Do Boskovic, do muzea, do … tam je krásně!
Tipy na výlet • Romantika • Vycházka - půldenní • Za kulturou • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Titulek tohoto článku jsem si – jak si mnozí z vás jistě povšimli - vypůjčil od pánů Cimrmanologů. Obdobným způsobem, byť trošku jinými slovy, se tam v jedné nejmenovaná hře o nejmenované polární expedici těší nejmenovaný zaměstnanec farmaceutického průmyslu na své pracoviště v pražském Podolí. Nás však nečekala ani Arktida ani matička stověžatá. My jsme pouze - na přelomu letošního ledna a února - vyrazili na další pobyt boskovický, tentokrát dokonce třídenní. Sice jsme v tomto krásném jihomoravském městečku nepobyli ani celé dva dny, ale koneckonců snad všechny cestovní kanceláře dnes také běžně reklamují třídenní zájezdy za skvělé ceny u akcí, kde odjezd je stanoven na pátečních 23:45 hod. a příjezd v neděli v 0:15 hod. A jako vždy jsme si tady udělali pěkný program a jako zatím pokaždé se nám v Boskovicích moc líbilo. Jen to počasí mohlo být na nás o něco hodnější, ale už si pomalu zvykáme na fakt, že za týden v Provence uvidí našinec slunce častěji než u nás za kvartál … a někdy snad i pololetí.
Vyrážíme tedy poslední lednový den ve 14,15 hod. Vzhledem k tomu, že pravidelně obměňované jízdní řády vlaků i autobusů nám moc možností nedávají, jedeme autem. Možná to není ve dvou ekonomicky nejvýhodnější, ale je to určitě nejrychlejší a – jak je všeobecně známo – čas jsou peníze, takže se nám to vlastně vyplatí po všech stránkách. A protože nás v sobotu čekají dopolední výlet do přírody a odpolední plnění rodinných povinností, jedeme hned zaparkovat poblíž zdejšího muzea. Na návštěvu Muzea Boskovicka se dost těším, protože jsem zde byl – alespoň co má paměť sahá – někdy před šesti lety a viděl jsem jen část, protože zde vedení Minervy tenkrát slavilo kulatiny firmy a vůbec je nezajímalo, že podle letáku na Den kulturního dědictví nám v muzeu mají ukázat úplně všechno a ještě navíc bezplatně. Takže doháním starý rest.
Za čím jedeme?
Co se týče počtu exponátů i velikosti sálů, jedná se skutečně o malé regionální muzeum vlastivědného typu, i když budova, ve které Muzeum Boskovicka sídlí, působí hodně monumentálním dojmem. Vždyť je to také dietrichsteinská panská rezidence z roku 1729. Říká se, že co je malé, to je milé … a tady to skutečně platí měrou vrchovatou. Návštěva muzea na nás opravdu působí velmi příjemně. Muzejní stálá expozice s podtitulem „Krajinou sedmizubého hřebene“ provede své návštěvníky vývojem Boskovic a Boskovicka od pravěku až do 50. let minulého století. Muzeum se nejvíce pyšní maketou Boskovické bible, nedávno nalezeným bronzovým pokladem a zrestaurovaným torzem nejstaršího moravského zachovaného praporu. Je mu téměř 350 let a patřil šlechtickému rodu Morkovských ze Zástřizl, No a výstava je navíc interaktivní, takže pánové si například mohou vyzkoušet práci písaře a dámy historické „bombarďáky“.
Poté je již čas na přejezd k synovi, stejně za chvíli zavírají. Tady jen kafe, pár slov a začínají první pěší boskovické přesuny. Nejprve na – mládežníky milované - carpaccio a Plzeň, a poté do kina na Sokolovo Krásno. Jako Šumperáci ten film prostě vidět musíme … a proč ne právě v Boskovicích. Film měl premiéru, a tak mě dost překvapilo, že kino bylo poloprázdné (a to jsem ještě hodně milosrdný, protože to by muselo být i poloplné - a to nebylo). Také jsem poprvé v životě navštívil kino, kde všichni návštěvníci vlekli z bio-baru kýbl popcornu a velkou colu. A tak jsem si dal raději Jacka. Samotný film mě nijak zvlášť nenadchnul (manželce se líbil podstatně více), i když geniálních hlášek je tam habaděj a třeba závěrečná scéna z libinského nádraží se odehrává v nejlepší tradici tarantinovské školy. Možná napodruhé to bude lepší. A tímto konstatováním pro nás končí den páteční.
V sobotu ráno vyrážíme na první procházku. Už jsme tři, tedy my dva (s Martinou) a pes. Cíl je jasný: vyrazit do Podhradí a při cestě směrem k Pilskému údolí odbočit přes říčku nebo potok Bělá na některou z neznačených lesních cest. Následně vystoupat na kopec Zlatník a tam najít nějaký pěkný výhled na protilehlou krásnou zříceninu hradu Boskovice. Kupodivu se vše povedlo a ke štěstí úplnému mi chybělo jen to sluníčko a trošku modré oblohy. Jenom čtyřnožka trošku zklamala; do kopce se loudala a z kopce - zejména na zmrzlých a sněhem poprášených úsecích - táhla jako o život. Při cestě zpět se také na chvilku stavíme u vítací postavičky na modré variantě NS Hradní okruh. A díky tomu, že stromy jsou v současnosti bez listí, je vidět v lesních svazích neuvěřitelné množství různých kamínků, takže nelze nevzpomenout tvora zvaného Skálomil valašský (nezoufej Franto, v tomto případě kvantita předčila kvalitu). No a pak už jen kolem letního kina a podzámeckých objektů (jízdárna, skleník, panský dvůr a rezidence) zamíříme zpátky k našemu přechodnému domovu. Pejsek už stejně simuluje vyčerpání a prochlazení a zbaběle se nechává chvíli nést. Dlouho mu – tedy správněji jí - to ale nevydrží a zase řádí jako černá ruka. Tím naše sobotní aktivity v podstatě končí, protože nás čeká akce rodinná, kdy debatujeme s druhou postiženou dvojicí o plánované svatbě našich dětí. Naštěstí se nejednalo o „vleklý právní“ spor, ale spíše o spoustu legrace i dobrého vína a pravé domácí slivovice.
A najednou je neděle ráno. Vzhledem ke včerejší konzumaci raději nevyjíždíme hned a jdeme se ještě vydýchat ven. V tradiční sestavě i tradičním směrem. Vzhledem k tomu, že právě končí první ranní mše, zaskočím nakouknout do interiéru kostela sv. Jakuba. Vždycky se mi líbil a nic se na tom nezměnilo. Dokonce zde ještě mají i betlém a vánoční stromečky. Asi naposledy, protože jsou právě Hromnice. Tak alespoň v rychlosti pár fotografií a zase zpátky na mráz. Dojdeme ještě do půlky náměstí a pomalu to stočíme Doprava, tedy do vyhlášeného boskovického židovského města. Stejně si pořád myslím, že kdyby někteří lidé v Třebíči spali jen o něco déle, tak dnes nosily nálepku UNESCO právě v Boskovicích. Projdeme ho opět téměř celé.
Teď už je ale opravdu čas vrátit čtyřnožku právoplatným majitelům, rozloučit se, oškrábat led na předním skle a vyrazit k domovu. A přes ten ledový povlak pod stěrači, varování meteorologů i katastrofické záběry v televizních novinách, jsme domů dojeli rychle, ve zdraví a převážně po zcela suchých silnicích. A stihli jsme ještě nalézt i ten druhý smírčí kříž v někdejší obci Vranová. Takže ve finále nelze Výlet do Boskovic hodnotit jinak než kladně. I toto se již – koneckonců - dávno stalo dobrou tradicí.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Ubytováni jsme byli u syna, takže ceny byly mírné a obsluha vzorná. A měli jsme to i se snídaní. Krom toho jsme byli i na obědě v restauraci Záložna na boskovickém Masarykově náměstí. Na čepu zde mají Plzeň a Černou Horu, běžné jsou zvěřinové speciality, ale my šli tentokrát do klasiky. Dršťková polévka (za 35,- Kč), svíčková (za 90,- Kč) ... a naše spokojenost. U stolu se objevil i Katův šleh nebo nějaké to dančí a nestěžoval si nikdo.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Tradičně všechno. Pokud mám opravdu něco vyzdvihnout, tak tentokrát volím muzeum, interiér kostela sv. Jakuba a výhled na boskovický hrad. A k tomu přidám Davida Matáska jako recepčního hotelu Grand a možnost - alespoň ve filmu - po mnoha letech navštívit šumperské kino Svět.
Ostatní informace
Veškeré informace jsou zahrnuty v předchozím textu. Přidám tedy jen podstatný údaj o Muzeu Boskovicka: cena vstupného je 40,- Kč a rozhodně bych tuto částku nepovažoval za vyhozené peníze. Koupit si zde můžete i různé publikace o přírodě a památkách Boskovicka.