Břeclav a vycházkový okruh Břeclavský chodníček
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní
Kam a jak jedeme?
Při našem toulání jižní Moravou, kterou jsme tentokrát zaměřili na rozhledny a minipivovary, se nám dostal do ruky letáček o Břeclavi – Břeclavský chodníček. Je to prý úžasné město plné památek. Navíc je tam pivovar a zámecká věž, přístupná veřejnosti. A vodárenská věž, která je upravena na rozhlednu. Víc jsme neřešili a jeli do Břeclavi.
Za čím jedeme?
Břeclav leží na jihozápadě republiky v blízkosti rakouské a slovenské hranice, jen kousek od dálnice Brno – Bratislav.
Nejdříve obydleným místem byla oblast současného hradiště Pohanska, které je na jih od Břeclavi. Tam již na konci 8. století vzniklo rozsáhlé sídliště s vyspělou řemeslnou výrobou. Během archeologických průzkumů bylo zjištěno, že zde byl kostel s bohatě vybavenými hroby, valové opevnění a mohutné předhradí. Na severním předhradí byly dokonce objeveny základy dalšího kostela. Zhruba počátkem 10. století hradiště zaniklo.
Někdy zhruba v 1. polovině 11. století založil kníže Břetislav I. na hranici hrad, který se brzy stal nejvýznamnější centrem Moravy. Ve 13. století byla přistavěna mohutná kamenná věž. V době husitských válek v letech 1426-1434 zde sídlila husitská posádka. Během válek v 15. století se ke hradu stáhlo obyvatelstvo z nedalekého města - z tehdejší nejvýznamnější osady - dnes je tato oblast označována jako Stará Břeclav. Tím si zachránili holé životy, protože městečko bylo zničeno. Obyvatelstvo si blíže hradu založilo nové město – nazvané Nová Břeclav. Když městečko i s hradem získali ve 20. letech 16. století Žerotínové, přestavěli hrad na renesanční zámek. Stále však plnil funkci pohraničního hradu. Během třicetileté války byla Nová i Stará Břeclav vypálena, zámek zničen. R. 1638 (dle jiných pramenů 1658) panství získali Lichtenštejnové. V rámci rozsáhlých stavebních a krajinářských úprav Lednicko-valtického areálu přestavěli zničený zámek na umělou zříceninu v romantickém stylu. Od té doby se podoba prakticky nezměnila.
Dne 6. června 1839 přijel do Břeclavi první vlak a obec se stala brzy 1. železničním uzlem ve střední Evropě. To byl i důvod, proč zde začal nebývalý rozmach. R. 1872 byla Břeclav císařským dekretem povýšena na město. Ve 2. polovině 19. století se začal rozvíjet průmysl - byl založen Kuffnerův cukrovar, poštorenská knížecí cihelna (dnes známá pod názvem Poštorenské keramické závody), rafinerie cukru, chemická továrna na výrobu umělých hnojiv, lichtenštejnská pila. Břeclav je nyní důležitým hraničním přechodem a železniční křižovatkou mezinárodního významu.
Ve městě jsme zaparkovali na Zámeckém náměstí, kde se nechá zaparkovat zdarma. Vyrazili jsme přes náměstí T. G. Masaryka k informačnímu centru, zda tam seženeme ještě další zajímavé prospeky. Cestou jsme minuli moderní stavbu kostela sv. Václava, který byl postaven v letech 1992 – 1995 na místě barokního kostela sv. Václava z poloviny 18. století. Ten byl během náletu v listopadu 1944 zničen. Nahlédnout do kostela od dveří lze denně od 8 do 19 hodin. O prázdninách jsou v kostele prohlídky s průvodcem denně od 8.30 do 12 a od 13.30 do 18 hodin. Vstupné je dobrovolné.
Na náměstí nedaleko kostela nás zaujala budova fary z r. 1864. Byla postavena na místě dvou domů, v r. 1909 byla přestavěna v pseudogotickém stylu.
Ulicí U Tržiště jsme prošli k informačnímu centru, které je otevřeno v Lichtenštejnském domě. Jsme v bývalé židovské čtvrti, většina domů však byla vybombardována. Tento dům byl postaven Lichtenštejny jako židovská škola. Po rekonstrukci bylo v domě otevřeno dne 15. května 2009 muzeum, slavnostního otevření se zúčastnil princ Wolfganga z Lichtenštejna, který se později stal i jeho patronem. Od toho dne je dům znám jako Lichtenštejnský dům, protože seznamuje veřejnost s životem Lichtenštejnů – s historií jejich rodu a jejich činností v regionu, ale i s expozicí, která dokumentuje budování Lednicko-valtického areálu. V Lichtenštejnském domě je také Lichtenštejnská vinotéka a půjčovna kol.
Hned naproti je synagoga, která byla postavena r. 1868 na místě původní staré synagogy z r. 1697. Svoji současnou novorománskou podobu s maurským interiérem získala po přestavbě o 20 let později. Ve dvooupatrové budově je obdélníkový sál s trámovým malovaným stropem. Svému účelu sloužila až do okupace. Po válce z ní udělali skladiště. Po rekonstrukci v letech 1997-1999 je otevřena veřejnosti. Je zde stálá expozice Židovská Břeclav, je využívána i jako koncertní sál, příp. pro další kulturní akce. Je otevřena celoročně - denně mimo pondělí. Začátek prohlídky je vždy v 10, 12, 14,30 a v 16 hodin.
Ulicí 17. listopadu jsme se vydali k řece. Vlevo za Dyjí je tzv. Žlutá škola. Název získala kvůli své žluté fasádě. Byla postavena v letech 1886-96 jako německá obecná a měšťanská škola. Pro nedostatek německých dětí v budově byla otevřena ve 20. letech 20. století česká měšťanská škola chlapecká a dívčí, r. 1953 základní škola. Ta byla v 60. letech minulého století kompletně zrekonstruována. O 30 let později byla přistavěna jídelna, školní družina a dílny. Před budovou je dnes bronzová socha T. G. Masaryka, která byla slavnostně odhalena v březnu r. 2000 za účasti Václava Havla.
Okolo školy zatáčíme Sovadinovou ulicí k Vodárenské věži, která byla vybudována v letech 1926 – 1928 spolu s vodojemem. Tomuto účelu slouží dosud. Na mapě je označena jako rozhledna, tak se už těšíme a doufáme, že bude otevřena i v pondělí. Ale chyba. O jejím otevření na dveřích není ani zmínka. Jen jsme se dočetli, že je to kulturní památka města. Je vysoká 41 metrů – to by byl pěkný rozhled.
Těsně u věže stojí kaple Vzkříšení Páně z r. 1875 a litinový kříž z r. 1866. Dříve zde stával obecní hřbitov, který musel být zrušen, když se rozšiřovalo město.
Naproti vodárenské věže se nachází Městské muzeum a galerie. V této budově sídlí od r. 2007. Městské muzeum ve městě bylo založeno r. 1995, ale počátky muzejnictví jsou již z r. 1928. Dozvíte se zde o životě v Podluží. Hlavní část plochy zabírají pravidelné výstavy umělců zdejšího regionu.
Zajímavá je sousední budova Základní umělecké školy, kterou na fasádě zdobí velká malba se slováckými motivy.
Pokračujeme v přímém směru a kousek vlevo – potřebujeme se dostat k řece. Přecházíme po bývalém železničním mostě z r. 1898, který byl postaven pro vlečku pro potřebu cukrovaru. Je dlouhý 56 m, široký 6 m a vysoký 6,5 m. Je to ocelový most s nýtovanou příhradovou konstrukci a s dolní mostovkou. Největší zajímavostí je, že most je na straně města pevně ukotven, na straně cukrovaru je položen na pohyblivých válečcích. Když byl r. 1992 cukrovar zrušen, most byl rekonstruován pro pěší a cyklisty. Od roku 2010 je památkově chráněn. Je to jediný most v Břeclavi, který přežil bombardování během války.
Za mostem pokračujeme vpravo podle řeky. Na hlavní silnici procházíme průchodem ve zrekonstruované budově bývalého cukrovaru, který zde založila r. 1862 významná židovská rodina Kuffnerů. Dnes v budově sídlí firma Racio, která vyrábí např. známé rýžové a pšeničné chlebíčky.
Pokračujeme kousek ještě dál podle řeky, až k jezu na řece Dyji. Dříve zde byl dřevěný jez, byl ale ve špatném stavu, proto byl v 50. letech 20. století postaven nový - je z železobetonu, je dlouhý 92 metrů a vysoký 3 metry. V r. 2005 byl v levé části vybudován rybí přechod. Ryby se tak opět dostanou do klidných vod Lednicko-valtického areálu. Proplouvají tam mníci, jeseteři, candáti a ostruchy.
O kousek dál je přístaviště, odkud celoročně podle pravidelného jízdního řádu vyplouvají lodě k Janovu hradu u Lednice. Cyklistům kola převezou zdarma, zrovna tak zdarma se vozí i psi.
Další zastávku plánujeme na židovském hřbitově. My jsme to zbytečně celé obcházeli. Z Haškovy ulice proti tenisové hale se musí odbočit do Veslařské ulice a hned za prvním domkem ještě odbočit vpravo – ke vchodu na hřbitov je to kousek. Tam naši pozornost upoutala Obřadní síň, která byla postavena koncem 19. století na místě bývalé márnice. Přibližně ve stejné době byl asi postaven i dům hrobníka na druhé straně od vchodu na hřbitov. Obě budovy i zeď hřbitova jsou postaveny z červených cihel. Na střeše jsou glazované tvarovky z Poštorné. Jimi je zakončena i hřbitovní zeď.
Hřbitov nepravidelného tvaru byl založen asi již v polovině 17. století. Dokončen byl až koncem 19. století. V 80. letech 20. století byl téměř zničen. Zůstalo zde cca jen pětina z původních náhrobků. Město ho však počátkem 90. let minulého století nechalo opravit do podoby parku. Je zde cca 300 náhrobků, nejstarší z 18. století. Dominantou je novorenesanční hrobka Kuffnerů z r. 1899. Hřbitov je volně přístupný, od října do března od 8 do 17 hodin, od dubna do září od 8 do 20 hodin. Domek byl koncem 20. století upraven na bydlení.
Přesouváme se k zámku. Jdeme okolo Zámeckého pivovaru. Pivo se v Břeclavi začalo vařit v 15. století. R. 1522 byl v zámeckém areálu postaven pivovar. Po válce je pivovar znárodněn, r. 1994 privatizován. Třetina produkce se vyvážela na Slovensko. Po rozdělení Československa však Slováci zavedli vysoké dovozní clo, které vedlo k tomu, že pivovar r. 1996 ukončil svoji činnost. Znova se začalo pivo zde vyrábět r. 2013.
Už nám zbývala jen prohlídka zámku. O jeho historii jsem psala na začátku, protože jeho vývoj souvisí s vývojem města. Od r. 1945 zámek patřil státu, v dnešní době je majetkem města. Podle fotek nevypadal nejhůř, ale skutečnost je víc než zoufalá. Celý zámek je nabílený, ale i tak je vidět, jak chátrá. Údajně prochází rekonstrukcí. Na ceduli na věži je sice psáno, že věž je denně přístupná veřejnosti. Ale asi už to ani neplatí. Všude je pusto a ticho.
Byli jsme tak zklamáni, že jsme už opomněli na to, že součástí Břeclavského chodníčku je Velo pavilon u nádraží, kde vlastně tento chodníček začíná. Došli bychom tam, kdybychom u Žluté školy neodbočili vlevo, ale pokračovali rovně. Je zde muzeum kol, kde jsou historická kola i kola moderní, vč. fotografií.
Na nádraží na 1. nástupišti je pamětní deska významnou událost na r. 1839, kdy sem přijel první vlak z Vídně.
U nádraží jsou dvě kapličky – novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje. Nechal ji postavit princ Alois z Lichtenštejna jako projev díků za uzdravení z těžké nemoci. Vysvěcena byla 15. září 1856 a využívali ji hlavně zaměstnanci Severní dráhy. Kaple byla opravena v 70. a 80. letech minulého století.
O kousek blíž k městu je novogotická kaple sv. Rocha z r. 1892, která byla postavena z červených cihel na památku obětem cholery. V interiéru je zajímavý novogotický dřevěný oltář v podobě tří hrotitých oblouků. O vánočních svátcích je v kapli výstava Betlémů.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Ve městě jsme se zastavili pouze na pivu – v ulici 17. listopadu na náměstíčku v Kulturním domě točí pivo ze zdejšího zámeckého pivovaru. Vzhledem k tomu, že se chceme zdržet, tak ho vyrážíme ochutnat. Nechci se dotknout místního piva, ale tohle nás zrovna nezaujalo.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Břeclav jako taková nás poměrně zklamala. Když to teď však zpracovávám, tak si však myslím, že za prohlídku přece jen stojí. Vzhledem k tomu, že byla za války poměrně hodně vybombardovaná, tak nemá ty skutečně historické památky, ale i ty novější stojí za prohlídku. A až opraví zámek, tak pak to za to bude skutečně stát. Nejvíc však zaujaly ty židovské památky. Škoda že v pondělí byla synagoga zavřená.
Ostatní informace
O Břeclavi se píše, že je to brána do Lednicko – valtického areálu. Možností, jak se tam dostat, je hned několik. Od zámku se po zelené a následně i po naučné stezce Lužní les, na které je 15 zastavení, dostanete po 6,5 km k Janovu hradu. Po žluté se dostanete po 6 km ke kapli sv. Huberta. Obě tyto trasy se nechají propojit přes zámek v Lednici. Bude to 20 km.
Za procházku určitě stojí Kančí, bývalá lovecká obora – to je starý lužní les se zbytky starých ramen Dyje, malým jezírkem Bruksa. Právě přes tuto oboru vedou trasy do Lednicko – valtického areálu.
Z nádraží po zelené a současně po naučné stezce Pohansko se dostanete po zhruba 4 km k archeologickému nalezišti na hradišti Pohansko se zámečkem stejného názvu. Naučná stezka pak pokračuje dál k zámečku Lány. Celkem je to okolo 7 km. Na naučné stezce je 15 zastavení. I tyto dva zámečky patří do Lednicko – valtického areálu. Od zámečku Lány je to pak cca 11 km k soutoku řek Moravy a Dyje.
Doporučuji vzít s sebou kolo, je to zde rovinaté, určitě toho zvládnete víc.