Velké Losiny – Pekařov – Kouty

Když už někdo dorazí do Velkých Losin a nemá za cíl jen zdejší památky a atrakce (zámek, papírna, Thermpark, lázně apod.) povětšinou míří ještě o pár kilometrů dál, tedy do nejvyšší moravských hor, které v tomto případě zastupuje již dosti blízký Hrubý Jeseník. Povětšinou to absolvuje nějakým motorovým dopravním prostředkem, neb je výletník natěšen už aby byl pod horskými velikány.

Nicméně již z Losin se dají podnikat výlety, které k těm horským zas nemají tak daleko. Ač tedy Velké Losiny leží v kotlině řeky Desné (někdy se celá oblast řadí přímo k té Šumperské kotlině), zároveň také leží v horopisném celku zvaném Hanušovická vrchovina, a ta už zas tak nízká není.

Uživatelé horských kol jistě rádi vyrazí i ke kopcům, které se k Velkým Losinám blíží od severozápadu. Tato část vrchoviny se správně nazývá Branenská (podle stejnojmenného sídla).

A ač se nikde nenajde nějaký výrazný předěl, vlastně se z Hanušovické vrchoviny přehoupneme rovnou do Hrubého Jeseníku.

Za výchozí bod můžeme určit např. Vstup do lázní (nebo zámek), důležité je každopádně neminout rozcestí Račinka a výpadovku směrem k Žárové (nakonec nedaleko je chata Brněnka kde vaří zajímavé pivo značky Zlosi(y)n).

Kousek jízdy si ještě užijeme po asfaltce k rozcestníku s jednoznačným pojmenování Pod Žárovou. Odbočka se ani nedá moc přehlédnout, kolem se povětšinou pase stádo krav a vše je vyznačeno zelenou terénní cyklotrasou s číslem 6196. Cesta bývala v pradávnu asfaltová, ale na to už zbyly jen vzpomínky, tudíž občas musíme přejíždět nějaký ten větší šutr. Naštěstí první kilometry nejsou nijak závratně prudké. Cesta vede údolíčkem potoku s názvem Račinka. Název naznačuje výskyt nějakých korýšů, ale dolní tok se vyznačuje nejzápadnějším výskytem mihule ukrajinské.

Zhruba po dvou kilometrech, jak se cesta stáčí doleva (na severozápad) se mírné stoupání mění v prudší, kdy už se musí zařadit i ty velmi lehké převodové varianty.

Naštěstí se povrch cesty poněkud lepší, zejména v počtu vyjetých šutrů. Račinka se mění i vcelku pěkný horský potůček, zprvu tísněný i více okolními svahy, kde se objeví i nějaký ten skalní výchoz. Kratší lesní úsek opět přejde k cestě obklopené loukami. To se blížíme k Pekařovu. Jak jsme u první (poslední) chalupy, najedeme i na pěknou asfaltku. Pekařov býval do odsunu poměrně velkou osadou, najdeme tu vlastní hřbitov a dnes krásně opravenou kapli, která ovšem před nějakými 20 léty byla dokonalou ruinou.

Naše trasa se poněkud lomí v křižovatce s cestou od Jindřichova. Za zatáčkou se dá objevit stejnojmenný penzion. Ač nejde přímo o restaurant, dá se tu sehnat nějaké občerstvení (lahváč, limonáda). Je to vlastně jedna z mála možností něco sehnat, jinak je to normálně suchá trasa.

Od penzionu dále stoupáme k hornímu konci osídlení. V současnosti je horní část Pekařova vyhledávanou rekreační zónou soukromých chata chalup.

Oddechu si dopřejeme u rozcestí U vleku. Lyžařský vlek už dávno z louky zmizel, nezmizela ale jedna z krásných vyhlídek na Jeseníky, co se dá na jižní straně objevit. Nedaleké stavení je bývalým statkem zdejšího varhanáře a flašinetáře Franze Kolba. I na tuto památku se v srpnu konají v Pekařově poutě.

Za Pekařovem nenápadně opustíme Hanušovickou vrchovinu a zhruba tam, kde najdeme rozcestí Pekařovský vrch začíná Hrubý Jeseník. K nemalé radosti se změní značení ze zelené cyklo sledujeme červenou cyklo 6155, ale hlavně nedávno zde lesáci položily nový asfalt. Nicméně aby té radosti nebylo tak moc, je to do kopce. Naštěstí už v Pekařově máme za sebou značnou dávku výškových metrů. Hlavní část stoupání je v úseků dvou serpentin, postupně se výjezd mírní až přejde téměř ve vrstevnicový. Tady cesta objíždí západní svah tisícimetrového Ucháče a nakonec i my máme výšku, která se blíží 900 m. Útulna na rozcestí upozorňuje na blízké výhledové skalisko Tři kameny, které je škoda vynechat. Za pěkného počasí je téměř kruhový výhled (z jihu je u skály několik stromů).

Od přístřešku nás čeká sjezd do Přemyslovského sedla. Tam kromě pěkných vyhlídek najdeme přírodní rezervaci na květnaté louce, opodál lyžařské středisko. Bohužel v létě se tu nic neděje.

My ale pokračujeme červenou značkou.

Bohužel co jsme sjeli, musíme zase nabrat. To znamená zase do kopce, opět poměrně prudkého, naštěstí to je vcelku slušná asfaltka. V lese se objevují hromady kamení, to jsou zbytky po osídlení, které se bouralo v 50. letech. To nakonec prozrazuje, jak vysoko se leckdy hospodařilo. Ovšem pozor, někde se dá narazit na kameny, které netvoří jen tak hromadu, ale jsou v jakémsi pásu, kolmo na vrstevnice. To jsou bývalé pozemní lanovky, po kterých se vozilo vytěžené dříví. Asi po 1,5 km se stoupák promění ve vrstevnici. Končí sice asfalt, ale povrch je snesitelný. Tady vlastně cesta využila jednu z trasy lesních železnic, které byly po úbočí Černé stráně vedené zhruba ve vrstevnicích. Po těch se vozilo dřevo k úvratím a po zmíněných lanovkách se spouštělo níž do údolí.

Poměrně zachované zbytky se dají objevit cca o 100–150 výš v lese, o „patro“ níž zase vede tzv. Knížecí cesta, kde byla taky jedna z železnic a i jedna z chatiček u ní upozorňuje na dávné určení (Bremsberková bouda).

Naše cesta příjemně bez větších výjezdů a sjezdů pomalu obtáčí východní svahy Černé stráně. Lokalita se nazývá Kazatelny. Jde o slušně vyskálovaný svah, jednu z největších Kazatelen míjíme přímo u cesty (musí se vlézt do lesa a objevíme pěkného bumbrlíčka, případně i malý „tunel“).

O kus dál cesta zatáčí v úžlabině kde stéká malý potůček. Když ale prudčeji zaprší, nebo po zimě hodně taje, může to být zajímavý pohled.

Nyní už zase začínáme klesat, za zatáčkou i dosti prudce (nasadil jsem i přilbu). Sjezd nás svede k Poniklému potoku, kde se opět dostaneme na asfalt. Kdo by neměl dost, může otočit do kopce, asi ke kilometr vzdálenému vodopádu.

Jinak volíme sjezd, v rozcestí pojmenovaném po sledujícím vodním toku se připojíme k toku Hučivé Desné. V lese za přístřeškem se dají objevit jakési základy. Tady bývala sklárna, později přesunutá do Rapotína (i tam už výroba skončila). Vlastně jsem skoro na konci, do Koutů jde o velice příjemný závěrečný sjezd.
Opakování je matka moudrosti, takže k vidění nějaké obrázky po několika letech.