na chvilku sedl jen díky tomu, že vlak měl 5 minut zpoždění… Ovšem, přátelé, zvednout se potom z té lavičky a přesunout své tělo do vlaku, uf, to byla fuška! Nohy bolely ještě druhý den, ale stálo to za to.