Helsinky - procházka po zajímavostech města

S cestovkou jsme se vypravili do Finska. Jeli jsme autobusem, do Finska trajektem. První místo, kde jsme vstoupili na finskou půdu byly právě Helsinky. Samozřejmě jsme měli čas i na to se po městě projít.

Helsinky jsou nejen hlavním městem Finska, ale také největším finským přístavem. Město bylo založeno r. 1550 na severním břehu Finského zálivu u ústí řeky Vantaanjoki. Založil ho švédský král Gustav I., protože v té době Finsko patřilo do Švédského království. Mělo konkurovat hanzovnímu městu (dnešnímu Tallinnu) , které se rozkládalo na protějším jižním břehu zálivu. Dne 12. června 1550 vydal král příkaz, aby se měšťané z okolních měst přestěhovali do nově založeného města. Jenže okolí bylo bažinaté, velký přístav zde postavit nešlo. Město bylo proto r. 1640 přesunuto o několik kilometrů jižněji - na nedaleký poloostrov, kde už zůstalo.

V polovině 18. století byly Helsinky několikrát obsazeny ruským vojskem. Proto se r. 1748 začalo se stavbou pevnosti na šesti skalnatých ostrůvcích před městem. Dnes je pevnost Suomenlinna součástí města, je zapsána v seznamu památek světového dědictví UNESCO a je to zajímavá podívaná z trajektu při příjezdu do Finska i oblíbené turistické i výletní místo pro piknik. Nyní jsou s městem spojeny rychlým trajektem.

Pevnost se 3. května 1808 vzdala Rusku, které následně válku vyhrálo a r. 1809 připadlo Finsko Rusku. Helsinky se staly hlavním městem. Zničené centrum bylo přestavěno v empírovém stylu. Již ve 2. polovině 19. století se Helsinky staly nejprůmyslovějším finským městem. R. 1862 sem přijel první vlak.

Od prosince 1917 je Finsko samostatné. Helsinky se začaly rychle rozvíjet i po stránce stavební, především v duchu klasicismu a funkcionalismu.

Autobus jsme měli zaparkovaný na velkém parkovišti u přístavu Kolera-allas-Suomenlinna. Do centra to nebylo daleko.

Společně jsme prošli po hlavní Pohjoisesplanadi kousek okolo přístavu a odbočili vpravo do ulice Sifiankotu. Po chvíli jsme už viděli mohutnou evangelickou luteránskou katedrálu Helsingin tuomiokirkko na Senátním náměstí Senaatintori. Byla postavena v letech 1830-1852 na počest ruského cara Nicholase I. Proto až do r. 1917 to byl kostel sv. Mikuláše. Je to vysoká neoklasicistní stavba s velkou zelenou kopulí a čtyřmi menšími. Čtyři malé domky v rozích náměstí byly postaveny až později. V kostele je malovaný oltář, který kostelu věnoval císař Nicholas I. Katedrála je volně přístupná. Bohoslužby se zde konají pravidelně.

Zajímavá je na levé straně náměstí Národní knihovna. Nejstarší část komplexu pochází z r. 1844. O rotundu byla knihovna rozšířena r. 1903. Je to přední vědecká knihovna ve Finsku. Je součástí univerzity, jejíž jedna z fakult je v těsném sousedství. Helsinská univerzita je nejstarší a největší univerzitou ve Finsku. Do města byla přestěhovaná r. 1829. Uprostřed náměstí je socha cara Alexandra II.

Dál jsme se městem procházeli sami po místech, které nám průvodkyně doporučila. Vrátili jsme se na hlavní třídu, ale sousední ulicí Unioninkatu, kde na rohu bylo infocentrum. Tam jsme získali větší mapu města, hlavně s většími písmeny.

Kousek jsme šli po hlavní, kochali jsme se skutečně zajímavými domy. Ulicí Mikonkatu jsme odbočili vpravo k nádraží. Na náměstí Rautatientori nás zaujala budova na opačném konci. Je to nádherná kamenná stavba finského Národního divadla. Je to však téměř novodobá stavba. Byla dokončena r. 1902 v romantickém stylu. V letech 1954, 1976 a 1987 byly přistavěny další tři scény. R. 1939 byla na náměstí před divadlem vztyčena socha Aleksise Kivi. To je finský spisovatel (1834 – 1872), který jako první napsal významnější román (Sedm bratří) ve finštině. Jeho socha je i připomínkou jeho role ve finském divadelním umění.

To už jsme vlevo obdivovali velkou secesní budovu Centrální železničního nádraží. První nádražní budova byla postavena r. 1860. Na počátku 20. století již nestačila vzrůstajícímu dopravnímu náporu. Tato nová budova nádraží byla otevřena r. 1919. Z větší části je pokrytá finskou žulou. Má vysokou hodinovou věž. Velice zajímavý je i interiér. Z nádraží jsme vyšli hlavním vchodem na hlavní ulici Kaivokatu. Po stranách tohoto monumentálního vchodu jsou dva páry soch. V rukou drží koule, které v noci nádraží osvětlují. R. 2000 byla nad centrálními nástupišti nádraží postavena nová skleněná střecha. Na nádraží je také soukromá čekárna prezidenta Finska a jeho oficiálních hostů. Měří 50 m2. Vchází se do ní z náměstí Rautatientori a vede na hlavní nástupiště. R. 2013 bylo zdejší nádraží vybráno jako jedna z nejkrásnějších železničních stanic na světě.

Po obou stranách nádraží jsou zastávky autobusů MHD, před hlavním vchodem je zastávka tramvají. Pod budovou nádraží je stanice metra. Centrální autobusové nádraží je asi 400 m západním směrem (je to jedna zastávka metra).

Ještě kousek jsme šli po hlavní ulici Kaivokatu. Na velké křižovatce jsme odbočili vlevo do ulice Arkadiankatu, kde jsme minuli další novodobou kamennou budovu Finského muzea přírodních dějin, které bylo založené r. 1988. Je to výzkumná instituce, která patří univerzitě, jsou zde vzorky z celého světa, a to botanické, zoologické, geologické a paleontologické. Sbírky slouží vědeckým, veřejným i vzdělávacím účelům. V botanickém muzeu je národní herbář Finska, který obsahuje 3,3 milionu exemplářů rostlin, mechů a hub. Zoologické muzeum udržuje sbírku 8 milionů exemplářů zvířat. Geologické muzeum udržuje sbírky 35 tisíc vzorků hornin a rud, pětiset meteoritů a 6 tisíc zkamenělin.

Na Runeberginkatu jsme odbočili vpravo. Šli jsme vlastně podle tramvajových kolejí, trochu jsme si zašli. Na světelné křižovatce jsme museli odbočit vpravo do ulice Lutherinkatu, která nás zavedla ke kostelu ve skále (kostel na Temppeliaukio). Zvenku je však vidět pouze plochá skála, na kterou je vstup zakázán. Pod ní je však vytesaný moderní skalní kostel. Práce byly dokončeny r. 1969. Chrámová místnost byla prohloubena za pomoci náloží. Žulové nahrubo opracované stěny 5 – 8 metrů vysoké jsou zakončeny 13 metrů vysokou kopulovitou měděnou střechou, ve které je 180 oken. Kopule končí nad povrchem, od vchodu to však vidět není. Kostel je tedy osvětlen přírodním světlem. Konají se zde bohoslužby, ale také koncerty.

Vstup do tohoto kostela je zpoplatněn, vstupenky se neprodávají přímo na místě, ale někde o kus dál. U kostela však byla hrozná fronta. Chvilku jsme to pozorovali, ale vůbec se nezdálo, že by se to hýbalo. Patrně to pouštěli po skupinách, ale za jak dlouho, to jsne se nedočetli, ani nedočkali. Ani jsme nevěděli, o kolik lidí fronta naroste, než se vrátíme se vstupenkou. Pak bychom už možná nestačili dojít, kam jsme chtěli a je otázka, zda bychom se včas vrátili k autobusu. Trochu mne to mrzelo, uvnitř to určitě bylo zajímavé, ale uklidňuje nás, že jsme aspoň ušetřili. Vstupné bylo dost vysoké.

Na hlavní jsme se vrátili další ulicí Sammonkatu, ale prošli jsme dál až k parku. Parkem jsme procházeli dál, abychom našli varhany Sibelius Monument. Chvíli jsme je hledali - na mapě jsou namalované mezi hlavní silnicí a vedlejší, která je těsně při pobřeží. Jenže tam je křoví, stromy a samé cestičky. Když jsme je našli, trochu nás to zklamalo. Představovali jsme si kamenné varhany, jako jsou u nás v Kamenickém Šenově, ale jsou to ocelové trubky, na které se nechá hrát jako na varhany. Je to vlastně památník, který je věnován finskému hudebnímu skladateli Jeanovi Sibeliovi (1865-1957), který skládal hudbu právě i pro varhany. Byl odhalen 7. září 1967. Je to více než 600 dutých ocelových trubek, které jsou k sobě přivařeny. Váží 24 tun a měří 8,5 × 10,5 × 6,5 metru. Kousek od varhan je Sibeliova hlava. Dílo je to zajímavé v hezkém parku.

Zpátky jsme nechtěli jít stejnou cestou. Prošli jsme se ještě trochu parkem a ulicí Sibeliuksenkatu prošli směrem k jezeru Tölöviken. Na hlavní jsme museli ještě odbočit kousek vpravo. Okolo moderní budovy Finské národní opery, jejíž stavba byla dokončena r. 1993, jsme se dostali k jezeru a podle pobřeží zpátky na hlavní Mannerheimväge a skoro až k nádraží. Ale k němu jsme nedošli. Pokračovali jsme po hlavní dál, až jsme vlevo konečně našli malou nenápadnou lékárnu Yliopiston Apteekki, která jako jediná má otevřeno i v neděli. Tam jsme koupili sprej proti komárům, který prý na finské komáry působí lépe, než ty naše.
Na hlavní se střídá moderní architektura se starší zástavbou. Na další křižovatce jsme odbočili vlevo do ulice Pohjoisesplanadi a došli k přístavu. Akorát nám zbyl čas, abychom na velké křižovatce před přístavem odbočili vlevo a zašli se podívat k červenému Chrámu věčného spánku Panny Marie (také Uspenská katedrála), který jsme již ráno na kopci zahlédli. I když většina obyvatel Helsinek se hlásila k evangelické víře, žila zde část obyvatel pravoslavných. Proto bylo potřeba i pro ně postavit odpovídající kostel. Základní kámen byl položen r. 1862, jedenáct let se kostel stavěl, ale už 25. října 1868 byl vysvěcen. Je postaven v pseudobyzantském architektonickém stylu, v jakém je postavena řada staroruských kamenných chrámů. Je to největší pravoslavný chrám v západní a severní Evropě. R. 2006 byla pozlacen hlavní kupole chrámu. Bohoslužby se zde stále pravidelně konají, je však otevřen i pro veřejnost. My jsme měli štěstí, že jsme se ještě dostali dovnitř a mohli si ho v klidu prohlédnout. Když jsme kostel opouštěli, všimli jsme si, že již dovnitř nikoho nepouští. A to bylo teprve 15 hodin.

Tím jsme prohlídku pro tento den ukončili. Pohodlně jsme to prošli zhruba za čtyři hodiny.

Když jsme se za 14 dnů vraceli, zaparkovali jsme na stejném místě a zašli se ještě podívat do bývalé tržnice Vanha Kauppahalli na náměstí Kauppatori, která byla v neděli zavřená. Je to nízká podlouhlá budova hned na pobřeží, na druhé straně přístavu. Uvnitř je malá kavárna i jiné obchůdky, ale převážně je to rybí tržiště. Tady se sežene snad každá ryba. Další stánky byly už při pobřeží, když jsme od autobusu šli k tržišti. Tady měli různé dárkové předměty, pečivo, skoro na vše byla radost se podívat.

To byl skutečný konec naší prohlídky finské metropole.

První den jsme neměli čas zajít ani na pivo. Při zpáteční cestě jsme si na tržišti koupili piroh plněný mletým masem, který prý patří mezi jejich speciality. Pak jsem neodolala a koupila si jednohubku – vynikající roládku z lososa. Ale dobrot tam nabízeli moc.

V Helsinkách se nám líbilo, je to město se zajímavou architekturou. Velmi příjemné jsou malé malé plechové domečky - veřejné záchodky zdarma. Jsou na mnoha místech ve městě - v parcích, ale např. i na náměstí Rautatientori u nádraží. Ne sice vždy všechny byly odemčené, ale je jich tam tolik, že se blízko vždy nějaký otevřený najde.

Zdaleka jsme ve městě neprošli všechny zajímavé věci. Na to bylo málo času. Na ostrově Korkeasaari, který je na východ od města, je zoo. Nechá se tam dostat přes mosty, ale také malým trajektem. Údajně nejnavštěvovanější je park Kaivopuisto, který je na jihu poloostrova – dojde se k němu podle pobřeží od staré tržnice. Na západním pobřeží je v létě velmi oblíbená pláž Hietaniemi. Z pláže je vidět ostrov Seurasaari, kde je skanzen. Městskou hromadnou dopravou se nechá dojet do národního parku Nuuksio, kam jsme i my z Helsinek přejeli a kde jsme strávili první noc ve finské divočině.
Kdo se chce v Helsinkách zdržet na víc dnů, může si zajistit ubytování v kempu cca 13 km na východ od centra.

Helsinky - procházka po zajímavostech města na mapě