Ze zamrzlé Ostružné na Travnou, Paprsek a přes Petříkov na Ramzovou

Vlastně je to taková varianta k výletu, který jsme absolvovali před časem. Jak už si pomalu (nebo rychle?) začínáme zvykat, poslední zimy jsou stále více a více takové nevypočítatelné, sníh padá spíš občas a to i v těch vyšších polohách spíš déšť, nebo mrznoucí srážky, takže za sněhem se musí stále do výš a výš.

Přeci jen nám ještě na horách něco zbývá, takže pokud to počasí dovolí, snažíme se těch zbytků zimy nějak užít. Pro tentokrát jsem zvolil za východiště Ostružnou, nemusí to být nutně vrcholová vlaková zastávka na Ramzové. V pátek před poslední lednovou sobotou 2024 večer pršelo a podle všeho pršelo i na horách, ačkoliv meteorologové slibovali, že nad 700 m bude déšť přecházet ve sněžení. Ovšem to tak po ránu zcela nevypadá. Ačkoliv je tedy většina Ostružné ve výšce nad 700 m, čerstvého sněhu na nádraží nevidět, místo toho velmi slušná ledovka. Naštěstí chodník od nádraží stačili dobří lidé posypat kamínky, takže naštěstí s opatrností se pádu dá vyhnout. Nenápadně jsem doufal, že si dám nějakou svačinku v restauraci Skilandu, ale obsluha odkazuje až na desátou, podávají jen snídaně pro ubytované (bývaly ale doby, kdy nebyl problém hned po příjezdu vlaku do restaurace zajít). No nic, takže opatrně pokračuju k lyžařskému areálu, kde doufám už něco otevřené bude. Musí se jít tak trošku bokem cesty, kde je sice zledovatělý sníh, ale opora se tak najít dá. Pod vrchem Stráže už vlek běží a u areálu se zdá, že bude už restaurace v provozu. Přeci jen, čtvrt hodinka utekla a ačkoliv je i tady na Jeřabince oficiálně od deseti, těch pět minut rozdílu už nevadí. Při popíjení pěnivého moku obouvám běžeckou obuv (lyžáky), dál ale ještě pořád pěšky, na dotaz vlekaře, je-li nějaká zbytková stopa nahoře je zamítavá odpověď, tak až za Řetězárnou. Horní konec Ostružné stoupá poměrně svižně, takže kýžený výškový rozdíl se překoná relativně rychle a po překonání vrstevnice 900 m je už patrné, že tady někde první běžkaři nasazují. Tak po nějaké stovce metrů nasazuji též a brzy je tu místo, kam zajíždí rolba z Paprsku. Mírný poprašek tak do 1 cm naznačuje, že zde už navečer vskutku bílá voda padala a neměnila se v ledovou krustu. Vlastně i díky celkem pravidelnému rolbování jsou tu stopy celkem ve slušném stavu, ačkoli lepší je pokračovat mimo řezanou, která je spíše ledová. Stoupání je vlastně i díky strmějšímu výstupu z Ostružné už mírnější a a ni se nenadám, je tu rozcestí Pod Hřebeňákem, kudy probíhá mj. I běžkařský okruh Milíře od levého údolí Petříkova. Pro tentokrát ale mířím stále po zelené TZ, tedy úsekem zvaným Tobogán kolem Trnové hory k Císařské chatě. Tady je tradičně celkem značný počet běžkařů (vlastně i díky pěknému odpočinkovému přístřešku). Většina běžkařů tu jezdí přímo na Paprsek (a zpět), já tentokrát stále zelenou, po jednom z běžkařských okruhů (Pohádka). Znamená to ještě stále mírnou cestou do kopce, naštěstí vrcholy Rychlebských hor už v těchto místech nedosahují závratných výšek, samotná Císařská bouda je v kótě 1013 m, následující rozcestník s označením Kuncův chodník má označenou výšku 1095. Menší sjezd je k blízké odbočce Na Bahnech (o pět metrů níž). Vrcholový směr na Smrk vynechám, přímo po lyžařském okruhu k zimnímu značení Travná hora sedlo, kde by bylo oficiálně nejvyšší místo trasy, ve skutečnosti je asi o 150mertrů dál severně od vrcholu Travné hory, tedy zhruba kolem 1120 m. Lyžařský okruh je tu veden přímo po státní hranici s Polskem, leckdy i na opačné straně hraničních kamenů, naštěstí to už teď není na závadu, i Poláci se naučili běžkovat a i vlastně ten areál kolem Paprsku mají na dosah. Od Travné hory trasa celkem mírně sjíždí a ten zmrzlý podklad kupodivu s kombinací nového poprašku celkem dobře drží i při občas nutnému připlužení.

Po hranici pokračuje trasa cca 1 k kdy odbočí do vnitrozemí zpět na Magistrálu s označením rozcestníku Trkač. To je vlastně začátek sjezdu k samotnému horskému hotelu Paprsek (kdysi jsme říkali k chatě). Tady je celkem tradičně plno, ale kupodivu je nějaká prodleva, takže volné místo se objevuje a i fronta k samoobslužnému prodeji je tentokrát krátká. Tradičně kombinace nějaké tekutiny (pivo z Welzla) a něčeho teplejšího (kulajda).

Na vyšší ceny už si pomalu začínáme zvykat (tuším to bylo 70+85). Po odpočinku k návratu. Teď klasicky tady magistrálou, Palaš, Trkač, Rampa. To jsou vlastně poslední úseky do kopce (jestli se rozdílu nějakých 25 m dá takto říkat). Pak už je to spíš z kopce, ačkoli zpočátku spíš rovina, takže se musí trošku víc používat technika obouruč. Trasa se přeci jen poněkud více svažuje a ž za Císařskou boudou, ale v podstatě dlouho stačí jen postát ve vyřezané stopě, snad až v závěru před Černým potokem jednou lyží přibrzdit.

Za zmíněným rozcestím je poněkud prudší sjezd, tady bylo potřeba přeci jen více brzdit, ale ani ne kvůli faktu, že by sjezd byla ž nebezpečně rychlý, ale motaly se tam nějaké matky, jedna dokonce s kočárkem (taková ta cyklistická tříkolka do závěsu), další něco podobného ale na lyžích. Ta první se vyhla celkem rychle, ta další (s doprovodem) ustoupila až po zvukovém signálu (volá se stopa). Inu ne všichni lyžaři vědí, že se má stát po kraji cesty, obzvlášť v prudších úsecích.

Celkem obstojná stopa zůstává až k rozcestí Nad Petříkovem (obchvatová odbočka), ještě se dá tak sto metrů, kde už definitivně pěšky. Nakonec důvod je jasný návštěva Mázhausu a pak už pěšky na Ramzovou k vlaku. Tam sice po loukách od Větrolamu nějaký sníh zůstává, ale přezouvat se už nemá cenu.