Čarovným lesem dědy Mráze na Městské skály

Kam a jak jedeme?

První únorovou sobotu navštívilo Šumperk tak krásné – byť mrazivé – počasí, že bylo opravdu škoda zůstat sedět doma. A nic na tom nezměnily ani fantastická Verunka Vítková a biatlonové televizní přenosy z Nového Města na Moravě. Jsa již nějaký ten pátek „z donucení“ nelyžař, zvolil jsem trasu pro pěší turisty; většina popisované cesty je ovšem bez problémů použitelná i pro běžkaře. Těch jsme však cestou potkali podstatně méně než oněch opěšaných; a někteří část přemrzlých úseků stejně raději kráčeli s dopravním prostředkem v ruce. A zatímco na Nový rok jsme se na vrcholu Háje setkali i se skupinkou cyklistů v čele s Káďou, tentokrát do terénu evidentně nevyrazil na kole nikdo. Ani Eda ne …

Naším cílem se tedy stalo oblíbené výletní a vyhlídkové místo, nacházející se nedaleko Šumperka, tedy vrchol zvaný Městské skály. Cesta nás vedla nejprve ulicí dr. Reisse, která končí „průchodem" mezi Kotlem a Sanatorkou. Pak nás již čeká neznačená cesta, vedoucí k Tulince Čarovným lesem (toho dědu Mráze jsem do názvu přidal s ohledem na počasí). O tomto půvabném místě, kde procházíte kolem dřevěných skulptur, vytvořených při Šumperském dřevosochání v roce 2013, jsem již na stránkách Turistika.cz psal a jsem rád, že i někteří šumperští toto místo poprvé navštívili právě díky uvedenému článku. Modrá kravata – coby módní doplněk – jedné ze soch velmi slušela, nápisy a rádobyvtipné kresby fixem i propiskou těm ostatním již o poznání méně. Za chvíli jsme došli k rozcestníku Tulinka a do tohoto momentu šly skupinky turistů všech možných druhů věkových kategorií a pohlaví před námi i za námi. Zde jsme se ale vydali po souběhu zelené a modré TZ a náhle jsme osiřeli. A pak už jsme potkávali jen běžkaře i pěší, kteří se vraceli k Šumperku.

Za čím jedeme?

Od rozcestníku Pod lomem jsme již pokračovali jen po zelené. Ta nás kolem někdejšího městského lomu, kde se k ní připojí žlutá TZ, a rozcestníku Nad lomem (kde se zase rychle odpojí) zavede až pod Městské skály. Tady zůstanu opuštěn – jako onen legendární Jakeš v plotě - i já. Z cesty totiž směřuje do lesa šipka, která ukazuje více vzhůru než doleva. Je to skutečně poměrně Ostré – i když nijak dlouhé - stoupání a cesta ten den celkem dost klouže. Jenomže je tak krásně a vrchol neskutečně a lákavě blízko …

Domluvíme si tedy další postup a já se vydám vzhůru do hlubin lesa sám. Funící jako parní lokomotiva před sešrotováním se vyškrábu na část cesty, kterou lze nazvat vrcholovou. Ještě než dojdu k cíli, potkám blonďatou slečnu se čtyřnohým doprovodem. Šla na Městské skály z druhé strany a prý skoro pořád po kolena ve sněhu. Tolik ho sice nebylo, ale cesta to moc příjemná zřejmě nebyla. V každém případě to oběma slečnám moc slušelo, ale coby čestný muž a šlechtic jsem si pohrál jen s pejskem (v tomto případě tedy fenkou) a pokračoval k cíli. Ještě jsem byl ubezpečen, že nahoře je nádherně a mám se na co těšit. Stačilo už jen ujít pár desítek metrů, přelézt několik balvanů, zdolat železný žebřík a byl jsem pod vrcholovým vyhlídkovým altánem. Za pomoci řetězu, sloužícího jako zábradlí, jsem se dostal i do něj.

Má očekávání i slova oné blondýnky došla naplnění – bylo tady skutečně krásně. Sice výhledy na Hrubý Jeseník neměly tu správnou fotogenickou ostrost (poslední dobou se oparů tohoto typu nějak nemůžu zbavit) a výhledy na stranu směrem k Háji jsou limitovány dorůstající vegetací, ale rozhodně to stálo za vynaloženou námahu. V rychlosti jsem se tedy pokochal nabízenými výhledy, zaběhl si k tzv. zadnímu bloku, tedy ke skalám, tyčícím se nedaleko vyhlídky, a vyrazil zpět. Bylo potřeba dostihnout manželku co nejdříve, aby neměla pocit, že byla navždy opuštěna. Chvílemi jsem i běžel, což bylo na sněhovém podkladu celkem náročné, ale 1,5 roku bez cigaret bylo cítit celkem výrazně a pozitivně. Vzhledem k tomu, že si s pejskem pohrála také, vyslovila i tak kritický názor, že jsem se nahoře zdržel zbytečně dlouho. Člověk se zkrátka nezavděčí, ale nahoře by se dalo „pobejt“ opravdu pěkně dlouhý čas.

Domů jsme dorazili nedlouho poté, co slunce omrzelo putování po nebeské báni a zapadlo za Chocholík. Je pravda, že se ihned výrazně ochladilo, ale recipročně jsme byli odměněni zajímavým nebeským představením (i Pink Floyd by zřejmě byli potěšeni), kdy na obloze vznikaly zajímavé obrazce, vytvářené pohybem proudových letounů. A to podsvícení v oranžové … prostě super. Takže na závěr už zbývá jen vyslovit spokojenost s příjemně stráveným krásným zimním odpolednem a přidat alespoň pár základních informací o místě, které bylo hlavním cílem dne.

Městské skály se nachází asi 6 km severně až severozápadně od Šumperka. Jedná se o lokalitu, kterou můžeme označit jako vrcholový bod, výletní místo, vyhlídku i skalní útvar současně. Ve skutečnosti je to vlastně dvojvrchol. Ten vyšší (689 m.n.m.) je „nezajímavý“, ten nižší (675 m) zdobí skály a dřevěný altánek ze 70. let minulého století. Z něj se na jednu stranu můžeme podívat přes údolí Desné až k vrcholku Pradědu, na té druhé uvidíme vrcholy Háje a Chocholíku. Zdejší pegmatitové skály dosahují výšky až 22 metrů a pro jejich pevnost a členitost je rádi využívají horolezci.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

My jsme tento výlet pojali spíše jako prodlouženou odpolední procházku, takže jsme s sebou žádné poživatiny ani nápoje nebrali. Pro přespolní se nabízí zejména nejrůznější občerstvovny v centru města nebo nákup svačiny v Kauflandu, v jehož těsné blízkosti zelená TZ prochází. Další eventualitou je oblíbená restaurace v osadě Nové Domky (přes její okraj - tedy osady, ne restaurace - jsme si cestu domů prodloužili i my). S uvedeným souvisí i délka výletu, kterou jsem v kategoriích úmyslně neoznačil. Pro většinu turistů to totiž nebude ani do těch 6 km (to totiž v podstatě nejde), ani přes oněch 15.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Potěšilo zejména krásné slunečné počasí, protože loňský rok jsme si ho opravdu moc neužili a podle na slovo vzatých odborníků snad bylo v roce 2014 nejméně hodin „vlády Zářícího“ za posledních asi deset let. K tomu je třeba přidat zdravý pohyb na čerstvém vzduchu, který by udělal radost i Rychlým šípům, a také fakt, že hned na začátku 2. měsíce letošního roku jsme dobyli i druhý příměstský vrchol. Pravda, někteří to zvládli pro jistotu hned 1. ledna, ale zase úplně všechno - a jako první - opravdu mít nemusím.

Ostatní informace

Náklady veškeré žádné. Tedy pokud nebudeme počítat ošlapné (amortizace bot), ošupné (opotřebení oděvu) a punč Marie Stuartovny, který jsem hned po návratu domů pro oba uvařil. Bylo ho už celkem zapotřebí a chutnal náramně …