Ze Starého Města, přes Návrší, Vojtíškov do Hanušovic

První říjnová sobota 2020 měla být podle předpovědi slunečná, teplá a větrná. Nicméně po zataženém a deštivém týdnu jsme přeci jen chtěli vyrazit někam do přírody, třebas i za tím sluníčkem. Po pravidelném pátečním volejbalu se tak domluvíme na nějaké skupině výletníků a způsobu dopravy. Už přeci jen podzim pokračuje, takže k přiblížení volíme vlakovou dopravu. Sice neznám přesně dobu odjezdu, ale díky internetu se domlouváme na přesné době a ráno se nás schází tak akorát, abychom se vlezli do vlaku, zejména co se týče počtu kol. Sice do Hanušovic jezdí relativně prostorná jednotka Stadler, ale v pokračování do Starého Města (pod Sněžníkem) jezdí jen jeden vůz už poněkud obstarožní vůz motorové jednotky 810, kde je prostor na zavazadla již omezenější a 6 kol dokonale zatarasí průchod z dané strany. I zasedací část vlaku je celkem zaplněná, takže je nás tak akorát.

Od nádraží vyrážíme k výpadovce směrem ke státní hranici, ovšem s malou odbočkou do údolí Telčavy (nebo Vrbenského potoka) kde si vybudovala svůj hrad bobří rodinka, tak se podíváme jek se takový potok změní v malé jezírko. Dál už zpět a po novém asfaltu k severu, mineme odbočku do Kunčic a o kilometr dál je už odbočka do Stříbrnic. Jak slibovala předpověď vskutku poměrně svěže fouká, prozatím do zad, za odbočku trošku v zákrytu vítr ustává. Zastavujeme u dolní stanice lanovky pod kopcem Štvanice. Z velké části pokročila výstavba nové šestisedačky, která nahrazuje dřívější dvousedačku, umožní tím navýšení kapacity lyžařů, hlavně ale i rychlost, protože ta repasovaná lanovka byla úděsně pomalá.

První zastávku, i takovou tu povinostní máme U Kampů. Dnes i Stříbrnice jsou zase vyhledávaným cílem turistů a výletníků (jako celé pohoří Králického Sněžníku), v jednu dobu tu ale paní Kampová držela útočiště pro unaveného turistu jako jediná. Probíhá sice stále hlasování druhého dne krajských voleb a v jídelně je zřízená volební místnost, naštěstí lokál v přední místnosti funguje, takže nezůstaneme o hladu a žízni.

Příliš se nezdržíme a silničkou pokračujeme do hor. Přesněji k Návrší. Za vesnicí se cesta celkem ostře zvedá podél peřejnatého toku Stříbrnického potoka, ale protože to je asfaltka, šlape se dobře. Ta nejprudší část je dlouhá něco přes kilometr do rozcestí s označením podle vodního toku, Stříbrnický potok. Prochází tudy značená cyklotrasa 4071, je to taková poměrně dlouhá páteřní trasa v této části pohoří Kraličáku. Směr se mění ze severovýchodního takřka na západní a díky dosažené výšce 845 m se už trasa zvedá jen mírně. Zhruba necelý kilometr a jsme u Návrší. Původní chata U Salašních bud tu stojí od roku 1928 a až na drobné úpravy si drží podobu staré horské chaty. Králický Sněžník (nakonec celé Jeseníky) mají poměrně malý počet horských chat, minimálně ve srovnání s takovými Beskydami, Krkonošemi nebo Jizerkami. Není proto divu, že se tu tradičně vyskytuje dosti výletníků a to i za horšího počasí. Naštěstí místo k sezení a konzumaci máme, zelňačka, nebo klobása se přeci jen lépe sní uvnitř.

Pokračujeme stále po značení 4071. U Návrší máme už dosaženou výšku 900 m a velkou část trasy se budeme pohybovat v okolí této vrstevnice. Za serpentinou se trasa vydává zhruba jižním až jihozápadním směrem. Blízko za zatáčkou se proti nám blíží rodinka na kolech s podezřele známým vůdcem, inu Ondra Bank je náš krajan. Za Návrším je lesní cesta zhruba 1,5 k ještě tvořena asfaltovým povrchem, za rozcestím Stará Sněžníková je už jen šotolinovým, nebo štěrkovým povrchem. Naštěstí byť nedávno dosti zapršelo, není povrch příliš rozbahněný a měkký. Cesta mírně sjíždí k pánské černé sjezdovce na Hynčiemi, kde si dopřejeme kochací pauzu. Dopoledne bylo sice na horách spíše zatažená, ale postupně se sluníčko snaží mračna prorazit. Hradba hor navíc celkem brzdí prudkost větru a nakonec i okolní celkem vzrostlý les brání silnějším poryvům.

Spoluvýletníkům jsem sliboval, že pojedeme přes Zatáčku smrti. Tam trasa míří skoro přímo na jih, do mírného stoupání, kde se cesta lomí k západu na úbočí Tetřeví hory. Zatáčka dostala svoje pojmenování při stavbě pohraničního opevnění ve 30. letech minulého století. Byla tu vybudována tzv. Vojenská silnice. Ta za zmíněnou zatáčkou poměrně prudce stoupá nad údolí Prudkého potoka (na Mokřiny). Zejména při sjezdu to mohlo být dosti nebezpečné (jednou jsem jel shora na kole, tak jsem brzdil ze všech sil). Jestli se tu skutečně někdo zabil ale není zcela jisté.

Vojenská silnice je asfaltovaná a kousek se po ní svezeme, tedy i do toho prudkého kopce. Ale jen nějakých 150 m k další odbočce cyklotrasy d údolí Prudkého potoka. Povrch je opět šotolinově štěrkový a mírně sjíždíme k rozcestí Kaskád Prudkého potoka. Kolem horské bystřiny vede jedna z nejkrásnějších výstupových tras na vrcholy Králického pohoří, lemovaná řadou peřejí, ale i celkem regulérních vodopádů.

Od rozcestí červené cyklotrasy a červené pěší trasy naše 4071 pokračuje po východním svahu hřebene, který tvoří Souš a pokračuje pod Sráznou (Sviní horou). Stálé, zhruba 1,5 km dlouhé stoupání nás vyvádí k nejvyššímu bodu, Jasaní. Tady dosahujeme ndamořské výšky 992, tedy na dohled tisícovky. Nicméně je to kopec poslední. Na chvíli se připojí žlutá pěší od Sedmi cest, která brzy odbočí prudce dolů do Vysoké.

Přeci jen mírnější sklon má naše cyklotrasa. Po nějakém kilometru se kolem cesty objevují kamenné hromady. Dnes tu roste les, ale jde o nejvýše položená stavení Vojtíškova. Dnes je ves součástí obce Malá Morava, ale dříve to bývala samostatná obec. Velká část obyvatel podléhala vysídlovacím dekretům. Chalupy, které nebyly obsazené, byly zbourány v 50. letech minulého století.

Ještě necelý kilometr a jsem u asfaltky, která je vlastně další větví vojenské silnice, tato končí na rozcestí Sedmi cest, kde ale (i podle názvu) se dá pokračovat do dalších směrů (na Sušinu, nebo ke Slaměnce nad Dolní Moravou).

Sluníčko nakonec vskutku prorazilo, tak se konečně vyhříváme při pohledech na druhou stranu údolí Moravy s dominantním vrchem Jeřáb.

Hospůdka penzionu Sport má otevřeno, máme tak po dlouhé době další osvěžovací zastávku

Kopců už bylo celkem dost, takže po silnici dolů k Moravě. Silnici č. 312 sice doprovází dálková cyklotrasa 52: Českomoravská, ale v současné době i tady už panuje čilý motoristický provoz, takže by se mělo začít uvažovat o nějaké cyklostezce, protože údolí kolem Moravy je přirozenou a vyhledávanou spojnicí severozápadní Moravy a východu Čech. Ve Vlaském si děvčata zazvoní na zvon v meditačním místě a pak už to není daleko do Hanušovic. Než nám pojede vlak k domovu, posilníme se pivovarské restauraci v bývalé škole, kde si zájemci mohou prohlédnout i zdejší muzeum.