Boskovice pohledem čtyřnožky

Tak k nám zase po nějaké době přijel ten pán s paní, co mě vždycky dovezou něco dobrého. Můj páníček a panička jim vždycky z legrace říkají babičko a dědo a vyčítají jim, že si rozmazlují a překrmují své jediné vnoučátko. Copak já jsem něco takového, vždyť jsem šelma psovitá. V každém případě mě jejich příjezd potěšil. Je to vždycky předzvěst plného bříška a pořádných procházek. Ty moje dvojnožky už jsou nějaké lenivé a nebýt návštěv ze Šumperka, tak už ani pořádně nevím, kde je u nás v Boskovicích krásná zřícenina hradu nebo židovský hřbitov. A zklamána jsem nebyla ani tentokrát. Dokonce jsem to měla s bonusem, prý mám první narozeniny. Nevím sice, co to je, ale ta velká bělozelená věc ve tvaru kosti byla moc dobrá. Na jídlo i na hraní.

V noci z pátku na sobotu jsem nemohla dospat. Díky jisté poruše dveří se mi v noci dokonce povedlo přebíhat mezi oběma pokoji, kde všechny moje dvojnožky spaly. Šumperští vstávali jako obvykle dříve a po návštěvě koupelny a ještě jedné místnosti, kam běžně nechodím, se hned chystali, že půjdeme někam ven. Mluvili i o lese a o hradu, takže jsem nebyla vůbec proti, i když na hradě jsme byli už minule. To bylo ale ještě v loňském roce. Jen do oblečku se mi moc nechtělo … ale když ti moji z Boskovic na tom vždycky tak trvají …

Hned běžím na trávu, protože oni už byli. A pak se pomalu vydáváme k náměstí. Jmenuje se po nějakém TGM a je to pořád do kopce. Cestou objevím několik úžasných hromádek od větších soukmenovců, stop po včerejších opilcích i pár zajímavých igelitových sáčků. Vždycky jsem odvlečena stranou a volají na mě: „Fuj, potvůrko jedna neposlušná!“. Nechápu proč, jmenuji se přece Nellynka a dvě samozřejmě nejsme. Přejdeme celé náměstí a páníčkův páníček (oni tomu říkají táta) se opět raduje, jak je tady pěkně. Čeká nás teď cesta, směřující kolem různých domů, ke hradu. Z ní ale odbočíme dolů k letnímu kinu (tak tomu říkají dvojnožky, já jenom vím, že tu občas bývá na zemi spousta dobrot) a najednou jsme u potoku Bělá, který působí spíše dojmem – no řekněme alespoň – říčky. A pak nás čeká pobíhání v lese a výhledy na hrad. Bylo to bezva, potkala jsem spoustu psích kamarádů a kamarádek, ale o sobotě vám tentokrát poštěkávat nechci. A proto se hned raději posuneme do neděle.

Ráno je celkem tradiční, jenom tentokrát se mi povedlo na chvilku zalézt návštěvě do postele. Nadšeni možná až tak úplně nebyli, ale když už jsem ten oslavenec, tak snad něco navíc můžu. A zase známou trasou ven, jenže tentokrát bude alespoň malé překvapení. Tak dlouho totiž kroutím očima a škrábu packou, až vůdce smečky (i když tím se snažím být vždycky a za všech okolností já), který je na mě vždycky nejhodnější, pochopí, že by někdy mohl někdo zachytit nějakou tu výpravu z mého pohledu. A tak tento příběh nejenom diktuji, ale – onu první letošní únorovou neděli – i fotím. A že se mi to docela povedlo teď můžete posoudit sami.

První zastávku máme u kostela sv. Jakuba Většího. Moc to nechápu – všichni jdou ven, jen ten můj se hrne dovnitř a nechá nás holky před kostelem samotné. Alespoň mohu nerušeně ňufat. Vrátí se celkem rychle s tím, že se mu tam jako vždy líbilo, ale že mu brzo zhasli, takže prý skoro nefotil. To je snad v pořádku, když to mají být moje fotky … že jo? Co to je pozdní gotika a pozdější úpravy stejně nevím. A taky říkal betlém, stromeček a Hromnice. Ať do mě hrom uhodí, stromeček je přece taková ta zelená věc co protivně píchá, když se do ní kouše. No a tu už doma pěkně dlouho nemáme. A tak se teď raději chvíli postavíme doprostřed náměstí a díváme se nahoru (k radnici) i dolů (ke kostelu) mýma očima. Teda já je nikomu nepůjčila, to dvojnožky jenom tak říkají. Je zajímavé, jak se náměstí rychle vyprázdnilo. Skoro všichni věřící odjeli těmi barevnými krabicemi, které smrdí a v které s páníčky také občas jezdím. Poté již zabočíme Doprava a ulicí Zborovská projdeme do boskovického židovského města.

Otočka o devadesát stupňů doleva a jsme v krátké uličce U Císařské. Tou pak projdeme na jednu z páteřních komunikací ghetta, tedy na ulici Plačkovu. Tady se otočíme skoro nazpět a Plačkova ulice se po nějaké chvilce volně změní v ulici – nebo spíše náměstíčko – U Vážné studny. Jsou tady i bývalé Masné krámy, ale tam už pro nás pejsky nic dobrého neprodávají a je tam něco jako sklady. Čeká nás další prudký obrat, tentokrát Doprava a po několika schůdcích vstoupíme do ulice U Templu. Tam to také dobře znám. V jednom domě tam prý mají rituální lázně mikve. Tak nevím, podle mě tam jen komusi natekla voda do sklepa. Pak postojíme u synagogy maior na ulici Antonína Trapla. Velkej barák a kolem je hodně dalších domů, všechny mají vlhká nároží a to vždycky tak lákavě voní. Ale my jdeme zase dál. Kolem bývalé farské zahrady a přes ulici U Koupadel se dostaneme na pokračování hlavní ulice ghetta, jenom tady se už jmenuje Bílkova. Že to ty dvojnožky baví si v tom dělat takovej psinec …

No a tady naše procházka, která vedla hlavně po jednom z nejzajímavějších židovských měst v České republice, pomalu končí. Vrátím na velitelské stanoviště fotoaparát a vydáme se všichni – po ulicích Slovákova a Komenského – k domovu. Cestou jsem ještě uviděla pár tvorů, kteří měli stejnou barvu jako já, ale byli ještě daleko menší. A protože takových moc neznám, tak jsem se rozhodla, že jim dám co proto. Musela jsem je hodně vystrašit, protože najednou zmizeli kamsi nahoru. Zbabělci. To byl zase hezký start do nového dne. No a pak už mi náhradní páníčci zase ujeli pryč. Doufám, že příště zase někam společně vyrazíme …

Na závěr jen dodám, že jsem – prý atypickým – křížencem. Tedy to tvrdí ti, kterým přijde divné nějak spojovat francouzského buldočka s čivavou. Šumperští tvrdí, že tam vidí i hyenu … ale krásnou. Co je to hyena sice nevím, ale musí být fakt pěkná. Všechny fotografie ve Fotogalerii jsou skutečně pořízeny z mého úhlu pohledu a měly by být mou malou (jakou jinou taky, že ano) pozvánkou do Boskovic. Jsou krásné, se spoustou památek, včetně jejich židovského města. A můžete mi klidně přivézt něco dobrého. Haf!