Keprnickou klenbou

Kam a jak jedeme?

Na Ramzovou, vlakem. Pro nás turisty a lyžaře nejlogičtější spojení, byť ho máme poněkud komplikovanější nutností přestupu, a protože v rámci úspor je dnes většina stanic s automatickou obsluhou, chybí vlastně všude čekárna, kam by se dalo ukrýt při chladném počasí, obzvlášť když má vlak sekeru.

Za čím jedeme?

To už naštěstí začátkem března tak úplně neplatí a navíc když první sobota slibuje téměř plně Jarní podmínky, využijeme tuto skutečnost k výletu do hřebenových partií Hrubého Jeseníku, konkrétně do té části, které se odborně říká Keprnická klenba. Je to vlastně ta nižší část hlavního jesenického hřebene, které taky říkáme malá hřebenovka. Nicméně nejde o žádné kopečky, samotný Keprník výškou 1424 m je čtvrtou nejvyšší jesenickou horou a aby měl nějaké nej, tak je to vlastně nejvyšší vrchol okresu Jeseník.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kupodivu se nás v dopravních prostředcích sešlo méně oproti očekávání (náhlé onemocnění jedné lyžařky), takže jedeme v počtu, který slavná britská artrocková kapela zpracovala na albu And then there were three...

Ač jsem původně uvažoval, že podle tradice z Ramzové vyjedeme lanovkou na Čerňavu a pak už na Šerák na běžkách. Nicméně byl jsem ukecán k zakoupení kompletního jízdného až k vrcholu, takže po létech jsme vyjeli na kopec zbaběle bez námahy. Nicméně podle rychlostí horní části lanovky jsme příliš nepospíšili, dvojsedačka se dosti vleče a občas zpolmaluje jak nastupují pěší a běžkaři (jinak vozí i sjezdaře na zkrácenou stanici Mračná). Tedy bez námahy, ale návštěva Jiřího chaty je povinností, nakonec i na té dlouhé lanovce vytráví a dole jsme si tradiční předvýletní pivko nedopřáli. Tady to ale stylově oslavíme hanušovickým Šerákem (11°, 13,51° speciál), a fazolovou polévkou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tak tedy po delší přípravě konečně běžky. Sluníčko a teplota už dělá se sněhem svoje, takže i v nejvyšších polohách už není žádný prašan ale buď přemrzlý sníh, ale spíš už změklý firn. První úsek keprnického výstupu je poměrně strmá a protože mazání na změklou podložku je vždy komplikované, tak střídáme výstup na běžkách s občasným ponosem, nakonec vyjetou stopu (hřebenovka se neupravuje strojem) moc neničíme, a na horách se pohybuje i dost pěšáků. Vrchol Keprníku je nad hranicí lesa a díky tomu poskytuje v podstatě dokonalý kruhový výhled. Není sice úplně jasno, ale naše okolí je zcela mimo mraků, s hlavních okolních vrcholů nám sice chybí hory Králického Sněžníku, ovšem to hlavní v Jeseníkách, tedy Praděd a spol téměř v kompletním složení. Vzhledem k jižnímu větru se mraky kupí právě v jižním podhůří, čili při pohledu na sever, tedy Jesenicko vidíme téměř bezmračný obzor, samozřejmě i do Polska. Velká rovina se ztrácí v oparu, snad na severozápadě vystupuje nad opar nějaký vrchol, zřejmě Wielka Sowa (Góry Sowie).

K malému překvapení na hoře potkáváme kamarády, kteří mohli jet s námi, ale nakonec se vydali opačně, tedy z Červeňáku.

Sjezd z Keprníku vždy bývá ošemetný, zejména v mrazech, kdy bývá stopa zledovatělá, potom se musí různě traverzovat, teď ve změklém sněhu se pluží kupodivu dobře a v trase nejsou ani příliš hluboké díry, které dokážou běžkaře značně rozhodit. Příjezd na Trojmezí bez větších pádů, pak následuje spíše rovinatý úsek, zakončený kratším, ale prudším sjezdem k sedlu Pod Vřesovkou.

Ze sedla se dá pokračovat vlastně dvěma směry, po žluté TZ ke Kamennému oknu na Červené hoře, dnes volíme tradičnější červenou TZ, traverzem přímo k Vřesové studánce. On i ten traverz je dosti krkolomný, na druhé straně celou dobu jdeme proti sluníčku, tak se alespoň opálíme.

Ač na Vřesovce už dlouho není ani kostelík a hlavně hospoda, pořád je to oblíbené místo k výletu. Mimo těch, kteří sem přicházejí od Ramzové sem díky blízkosti doráží i dosti výletníku z Červenohorského sedla, a díky lesní silnici sem jezdí i rolba, takže následující sjezd je pro běžkaře tradičně odměnou za vynaložené úsilí.

Poslední zprávy hovořili, že vcelku stojí za návštěvu stará chata na ČHS, od aktuální sezóny je tam nový (nám známý) nájemce. Radek, kterého známe ze šumperského koupáku nás celkem mile přivítá, což mu oplatíme objednávkou tří půllitrů.

Bohužel ani v hospodě (a před ní) nám nikdo neprozradí, jak je sjízdná stará cesta (žlutá do Koutů), ale tvrdím, že když to půjde za polovinu, bude to dobré. Vršek je trošku zašpiněný od silnice, ale brzy je vcelku ujetý povrch. Sníh je sice občas zašpiněný, hlavně v místech pod smrky, kde je napadané jehličí. Ale protože je trasa celkem ve stínu, jsou podmínky překvapivě dobré. Až na začátku předposlední dlouhé rovinky je přes cestu potůček, ale to je zjara tradiční. Dál sněhová pokrývka pokračuje až v podstatě k prvním chatám, takže vlastně jsme to sjeli celé.

Ostatní informace

Jarní běžkování už většinou není o velkých výkonech, ale spíš o tom teple a sluníčku a nakonec užít si Dokud to jde. Po zkušenostech z posledních zim si můžeme jen doufat, bude-li ta příští alespoň stejně vlídná jako ta aktuální. Takový výlet samozřejmě není zcela zadarmo. Pomineme-li samotné náklady na hromadný spoj, je hlavním výdajem jízdné na lanovkách. To aktuální až na Šerák je za 170,-, kdo by užil jen tu lanovku na Čerňavu, vystačí si momentálně s 80,- Kč.