Značně větrným a chladným Litovelským Pomoravím 7. května

Do oblasti všeobecně známé jako Litovelské Pomoraví jezdíme poměrně často, důvodů je více, není to od nás zas tak daleko, celé je to placaté, takže bez kopců a zjara je to ideální prostor na probuzení ze zimního spánku minimálně pro ty, kteří neholdují zimním sportům.

Předchozí ročníky jsme poněkud zanedbali, hlavně díky jakési epidemie, i z toho, že to nikdo nedomluvil. Takže v minulých létech se jezdilo jen tak v menších skupinkách.

Nakonec to dopadlo jako vždy, musel jsem to narychlo domluvit sám, takže se nás ráno na šumperském nádraží sešlo méně, ale i tak byl relativně problém natěsnat do Regiopanteru více kol, protože naším směrem se rozhodlo vydat daleko více cizích skupin…

Vystupujeme vlastně klasicky ve Štěpánově, což je skoro nejpoužívanější vlaková zastávka k těmto účelům, tady pro cyklovýletníky ze severu. Původní varianta výjezdu byla sice přes koleje a část Březce, ale nakonec tradičně vyrážíme rovnou k místní silničce, jen si navíc dopřejme odbočku na ptačí pozorovatelnu u Chomoutovského jezera (což je bývalá pískovna). Kupodivu ptactva moc vidět není, pomineme-li fakt, že na poli u silnice 446 se vyskytlo stádo labutí, ale kvůli tomu nikdo nezastavil. Tedy jezero pusté. Pokračujeme tedy přímo k Chomoutovu, bohužel si musíme odepřít osvěžení v místním pivovárku, do otevření chybí ještě 1,5 hod. Nicméně tentokrát nepokračujeme dál k Horce, ale přímo po hrázi kolem Moravy. Cesta je to slušná, byť jen šotolinově štěrková, ale všichni máme terénně vhodná kola.

Vlastně i díky tomu se pouštím lesem přes Sedliska přímou lesní cestou, mimo cyklotrasy 6027 (kde je asfaltka), dojíždíme tak vlastně zadem kolem jízdárny k Lovecké chatě, kde si dopřejme první zastávku. Hospoda už naštěstí otevřená je, v nabídce je vše základní, tedy pivo, limo, rum, čaj, nebo vývar. Z výše uvedených pochutin se neuplatnilo jen to limo.

Pak už pokračujeme tradičně, tedy páteřní ckylotrasou (č. 4, součást Moravské stezky), tedy klasicky kolem Tří mostů, lesem a pole k Hynkovu. Zde trasa přejíždí náhon k elektrárně a k rameni Moravy zvané Mlýnský potok (též Střední Morava). Povětšinou jsme tady zajížděli k nedalekému splavu, tentokrát ale jsem vymyslel variantu, kterou všichni neznáme. Po opačném tedy levém břehu Mlýnského ramene totiž vede asi 400 m postarší asfaltka přes rezervaci Kenický. Podle pravidel je totiž pohyb v chráněných rezervacích zapovězen mimo značené cesty, ale dlouhodobým pozorováním jsem zjistil, že tady se to tak důsledně nedodržuje, a kde není žalobce, není i soudce. Navíc tedy když odbočíme daným směrem, záhy proti nám jede jedna z těch cizích skupin z ranního vlaku (což jsou samozřejmě povědomí šumperáci).

Mapy.cz naštěstí nelžou a objevujeme poněkud svéráznou lávku na ocelových lanech, která umožní přechod na opačný břeh hlavního toku Moravy.

Cesta pokračuje volným terénem k panelové cestě, kterou bych už měl téměř znát, asi po dalších 200 m je přípojka polní cesty od Štěpánova, kterou už jsem absolvoval vícekrát. Cesta se otočí k severozápadu a z větší i menší vzdálenosti míří proti hlavnímu toku Moravy. Mí společníci jsou překvapení i z houpavé Vietnamské lávky, kterou využijeme k výhledu na volnou řeku.

Další trasa je již téměř tradiční, tedy přejetí velkého silničního mostu u Střeně a dál červeně značenou a cyklisticky poznamenanou přímou silničkou Moravské trasy (4). Rozcestí u Bahenky sice umožňuje i jiný směr do Litovle, tentokrát ale kratším přes Šargoun do Litovle. Ve městě se moc nezdržíme (kromě Marka, který musí nutně nafotit nějaké památky). Zmenšená skupinka míří cyklostezkou do Sobáčova na oblíbený stánkový prodej. U rybníka je sice nová luxusní restaurace, ale cigáro z udírny se zdá tak nějak stylovější. Navíc i ten doplňující křen hezky protáhne. Zajímavým se jeví i místní pivo z Litovle se švestkovou příchutí (nebude ale chybět do slivovice?).

V dalších kilometrech toho moc nového nezjistíme, je to jen opakování moudrosti, tedy do Mladče, pře dálnici k Novým Zámkům a po modré značce k Chrámu Přátelství neboli Templu a k Rybářské hospodě. Zde však už hlavní jistotou je Stodola, tedy hospůdka u vodáckého tábořiště.

První neděle května 2023 bohužel nepatřila k nejteplejším, zejména díky vlastně celodenní oblačnosti až zataženosti a hlavně ostrému větru, převážně východnímu až severovýchodnímu, tedy značně studenému. I to snad zapříčinilo, že už ani nebyla větší žízeň, snad jen nutnost nějakého léku, což je jak známo rum.

Ještě ale máme pár kilometrů k domovu, tedy Doubravou po takřka pravítkem narýsovaných lesních asfaltkových betonkách, cyklo 6051, za kolejemi 6026, pod Bradlecem k hájovně Kluče u Úsova. Původně sice nebyl v plánu směr k Třeštině, ale vítr byl vcelku nepříjemný, takže jsme se kousek svezli přes Stavenice a pak do vyhledávané cyklovodácké občerstvovně na Háji. Do Leštiny po hrázi (opět Moravská stezka č. 4). V podstatě mám ale pořád pochybnosti, koho napadlo značit silniční cyklotrasu právě po říční hrázi, která je už poněkud omšelá, tedy značně kamenitá. Z normálním vskutku silničním kolem, potažmo závodničkou je pohyb na takovém terénu nesmysl. Platí to i o úseku už mimo hráz těsně u Leštiny podél potoka Vesníku.

Ve oblíbené leštinské hospodě U Keprtů zůstáváme už bez Marka (asi spěchá na Slávii), my si dopřejeme něco teplého (dršťkovka) i ten panák pro zahřátí.

Poslední kilometry už značí minout Lesnici, projet Sudkov, Dolní Studénky a to už jsme vlastně doma.