Z Adolfovic do Domašova, přes Spálenou

Klidně by se to mohlo nazvat z Bělé do Bělé (konkrétně obě pod Pradědem), ale protože jde o části spojené obce, nechme tak. Medvědí hornatina patří k té nižší a poněkud tajnější části Hrubého Jeseníku, která se rozkládá zhruba severně od Pradědské klenby, tedy té nejvyšší části pohoří.

Nástupní místa do Medvědí hornatiny jsou nejvhodnější z východní části (od Vrbna pod Pradědem), ze severu se dá za východiště považovat Rejvíz a ze zbývajících světových stran, tedy jihu až západu se jako nástupní místo dá označit celá zmíněná Bělá a její části. Adolfovice a Domašov jsou pak na té straně západní. Popsaná trasa je vhodná nejen pro bikery, ale v podstatě se dá absolvovat i pěšky, ačkoliv ti kolaři si ji klidně užijí jako půldenní vyjížďku, pro pěší už je to skoro celodenní výprava. Ačkoliv se skoro celá trasa odehrává v lese, přeci jen se výletníkům občas otevře nějaký výhled a do budoucna – díky práci jednoho dotěrného brouka si těch nechtěných výhledů bude přibývat.

Za nástupní místo můžeme považovat některý z turistických rozcestníků v Adolfovicích, např U Peňáka nebo textační místo Adolfovice -most. V podstatě cyklista se musí napojit na modrou cykloznačku 6209, chodec pak zelenou pěší, které se na druhé straně řeky (Bělé) spojují a mezi poli a pastvinami sledují tok Šumného potoka proti proudu. Zhruba po kilometru a půl míjíme torzo klenu na Šumné, u kterého ale už je vysazen nový jedinec, aby orientační bod zůstal zachován. V okraji lesa projdeme křižovatku s názvem Pod Vavřincem, což je blízký vrch severně. V podstatě jde o teoretické nástupní místo lyžařské stopy směrem k Dětřichovu, které je ale závislé na sněhu a dotaci na rolbu a v poslední době se úpravy neprováděl. Výletník ale pokračuje dál podél potoka. Míjíme budovu vodárny, která je zároveň součástí výzkumné sítě Českého hydrometeorologického ústavu. A pár set metrů nám zbývá k rozcestí s takřka jednoznačným názvem U Vodárny.

Pěší výletník musí zapomenout na pěší značení a vydat se jako cyklista po žluté cyklotrase 6211. Hustota značek na cyklotrasách je samozřejmě nižší než na pěších, ale když prozradím, že následujících téměř 10 km jde o lesní asfaltku, tak snad jen blbec by dokázal sejít z trasy.

Cyklotrasa stoupá poměrně strmě po severním svahu kóty Kamenec (Kamenců je v Jeseníkách spousta), po pár stech metrech jsme u serpentiny pravotočivé o necelý kilometr dál levotočivé a tady už stojí udělat malou zastávku. Poněkud ukrytý v mlází se dá u šotolinové odbočky objevit přístřešek. Péčí obce Bělá je tu zřízeno vyhlídkové místo, z kterého není skoro nic vidět. No to nevadí, stačí pár kroků porostem na okraj louky a otevře se výhled na velkou část Jesenicka, minimálně někde od kopci nad Lipovou celý Sokolský hřbet až někam do mlhavé dálky Polska. Vcelku snadno objevíme gigantický závod Omya na Pomezí, masiv Studničního vrchu, lázně na Gräfenberku (tedy Jeseník), a za městem pokračují již kopce Zlatohorské vrchoviny s poněkud ukrytou rozhlednou na Zlatém Chlumu, pokračují Bílé kameny. Další kopce zakrývá blízká Dlouhá hora (917).

Pokračujeme ještě pořád solidním stoupáním do další serpentiny, kde už se prudkoost výstupu mírní. Pár set metrů je k další serpentině, která obkružuje již dříve zmíněnou kótu Kamenec (794 m). Název kopce není zas tak samoúčelný, po hřebínku se skutečně táhne pás skalních výchozů, někdy snad již i náznaků mrazových srubů. Ty provázejí další část cesty i občas dál. Některé odkryté skály jsou samozřejmě i dílem umělým, když se stavěla lesní cesta, kterou užíváme. V Jeseníkých jsou hojné různé ruly a břidlice, tedy horniny usazené a přeměněné. Na některých skalách je tak k vidění hezká vrstevnatost i s prohýbáním vrás.

Za Kamencem je stoupání mírné nebo žádné, tak se konečně zrychlí i krok, či jízda. Po dalším kilometru a něco se dá v lese zahlédnout nějaký zbytek základu z vyrovnaných kamenů, snad nějaké chaty nebo krmelce a kousek za ním vystupuje i nějaký větší skalní útvar. Velká pravotočivá zatáčka směřuje cestu už na úbočí Malého Bradla a nenápadně zase stoupáme o nějaké metry.

Další výhledy můžeme objevit na mýtině u odbočky lesní cesty do údolí Loučného potoka, zujme hlavně pohled na masiv Keprníku. To už se ale pomalu blížíme k rozcestí Spálená. Název upozorňuje na fakt, že nějakou stovku metrů před křižovatkou stávala lovecká chata. Jak napovídá název, nevydržela ohňové neštěstí a zbyl po ni jen velký palouk. V rozcestí končí žlutá cyklotrasa, ale prochází tudy zelená 6074 z Videlského kříže na Rejvíz. Několik kilometrů se jí budeme držet. Víceméně teď bude vše opět v lese s nějakým občasným průhledem hlavně na Keprník, ale dá se objevit i takový Vozka. A nenápdnbě dalším stoupání překonáme nejvyšší místo trasy něco kolem 1050 m. Stále asfaltový povrch nás provází až ke křížení s modrou pěší TZ, kde by mělo být vyznačeno rozcestí Spojená cesta. Rozcestník je momentálně neosazený, protože ti přibyly nějaké značky, konkrétně jde o červenou cyklo 6207, která tu je v souběhu s modrou značkou. Jde vlastně jen o prodloužení stávající trasy z Ostružné, která prochází přes Šerák a sjíždí do Bělé k Cimburovi a je tak vyvedená až sem, aby cyklisty navedla na značky kolem Orlíka.

Odbočíme tedy na červenou a modrou. Skončil asfalr a jde spíš o makadamový povrch. Nedoporučuji moc zrychlovat, protože nějakých 100 m a je tu významovka modré ke Kamzičí skále. Skalka je sice nevelká (max. 3 m vysoká), ale svah pod ní je tvořen řídkou sutí s řídkým porostem, tak se tu otvírá vyhlídka na Keprnický masiv i s Červenou horou či vystupující skálou Vozky. Pár set metrů dál po trase pak narazíme na hezký přístřešek u pramene Zaječího potoka s trubkou na vodu. Ta v letošním suchu ale neteče.

Sestup následuje v lesním celku v úbočí Zaječí hory (1012 m). Z občasných pasek dohlédneme na protější severní svah hlavního Jesenického hřebene (Výrovka, Jezerníky), když se podíváme pořádně k východu objevíme i vysílač na nejvyšší hoře pohoří. Po dalších zatáčkách se už zanořujeme do údolí Borového potoka. Při tom nás častěji kolem lesní cesty provázejí hromady klád, které tu lesníci svážejí po těžbě kalamitního dříví, které tu způsobují larvy broučka, kterému se říká lýkožrout (smrkový a nový příbuzný severský).

Ještě jednou se přes hřebínek přeneseme na západní svah masivu, to už vidíme náznaky pastvina nad Domašovem. Nad loukou objevíme v křovinách další bělskou vyhlídku, Pod Krkavčí skálou, která naznačuje, že se nalézáme pod nějakým skalním útvarem, který je skutečně v mapě zanesen.

Předposlední serpentina už definitivně zatáčí do údolí Borového potoka a ve stejnojmenném rozcestí jsme definitivně v malebném údolí, kterému se tu po dřívějších obyvatelích říká Kinsejf. V názvu slyšíme výraz sejf (zejf, sejp), což naznačuje, že se tu v minulosti hledaly nějaké suroviny, snad drahé kovy. Míjíme chatu jesenického Woodcraftu, vybarvený krmelec a po chvíli se ve svahu nad silničkou (už zase asfaltovou) objevuje kaplička. Jde o obnovenou kapli, zvanou Seifertova, o něco výš za kaplí se dá dojít k opuštěnému stěnovému lomu, který zas tak opuštěný není, díky odlučnosti horniny tu vznikla krásně hladká plocha, zvaná Kolafovičova plotna, kterou využívají k cvičení horolezci. To už jsme skoro u cíle, do Domašova k centru (obecní úřad Bělá) zbývá zhruba kilometr a určitým lákadlem je oblíbená restaurace U Cimbury, která naštěstí funguje.