Jeseník – Léto v Balneoparku

Kam a jak jedeme?

Kolega si poněkud špatně vyložil poznámky z předchozího dne, takže místo aby v klidu dokráčel na nové autobusové nádraží (přesněji tedy staronové po masivní rekonstrukci), místo toho čaká úplně na jiné zastávce. Naštěstí máme mobilní telefony a na otázku kde je tedy nástup nezbývá tedy jemu a manželce zrychlit krok, tak aby autobus ze Šumperka do Jeseníku neujel. Stihli. Tím jsme zároveň odpověděli kam jak jedeme.

Za čím jedeme?

Důvod návštěvy „Perly Jeseníků“ je prostý, tedy pokouknout se po městě, ale zejména navštívit lázně na Gräfenberku. Původně jsem tedy chtěl použít slovo světoznámé, ale obávám se, že budou končiny, kde zas tak postupy a objevy vodního doktora, Vincenze Priessnitze, zas tak známé nejsou. Nicméně přídomek „evropské“ by se už k lázním Jeseník celkem hodil, nasvědčuje tomu minimálně pojmenování velké části pomníčků a pramenů, které okolí lázní oplývá.

Ovšem tentokrát (na pár výjimek) nebudeme zas tak pátrat po dalších pramenech a pomnících, ale hlavně dělat to, co se v lázních dělá, tedy za zdravím.

Po kratší procházce městem tedy nasedáme ještě do jednoho busu (s elektropohonem, aby v lázních nečoudil) a šetříme si tak výstup no návrším nad městem.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Než se tedy ale vydáme k procedurám, míříme do nějaké restaurace si na te úkony posilnit. Celkem delší dobu mě lákala Vídeňská kavárna za Priessnitzovým sanatoriem, která byla delší dobu zavřená a v chátrajícím stavu, naštěstí už prošla celkovou obnovou a zařadila se tak mnoha skvostům, které jsou v areálu lázní k vidění. To posilnění spočívalo v nějaké kávě, pivu k zapití a kamarád z hladu pozřel pálivou klobásu, žena pak dortík.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

K procedurám vyrážíme ale přes přírodní galerii Jižního svahu, které vyzdobil v roce 1985 kamennými skulpturami sochař Jan Šimek a dílo nazval Cesta života. Materiálem je všeobecně kolem Jeseníku hojná žula a Jižní svah je jednou z mnoha ozdob nejen lázní. Dodejme že ze svahu jsou i krásné výhledy na okolní hory, které jsou v případě Jeseníku zastoupeny hned třemi pojmenováními. Samotný areál lázní se odbývá v područí Studničního vrchu, který řadíme do Sokolského hřbetu Rychlebských hor, hned přes potok (tady řeku Bělou) jsou další hory, Zlatým Chlumem a pokračováním je Zlatohorská vrchovina. No a největší a vlastně i největší část obzoru zabírá útvary a podútvary Hrubého Jeseníku. Vyjmenovávat je raději nebudu, nicméně dominuje jim král hor Praděd (1491) a časem se z mraků vyklubal i blízký Keprník (1423), což je udávaný nejvyšší vrch okresu Jeseník.

Když jsem psal o procedurách, nemyslel jsem ty procedury pod lékařským dohledem, které se odehrávají ve zdejších lázeňských domech, ale ty, které si může dopřát vlastně každý krátkodobý návštěvník lázní. Ano, v roce 2011 ozdobil Gräfenberk systém nádrží, brouzdališť a vodních trysek, který je znám pod názvem Balneopark. Mimo těchto venkovních atrakcích jsou v prostoru parku (ale i jinde) poněkud zakrytější vodní sprchy (aby se sprchující neodhaloval na veřejnosti).

To nejdůležitější je ale hlavně voda. A to pěkně voda studená, skoro ledová. V jesenických lázních se totiž neléčí nějakými minerálními nebo termálními vodami, ale vlastně tou vodou nejobyčenější, totiž pramenitou. Ale nemylme se, i ta obyčejná voda v Jeseníkách chutná náramně. Obzvlášť dostaví se parné letní počasí, jaké v červenci může být.

Procedury jsou v podstatě jednoduché a vlastně i podobné těm, kterými Priessnitz začínal v první letech svého působení na začátku 19. století.

Že ale ta metoda vodoléčby nebyla zas tak marná dokazuje fakt, že už ve 20. letech zmíněného století se na Gräfenberk sjížděli pacienti i z vzdálenějších míst tehdejší monarchie, od 30. let i cizozemci a vlastně na sklonku Priessnitzova života (ve 40. letech století „Páry“už to byly i leckdy hlavy pomazané, zbohatlé a jinak zámožné).

V nádržích brouzdalištích, ráchadlech a jiných atrakcích teče vod odhadem kolem 10° C a cílem je rozproudit v těle krevní oběh. On ten krátký pobyt v Balneoparku asi k nějakým velkým účinkům nevede, ale může inspirovat zúčastněné k vyhledání podobných podmínek i ve svém okolí, nebo i např. I k takové každodenní studené sprše. Stačí pár minut po ránu a i to člověka celkem slušně nakopne.

Ovšem nevěnovali jsme se jen tomu brouzdání, ale přeci jen k malé procházce k blízkém okolí lázní, směrem ke Slovanskému a Žofiinu dvojprameni, po té zřejmě k nejhonosnějšímu seskupení pramenů pramenů u Bezručova. Dopěli jsme tak i k trojici pramenů u odpočívadla Svornost, kde nakonec užíváme i jednu z přírodních sprch. Skvělé osvěžení a vlastně ani nevadí, že sebou nemáme nějaký ručník či osušku. V horku ani nevadí, že zůstane něco navlhlé sluníčko to celkem rychle dosuší.

Cestu zpět prožijeme i menším blouděním v labyrintu, odkud je centrum lázní už zase na dohled.

Ostatní informace

Druhou navštívenou restaurací je ta centrální u Hradu, kde se celkem činí převážně dívčí (patrně brigádnická) obsluha. Do Jeseníku, respektive k vlakovému nádraží je to blíž než do centra města, takže scházíme už vlastním pohonem.
A ještě o cenách, do nákladů tak musíme zahrnout jízdné, stravné ale vodné, stočné nikoliv. Tedy Balneopark je vlastně zdarma.