Staré Město p.Sn., Štvanice, Návrší a zase Staré Město

Nic není stejné jako včerejší den. Tak to klidně může platit o druhém únorovém víkendu. Současná zima ve svém průběhu sice ukazuje tu sympatickou podobu s relativně dostatkem sněhu a snesitelných teplot, nicméně stále dokáže celkem potrápit. Nakonec tak se nám to podařilo vyplnit při sobotní výpravě ke Starému Městu pod Sněžníkem k další běžkové výpravě. Předpověď počasí sice naznačovala, že putování bude obdařeno občasnou sněhovou přeháňkou, ale naznačovala i možnost občasného sluníčka. Člověk míní, příroda mění, takže sluníčka bylo minimum a sněhových srážek dost, ale i tak to byla nakonec pěkná výprava, ač jsme nedostáli všem vytýčeným cílům.

Podle webu bílých stop by upravená stopa měla být již od kolejí poblíž staroměstského nádraží, tam kde zelená TZ křižuje koleje nasazujeme běžky v terénu, který prozrazuje, že trasa byla asi před dvěma dny upravená, ale nová sněhová pokrývka podklad značně zakryla. Naštěstí těsně před chvílí projel nějaký domorodec na sněžném skútru a prašan poněkud udusal. Naše trasa sleduje průběh pěší zelené TZ a jde o mírně zanedbanou asfaltku do blízké osady Štěpánov, mírný výjezd objíždí jižní výběžek Kozího vrchu, kde kdysi býval kratší vlek, který užívali hlavně staroměstští obyvatelé, ale středisko bylo natolik mrňavé, že ztratilo smysl i kvůli existenci blízkých exkluzivních destinacích v Kunčicích nebo Hynčicích pod Sušinou. Přejíždíme do vedlejšího údolíčka, tvořeném Štěpánovským potokem, kde nedávno vznikla soustava menších rybníčků. Tady defakto došlo ke změněně průběhu značené trasy, která byla původně vedena přes zmíněný potok a směřovala přímější směrem na hřeben vrcholící vrchem Štvanice, v současné době prochází Štěpánovem. Původně šlo přeci jen o zalidněnější osadu s převážně dřevařsko-lesnickým obyvatelstvem, po odsunu německy hovořících obyvatel došlo v podstatě k úplnému vylidnění a zbourání velké části zástavby, zbylé stavby slouží k individuální rekreaci a i z důvodu, že silnička se v podstatě v zimě neupravuje, zřejmě nikdo aktuálně přítomen není a není to jen kvůli pandemii. Zhruba v centru sady se poměrně výrazně zvedá cesta k prudším úsekům a náročnější výstup je hlavně za zástavbou v zatáčkách k okraji lesa s rozcestím označeným ocelovým „číňanem“ Nad Štěpánovem. Tady odbočujeme z asfaltky (ta pokračuje do Stříbrnic) do poněkud neuspořádaného lesa. Jsou tu zbytky zástavby i mokrý přejezd potůčku (raději sundáváme běžky). Konečně potkáváme i nějaké běžkaře (ano, tady není tak narváno jako jinde v Jeseníkách).

Po kraji lesíka pokračuje opět prudší úsek již přímo po svahu Štvanice, naštěstí to není zas tak dlouhé k rozcestí běžeckých i turistických tras, opodál je k vidění první z mnoha řopíků, které dnes potkáme, Staroměstsko patřilo k poměrně silně opevněným oblastem našeho pohraničí, které jak víme bylo nakonec k ničemu. Křižovatka má název U Remízku a šipka nás navádí asi k 200 m dalšímu křížení U Tří cest. Jsou to takové směry na sever a na jih, ale ten jih je spíš jihozápad a celkem rychle se otáčí na severozápad. Tady se objevuje trošku protrhaná obloha a doufáme (marně), že se naše hvězda objeví. Svačinku si dáme u návodu jak hrát speciální varianty „panáka“, ale mimo cedulky nic jiného nemáme, zřejmě si musíme počkat do jara.

Stále sledujeme průběh zelené značky, kvůli stále zatažené obloze jsem diufal, že ztraverzujeme sjezdovky, ale v průjezdu brání oplocenky, které zřejmě chrání nově vysázené pásy stromů před okuse. Ty budou tvořit v budoucnu větrolamy, chránící hynčické sjezdovky, které bývaly přeci jen dosti exponované větrům.

Ploty tedy musíme objet téměř až vrcholu, na dohled Stříbrné Twiggy, na výhledy si ale počkáme na nějaké lepší podmínky.

K štvanickému sedlu sjíždíme otevřenou loukou a protože vítr je víceméně severní, s doplněním sněžení je to skoro ten pravý blizard.

Před ostrým větrem nás zachrání až vjezd do lesa, kde nás už mírnější tlak vzduchu doprovází k černé „pánské“ sjezdovce hynčického skiareálu. Tady se naše trasa i zelená značka opět obrací na sever a doprovází nás k dalším křižovatce Nad Štvanicí, díky výšce 925 m skutečně je vyšší, Štvanice má jen 866 m. Dál už víceméně vrstevnicový průběh provází cyklistické červené značení s číslem 4071. Lesní cesta je vedená v prudkých svazích Králického Sněžníku a patří k celkem frekventovaným trasám v zimním i letním období, ale oproti takovým oblastem kolem Ramzové, Paprsku, nebo od Červenohorského sedla k Pradědu se dá říci, že je tu skoro liduprázdno. Přeci jen už ale potkáváme častěji větší nebo menší skupiny běžkařů a platí to celé 3 km k hlavnímu našemu cíli, kterou je chata dříve pojmenovaná U Salašních bud, dnes Návrší. Dnes je chata v podstatě z velké části umístěná v lese, nebýt velké louky pod ní, což je zatím bývalá sjezdovka. Kdysi po sjezdovce vedly dvě kotvičky za sebou, které byly později nahrazeny větší dvoukotvou. Jak to ale bývá, vleky patřily jiným majitelům než chata, takže když se nedohodli, provoz vleku utichl. Letos je to relativně jedno, ale když to šlo, ze Stříbrnic se dalo celkem hezky díky vlekům Babeta a Návrší uspořit pár stovek metrů výšky, hlavně pro ty, kteří mířili na Kraličák.

Podle vládních nařízení je hospoda zavřená, naštěstí okýnko funguje. Jiní běžkaři nám avizovali, že v nabídce je lahváč, ale raději se ohřejeme svařákem a polévkou.

Původně jsem uvažoval pokračovat někam k Adélinu prameni a Lesní kapli (což jsou moc hezká místa), ale i díky nekončícímu sněžení jsem celkem uondaní, takže navrhuji přesun zpět do Staráku. Celkem to kvituje hlavně dívčí část výpravy, nicméně Alča má obavy, není-li to relativně daleko, na vlak máme asi hodinu a třičtvrtě času. V podstatě bysme to stihnout měli, protože pojedeme do Stříbrnic rovnou po asfaltce. Jindy tu bývá celkem umydlená stopa a protože od rozcestí Stříbrnický potok (podle potoka) to bývá pěkný sešup, tak se na běžkách při plužení dosti unavíme. Teď ale naštěstí díky sněžení je sjezd daleko příjemnější, stačí jen občas mírně připlužit a dole jsme během nějakých patnácti minut. Na okraji Stříbrnic z části blokují průjezd dvě evidentně v problémech auta. Podle pochroumaných plechů došlo i ke střetu, ale přihlížejících je dost tak pokračujeme do vsi. Obával jsem se, kamínků, tedy že budeme muset běžky sundat, ale sněhu je stále dost, tak jedem po kraji silnice, což obavy o časovou tíseň zcela zahání.

Do terénu se vrátíme pod vsí poblíž Králické chaty, kde odbočíme po modré TZ přes mírně vyšší menší náhorní plošinu směrem k cíli i původnímu východišti nádraží ve Starém Městě.
A protože většina fotek je zatažená, zde odkaz na takřka podobnou, byť obrácenou trasu staršího data.