Brumov nebo Klobúky aneb putování za valašskou žábou (luhačovický výlet sedmý)

Kam a jak jedeme?

Laskavý čtenář jistě pochopil, že název tohoto článku odkazuje na dvě valašská městečka, jejichž správné a oficiální názvy jsou Brumov-Bylnice a Valašské Klobouky. A nejen tato dvě místa se stala cílem jednoho našeho březnového – a tentokrát již i kalendářně Jarního a téměř celodenního - výletu. Vyjížděli jsme z Luhačovic autem a téměř to vypadalo, že dopisovatelé serveru Turistika.cz pořádají tajný celomoravský slet. Kromě mě a mojí manželky totiž seděli v přibližovadle i zlínští Franta a Jenny-Jana. Možnost vidět Brumov očima tamního rodáka se přece jen našinci nenaskytne každý den.

Cesta probíhá v typicky valašském stylu, tedy střídavě nahoru a dolů. Sníh tady moc neznají ani v zimě, a proto – na rozdíl od mých rodných Jeseníků – nepoužívají ani serpentiny. Můj nízkoobsahový vůz, navíc nezvykle naplněn čtyřmi lidmi, chvílemi smutně zaúpí a já musím potupně zařadit na druhý rychlostní stupeň. Projedeme Slavičín a po chvilce jsme na místě. Město, které je naším prvním cílem se sice jmenuje ve zkratce jako jedna slavná francouzská herečka minulého století, ale to slovo za pomlčkou se tady považuje spíše za takové nedůležité vesnicko-průmyslové předměstí. Všechno důležité totiž najdete v Brumově.

Za čím jedeme?

Po příjezdu tedy zaparkujeme a vydáme se pomalu ku – svého času královskému - hradu. Známého kastelána Franta nakonec přes veškerou snahu nesehnal, ale i tak jsme tam na chvilku lehce nakoukli. Hradní muzeum je zavřené a jinak toho moc původního nezbylo. I obě pevnostní bašty jsou spíše novodobou vyhlídkovou plošinou než autentickou součástí románsko-gotického hradu. Jeho pohnutá historie se dá shrnout do několika málo vět. Hrad byl vybudován koncem I. poloviny 13. století známým a mocným olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburku. Majitelé hradu se pak nepravidelně střídali až do roku 1621, kdy jej vyplenili – nikoliv Švédové – ale vzpupní poddaní s Uhry (ne nepříjemnou vyrážkou v obličeji, ale maďarskými vojáky). V roce 1820 hrad podruhé v relativně krátké době vyhořel a poté již jen pustl. Dnes s něj vidíme především plášťovou hradbu, rohovou věž a pozůstatky nádvoří i hradní brány.

Poté již scházíme dolů pod hrad k broumovským rybníkům. Někdejší součást místního pivovaru a Frantova dětství poskytne „sbírku žabiček“, příjemné prostředí i jakýsi závod rybářů, u kterého jeho účastníci řvali, jako by chtěli dokázat, že ryba je netečný hluchý tvor a při rybolovu skutečně záleží jen na nabízené laskomině. Tuto část dne jsme pojali opravdu jen jako příjemnou procházku za neustálého debatování na všechna možná i nemožná témata. Tady také vznikla úvodní fotografie a druhá část názvu tohoto článku. My jsme si totiž také zasoutěžili, a to o nejlepší snímek na asfaltu lenošící žáby (lenošilo jich tam hodně, ale některé už to měly navždy a byly také již méně fotogenické). A protože jsem člověk skromný, neprozradím, kdo nakonec vyhrál …

V Brumově nás toho čekalo ještě relativně dosti. Například komplex pivovaru, poprvé zmiňovaný v roce 1574. Franta asi právě zde získal něco z pana Hrabala. Nebo kostel sv. Václava se základy ze 14. století. Zajímavá je také – vedle kostela se nacházející - obřadní síň i rekonstruované náměstí s radnicí, kašnou a sochami. Město i hrad bývalo zřejmě vždy dobrou hořlavinou, ale dnešní takřka novodobé náměstí je skutečně opraveno velmi vkusně a doplňuje ho informační tabule s uvedením nejdůležitějších historických dat i popisem zdejších památek. A to máme před sebou pořád ještě takovou malou třešničku na dortu, na kterou jsem se již dlouho těšil. Takže rychlý přejezd na okraj města a výstup k zajímavému – skutečně valašskému – židovskému hřbitůvku. Tuto památku jsem na kopci a s dřevěným plaňkovým oplocením viděl snad poprvé v životě a mohu místopřísežně prohlásit, že se jedná o velmi příjemné místo. Necelá padesátka náhrobků je však otočena čelem k východu, což byla pro pořizování fotodokumentace jistá nevýhoda. Přesto maximální spokojenost … jen některé průmyslové haly a benzinka by nemusely hyzdit výhledy do okolí.

Poté již Brumov (i Bylnici) definitivně opouštíme a čeká nás další přejezd, tentokrát k SRS Královec. Tím jsme se zbavili nepříjemného pěšího stoupání a před námi je jen krátká a pohodová procházka na rozhlednu Cyrila Bureše. Krásná šestiplošinová dřevěná rozhledna ve tvaru valašského klobouku nabízí výhledy na město Valašské Klobouky, Vizovické vrchy, panorama Bílých Karpat, jižní Valašsko, Javorníky nebo Frantovo milované Pulčinsko. A musím říct, že tato stavba 21. století se skutečně povedla. Jenom foukat mohlo trošku méně, protože se špatně drží pevně fotoaparát, když se chvěje celá výhledová plošina. Po návratu k autu jsme se zastavili ve zdejší restauraci (kde nemají rádi neposlušné děti, ale o to více milují pejsky), abychom spláchli prach cest. My s Martinou jsme to zahustili i polévkou.

Po krátké fotopauze u železničního viaduktu Dešná, který je součástí Dráhy prezidenta Masaryka, nás čeká poslední bod dnešního dne, a to procházka Valašskými Klobouky a prohlídka jeho památek. A také pozdní oběd. I zde je na co se těšit. Například na kostel Povýšení sv. Kříže, u kterého se různé informační prameny přou, jestli jeho věž je románskou částí původní stavby ze 13. století nebo výsledkem renesanční přestavby ve století 16. Zbytek kostela pochází z II. poloviny 18. století, ale v jeho interiéru najdeme pozdně gotickou křtitelnici z roku 1521, která dnes slouží jako kropenka, a u vchodu se nachází barokní náhrobník Mikuláše Buštíka z roku 1682.

K tomu si přidejte alespoň budovu Staré radnice (pozdně-barokní stavba s renesančním jádrem, dnes muzeum), Červený dům s dřevěnou pavlačí z roku 1781 (zajímavá stavba zvaná též Katovna, z kterého kamenným korytem vytékala „krev popravených“), morový mariánský sloup z roku 1761 s celozlatou vrcholovou Pannou Marií nebo několik zajímavých domů, spojujících klasicismus s lidovou architekturou. Zajímavý je i zdejší pranýř, který zřejmě pochází z II. poloviny 16. století a na který jsem se hodně těšil. Množství zážitků a snižující se paměťový koeficient však způsobily, že jsem ho nakonec neviděl. Náplastí na tuto bolístku mi – do jisté míry – mohl být objev secesní Bratmannovy vily.

Nás poté už čekala jen cesta přes Vlachovice „domů“, tu jsme si alespoň ještě oživili krátkou výhledovou zastávkou nad Vizovicemi. Potom vypustit zlínské v centru někdejšího Gottwaldova a dojet do Luhačovic. Původně jsme sice s Frantou zvažovali mnohem nabitější program, ale nakonec jsme se shodli na tom, že tato poklidná – byť okleštěná – varianta, byla nejrozumnějším možným řešením.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V restauraci na Královci jsme se napili a dali si zelnou polévku. Tu jsme doplnili ve Valašských Kloboukách tradiční kombinací knedlo-vepřo-zelo. A protože si v lázních nikdy nevzpomenu, co jsem si pár dní předem objednával na jídlo, jistě nikoho nepřekvapí, že na večeři jsem měl výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Martina se pstruhem dopadla asi lépe ...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Název článku se vztahuje k jedné otázce a jedné fotografii. Úvodní žabička je jasná a otázku položil Franta, kterého zajímalo, jestli se nám víc líbil Brumov nebo Klobúky. Obě města mají co nabídnout, ale tentokrát vyhrál Brumov. K vítězství Frantova rodiště přispěl určitě jeho zanícený výklad i velmi příjemná procházka kolem města. No a hrad je prostě hrad. A mně osobně se moc líbila ještě jedna věc. Protože Franta s Janou fotili přibližně ve stejné frekvenci jako já, nemohla mě manželka peskovat, že pořizováním důležité fotodokumentace někoho – tedy ji – neustále zdržuji. A také jsem si to náležitě užíval. Nelíbila se mi naopak již téměř běžná a obvyklá záležitost: i tady na Valašsku a Slovácku jsou informační centra povětšinou velmi moudře otevřena každý den, kromě soboty a neděle.

Ostatní informace

Během tohoto výletu jsme žádnou placenou památku nebo muzeum nenavštívili. Rozhledna je přístupná celoročně bezplatně a veškeré náklady tedy tvořily jen náplně našich žaludků a nádrže auta.