Štíty - Lázek - Lanškroun

Čarodějnice letos připadly na pondělí, tedy pracovní den mezi víkendem a státním svátkem. V pracovní dny jezdí vlaky a autobusy jinak, než v sobotu a v neděli, manželka měla ve škole ředitelské volno, já v práci spoustu nevyčerpané loňské dovolené a toho jsme museli nutně využít. Tedy vyrazit někam, kam se jen tak o víkendu veřejnou dopravou nedostaneme. Volby padla na Štíty. Nikdy jsme tu nebyli a přitom městečko leží kousek pod jižním koncem našich oblíbených Orlických hor. A tak dobrovolně vstáváme ve 4,15, abychom stihli v 5,44 v Hradci Králové Slovácký expres směr Luhačovice. Povedlo se. V Ústí nad Orlicí přestupujeme do vlaku do Lichkova, tady do lokálky do Králík, zde u nádraží do autobusu směr Dolní Morava, který nás převezl na autobusové nádražíčko a z něho za pár minut jedeme lanškrounským autobusem do Štítů. Trochu krkolomné, ale vyšlo vše přesně a před devátou jsme tam.

Naším prvním cílem je kopec Lázek. Kdysi dávno jsem už na něm byl a bylo tam fajn. Tehdy tam fungovala nejen rozhledna, ale i stánek s občerstvením. Teď jsem z několika indicií věděl, že tu nefunguje nic, ale fajn že tam je pořád. Ze Štítů se na Lázek jde po červené značce. Pro vyznavače klidu, ticha, samoty a výhledů nádherná trasa. Sice skoro pořád do kopce, ale když je Lázek kopec, je to dost logické. Hodně se jde po loukách sotva znatelnou pěšinou, po dešti nebo v ranní rose bychom asi měli promáčené boty. Ale měli jsme z tohoto hlediska štěstí. Od rána fičel silný a teplý jihovýchodní vítr a tráva byla suchá. Občas se na chvíli zajde do lesa, příjemná změna. Co nás trochu mrzelo, byly výhledy. V té době byly ve vzduchu zrovna tuny pylu stromů, k tomu díky větru spousty prachu a dohlednost tím pádem pár kilometrů. Buková hora a Suchý vrch ještě ano, ale panorama Jeseníků, na které jsme se těšili, bylo jen sotva tušitelné.

Jediným lidským sídlem, kterým se na trase prochází, je „Chlupatá halena“, jak by se dalo přeložit jméno obce Cotkytle. Docela hezké místečko nás potěšilo i svojí otevřenou a dobře zásobenou prodejnou. Z Cotkytle se potom už stoupá k Lázku po silnici, naštěstí nikterak frekventované. U silnice je parkoviště a už tady je upozornění, že rozhledna je zavřená. Snad ale v hlavní sezóně by alespoň o víkendech měla být i s bufetem otevřená. Krásný výhled do kraje je ale i z úbočí Lázku.

Z Lázku jsme měli v plánu pokračovat do Lanškrouna. To je možné v podstatě dvěma trasami. Kratší po zelené TZ přes Hraniční potok (hranice Čech a Moravy se tu v názvech míst vyskytuje hodně často)  nebo delší a možná i atraktivnější po žluté přes Herbortice a po modré podél Moravské Sázavy. Ta druhá trasa nás lákala víc. Jenže meteorologové na dnešek hlásili silné odpolední bouřky, jihozápadní obzor ukazoval, že ta předpověď by mohla i vyjít, a tak jsme raději zvolili onu kratší zelenou TZ a ještě jsme si ji dali poněkud ostřejším tempem. Dobře jsme udělali. Když jsme pak z okna vlaku viděli, co se mezi Lázek a Lanškroun přihnalo, byli jsme rádi, že už tam nejsme.

Převážná většina zelené trasy vede lesem. Krásným lesem dlužno říct. Jediná chyba. Zpočátku to je docela kvalitní sešup po cestě zaříznuté ve stráni a tu cestu asi lesáci nedávno opravovali. Bohužel tím nejhorším možným způsobem. To se na cestu nasype hrubý a patřičně ostrý štěrk a ten se nechá zajezdit do původního povrchu. Vážení, po tomhle chodit, to je pošušňáníčko. Pár set metrů jsme jen nadávali, pak jsme to radši vzali krajem lesa. Sice s nohama vytočenýma ve směru svahu, ale bylo to příjemnější než ty pod nohama ujíždějící šutry. Naštěstí se nejednalo o úsek dlouhý. Od Hraničního potoka už je cesta pohodlná, lehce zvlněná a les kolem fakt nádherný.

Co nás překvapilo, asi kilometr před Albrechticemi je v lese schovaný Sofiin pramen. Krásně upravený. A k němu žádná odbočka, žádné upozornění, nic, KČT a značkaři tu jaksi trochu nezafungovali. Leckde jsou značené odbočky ke kdejaké díře s trochou vody, tady fakt nic. V mapě najdete jen značku červeného křížku Bod záchrany UO 023 u křižovatky lesních cest, v reálu se jedná o klasický turistický přístřešek. Když u něho odbočíte vpravo, přijdete k potůčku, který jste před chvilkou přešli a podél něho se asi po 250 metrech k tomuto prameni dostanete. Za tu zacházku to stojí, my jsme si sem zašli dát trochu opožděný oběd a nebýt výstražného bublání vzdálené bouřky, asi bychom tu vydrželi dost dlouho.

Odtud už se za chvilku vyjde z lesa. Cesta ústí na hlavní silnici v protisměrné serpentýně, jdeme tedy po silnici k následující serpentýně, kde silnici zase opustíme (pozor, měnila se tu dopravní značka a chybí značka turistická, zkrátka odbočkou z kraje serpentýny a hned vlevo) a jsme na okraji Albrechtic. Seběhneme k Moravské Sázavě na rozcestí s modrou značkou, obě značky svorně pak podél silnice směřují až do centra Lanškrouna. Pokud budete chtít na autobus nebo jako my na vlak, dovede vás tam značka zelená, přičemž v nohách budete mít nějakých 20 nepříliš náročných kilometrů.