Cyklozájezd Českolipsko 2022, pt. 4, Skleněný epilog v Novém Boru

Kam a jak jedeme?

Jak už je skoro na našich zájezdech tradicí, některý den se pokazí počasí. Někdy na celý den, jindy na část dne. Každopádně vždy se našel a najde nějaký ten náhradní program. Asi by se dalo i brouzdat samotnou Českou Lípou, ale tu jsme si zevrubně prohlédli již ve středu, a ač tedy nebude čas na návštěvu místního muzea (které při letmém nakouknutí vypadalo dosti dobře), použijeme dostupný dopravní prostředek. Pár set metrů od našeho internátu je vlaková zastávka a do Nového Boru je to těch zastávek vskutku pár (asi tři).

Za čím jedeme?

Jedeme tedy v početné skupině „Loupežníků“ s kterou se už léta přátelím (kdysi přátelíme, ale vlastně moje skupina padla). Hoši objevili přítomnost malého pivovaru ve městě, což je samozřejmě dosti pádný důvod k návštěvě, ale snad to nezůstane jediným pobytovým místem, kde se bude celá návštěva odehrávat. Minimálně známe pojem Nový Bor a sklo a to už něco naznačuje.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

O občerstvení byla zmínka v předchozím odstavci, jde tedy o minipivovar s názvem Born, anglicky je to zrození, ale spíše jde o přesmyčku názvu samotného místa, kde pivovar vznikl. Předem sděluji, že z nabízených moků se nejvíc ujala Dáma. Produkty zdejšího sládka mají jména po šachových figurách, tedy konkrétně ještě Král, Jezdec a Věž. No a pro úplnost, jde o normální slušnou restauraci, takže se tu i slušně vyvařuje.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ale k začátku. Zastávka od nás je nedaleko, do Boru jezdí soukromý dopravce, tedy ne ČD, což poněkud komplikuje nákup jízdenek, protože paní na pokladně netuší, mají-li nějaké skupinové slevy, ale cena z jízdenku asi 30,- Kč naštěstí není nijak dramatická.

V Boru vysedáme za mírného mrholení a nejbližší hlavní komunikací míříme k centru.

Město nepatří k místům se závratnou historií, dle pramenů vznikl koncem 17. století (1692) na pustých parcelách statkáře z Arnultovic. Osada se pomalu rozšiřovala a v polovině 18. století byla Haida (německy) povýšena na město (1757). Tehdy byla v držení Kinských a stalo se to i přes fakt, že tehdy zde bylo něco kolem 20 domů. Ale to už se centrum začalo rozvíjet rychleji. Důvodem byla blízkost obchodních cest do Saska, i četné sklárny v okolních lesích. Právě skláři se sdružovali ve městě v různých obchodních spolcích.

Po vystěhování většinově německy hovořících obyvatel známe město jako Nový Bor (a borových lesů je kolem celkem dost).

Než dorazíme do hlavního centra, můžeme objevit výstavní budovu Gymnázia a Sklářské školy, na Wolkerově ulici i pár honosných vil. Většina výpravy směřuje přímo k hlavnímu Náměstí Míru, já se ještě vydám kouskem na Masarykovu třídu (je tam „můj“ bankomat). I díky tomu se můžu podívat na nějaké dřevěné budovy, hlavně finanční úřad, který by asi cizinec odhadl na nějakou vznešenější činnost, než vybírání berně.

Na samotném náměstí určitě stojí za nahlédnutí kostel Nanebevzetí P. Marie. Vystavěn v polovině 18. století. Není přesně znám autor návrhu, ale spekuluje se, že se nechal inspirovat některými význačnějšími architekty barokního období. Přeci jen oválný půdorys hlavní lodi není zcela běžný.

Jak už to chodí, interiér je mimo bohoslužby zavřený, naštěstí tu mají skleněnou stěnu, a přes ni něco vidět je.

Poměrně rozsáhlé náměstí je obkrouženo celkem zajímavou směsicí budov. Hned proti j´kostelu tvoří dominantu hřmotná stavba pošty, většina dalších budov je většinou dvoupodlažní (na nějaké výjimky). Západní stranu zdobí několik dřevěných nebo hrázděných budov (v Novém Boru je jich celkem dost). Jsou to vlastně městské variace na tzv. podstávkové domy, které známe hlavně z okolního venkova.

Severní stranu náměstí poněkud zužuje mohutná budova radnice. Na pohled by se zdálo, že to byl nějaký zámek, což je omyl, původně to byla sýpka. Tam najdeme i ten zmíněný pivovar. Na východní straně naproti úřadu samozřejmě nejvíc láká budova Sklářského muzea, jižně pak velká budova základní školy. Tolik první dojmy z náměstí.

Na Kalinově ulici vlastně hned za muzeem skla se v pěkném dřevěném domě objevuje zdejší Íčko, bohatě zásobené vším, co běžný turista potřebuje, a jak je dnes zvykem i tím co nepotřebuje. Takže u pultu vzniká i menší fronta, což zas tak nebývá obvyklé.

Na dvorku u informací objevíme i pár drobných památek (válečný pomníček, skleněná vážka).

Pak už tedy míříme za hlavním programem. V Novém Boru probíhají pravidelně sklářská sympozia, což dokumentují i jiná dílka na náměstí (Korán s poselstvím), tak trochu do toho zapadá i Lavička Václava Havla.

Než ale zapadnu do pivovárku, vidím otevřený vchod do vedlejšího domu. Vedle dveří je sice stylizovaný autogram Fr. Egermann (Fr. = Fridrich, česky Bedřich). Jde tedy o vzpomínku na význačného obchodníka a majitele skláren (1777–1864), který se zasloužil o rozvoj a zdokonalení sklářských výrobků. Jeho jméno dnes nese jedna ze sklářských firem. V domě však sídlí foukač David Wünsch a jak patrno, je možné vidět mistra při práci. K tomu i malou expozici jeho tvorby.

Samozřejmě muzeum si nenechám ujít, takže po kratším posezení se vydám do měšťanského domu s mansardovou střechou.

Muzeum skla tu má slušnou tradici, sdružení novoborských sklářů („Odborný svaz dělníků sklářského a keramického průmyslu v severních Čechách“) založilo první expozici již v roce 1893. Původní výstava byla umístěna v dnešní radnici, od roku 1952 je v samostatné budově v domě z počátku 19. století. Rozepisovat se co je k vidění (a je toho dost) asi není účelem tohoto článku, nakonec je to tip na výlet. Každopádně 50,- Kč za vstupné není přehnané. Minimálně se něco dozvíme o základech sklářského řemesla, ale hlavní je beztak průřez historie výroby skla, s přihlédnutím hlavně na to české (severočeské). Mimo stálé expozice jsou i krátkodobější výstavy (aktuálně ŘEMESLO A UMĚNÍ VE SKLE NOVÝ BOR 2022). Doba prohlídky (podle toho, jak důkladně či nedůkladně čteme popisy) se dá stihnout klidně za hodinu, takže to příliš neunaví.

Ostatní informace

Po návratu do restaurace shledávám, že kluci vypili zase o nějaký ten žejdlík navíc (samozřejmě i děvčata). Ovšem odpoledne se protáhlo, čili zpět na nádraží a do České Lípy. Zpáteční cestu jsme absolvovali v obstarožním rychlíkovém voze, taženého dieselovou lokomotivou „Bardotkou“. Vlastně by nás ani nenapadlo, že jde o jízdu nostalgie, u nás takové vozy jezdí skoro pořád, jen nejsou v původní tmavězelené barvě s nápisem ČSD.

A protože den to byl veselý, nemohli jsme si odepřít i menší večerní tah Českou Lípou se závěrem v klášterní hospůdce, kde se dokonce i občas tancovalo…


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3