Moravičany – Litovelské Pomoraví – Loštice … a smírčí kříže

Kam a jak jedeme?

Hlavním cílem mého letošního posledního srpnového cyklovýletu bylo dokončit mapování smírčích křížů na Šumpersku a doplnit některé chybějící kousky na Olomoucku. Tento úkol sice určil základní kostru plánované trasy, ale nijak neomezil můj časový harmonogram ani snahu improvizovat. Nikam jsem totiž nespěchal, takže jestli se někde zdržím déle a někam nedojedu vůbec, mě nijak netrápilo. Přesto jsem dodržel základní okruh, a proto mohu tuto trasu doporučit jako plnohodnotný výlet za poznáním. Viděl jsem množství památek sakrálních i těch drobných, krásné přírodní scenerie, bývalý zámek a ve finále také jedno muzeum a památku technickou. Jenom boj se sršněm – i když nakonec vítězný – bych doporučil raději vynechat. A aby to nebylo jen o tom kole: ranní přesun mezi Šumperkem a Moravičany jsem - z důvodů časových i díky snaze zachovat dostatek sil na další program dne – absolvoval za pomoci Českých drah.

Byla středa 20. srpna a po 9. hodině ranní jsem stál před budovou moravičanského vlakového nádraží, pocházející z roku 1924. A hned jsem se vydal ke zdejší dominantě, kterou je kostel sv. Jiří. Kostelní areál je dnes zajímavou sbírkou historických památek i přehlídkou architektonických slohů. Archeologické výzkumy zde prokázaly osídlení v dobách dávno minulých i někdejší kostel z 11. století. Zdejší stavba je mladší; vznikla v 15. století a její současná podoba je výsledkem pozdějších úprav. Po krátké, ale důkladné, prohlídce areálu jsem překročil suchou nohou poprvé tok řeky Třebůvky a kolem barokního sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého z roku 1676 jsem se vydal ke kapli sv. Floriána, u které se ukrývá zdejší smírčí kříž. A díky pletivovému plotu a umístění na soukromém pozemku jsem si ho opravdu obejít a nafotit nemohl ani já. Jít na návštěvu přes plot a nepozván se mi moc nechtělo a majitel domu asi opravdu nebyl doma. Pokoušel jsem se na něj totiž dozvonit velmi rafinovaným způsobem, a to prostřednictvím místní pošťačky. Tak jsem se spokojil se zdejšími mariánskými sloupy, památníkem obětem války a další kaplí.

Za čím jedeme?

Další zastávka byla nedaleko. Doubravice totiž bývala samostatnou obcí, ale dnes je již částí Moravičan. I tady jsem se nějakou tu chvilku zdržel, protože ani zde se památkami nikterak nešetří. Za zmínku stojí minimálně budova s podloubím – tedy bývalá kovárna - z I. poloviny 19. století, kaple Nejsvětější Trojice, chátrající zámek, velmi pěkný smírčí kříž nebo pozoruhodná socha sv. Jana Nepomuckého. A v této chvíli stačí opravdu jen párkrát šlápnout do pedálů a jsem v okrese Olomouc i v CHKO Litovelské Pomoraví. Mým cílem jsou teď Nové Mlýny. Jedná se o malou osadu, která je součástí Řimic a kterou proslavila kdysi velmi oblíbená a hojně navštěvovaná restaurace Rybářská bašta (byl jsem v ní za mlada asi dvakrát a pamatuji si, že se tam běžně tančilo i na záchodech, protože také tam – tehdy zcela neobvykle - hrála reprodukovaná hudba). Mým úkolem ale tentokrát není nasát (myslím historickou atmosféru tohoto lokálu), ale objevit další smírčí kříž, který se ukrývá v okolních lesích a u kterého jsem ještě nikdy nebyl.

Našel jsem ho celkem rychle a hned jsem využil toho, že jsem byl tentokrát dobře vybaven. Za pomoci brýlí a svinovacího metru jsem prověřil, jak moc se skutečnost liší od různých informačních zdrojů. Rozdíly tam nějaké sice byly, ale nikterak diametrální. Od kříže jsem si vyřídil pár telefonátů a pokračoval v cestě na Nové Zámky, což je pro změnu součást obce Mladeč a tak trošku už litovelské předměstí. Zdejší dominanta, tedy liechtensteinský barokní zámek z roku 1690 (dnes empírový ústav sociální péče), mě tentokrát ale nezajímá (navíc je teď stejně nefotogenicky skrytý pod lešením), ale zamířím hned do okolních luhů a hájů, které jsou „zasypány“ množstvím romantických staveb a drobných památek. Čeká mě postupně Černý kříž, výhled na obelisk zvaný Komín a Templ, neboli Chrám přátelství.

V té chvíli už se pohybuji většinou po modré TZ a NS Nové Zámky. A právě u rozcestníku „U obelisku“ (dost zvláštní označení, protože ten se nachází na druhém břehu řeky a od rozcestníku není ani vidět) mě potká již zmíněná nepříjemnost. Při snaze překonat mohutný kmen vyvráceného stromu se o něj opřu a najednou ucítím prudkou bolest. Sice chápu, že pana Sršně nijak zvlášť nepotěšilo, že jsem se opřel zrovna o místo, kde on právě odpočíval, a že se vlastně jen bránil, ale stejně jsem ho v leknutí a vzteku nakonec zabil. Naštěstí nejsem nijak alergický, ale i tak mi dva prsty levé ruky nějak zesvalnatěly a trošku hůř se mi držela řidítka. A tak jsem se po krátké zastávce u Templu raději vydal zpět k Novým Mlýnům. Restaurace pomalu otevírala, a tak jsem si od pohledné obsluhy zakoupil pivo a rum a posléze pohovořil s jakousi mladou dvojicí, jejíž prázdné košíky hovořily o jistém houbařském neúspěchu. Počasí zůstávalo nadále do šeda a já pokračoval dál.

Čekaly mě „tvarůžkové“ Loštice a zdejší muzeum – tedy přesněji Památník - Adolfa Kašpara, do kterého jsem zavítal víceméně náhodou. Ale když jsem uviděl známou tvář, využil jsem protekce a nechal si ukázat domek sličnou průvodkyní tak nějak nadstandardně. A musím se přiznat, že se mi tu moc líbilo. Památník se nachází v domě, který si významný knižní ilustrátor a bludovský rodák v roce 1910 sám navrhl, stejně jako podobu vnitřního ateliéru s vyhlídkou do kraje. Dnes se zde nachází kolekce Kašparových prací a návštěvu tohoto domku nedaleko centra Loštic (ve směru na Mohelnici) mohu jen a jen doporučit. S Lošticemi se rozloučím u nedávno rekonstruované barokní sochy sv. Jana Nepomuckého při silnici na Mohelnici. Ta je od roku 2012 dokonce kulturní památkou ČR.

No a pak už jen kaplička na okraji Mohelnice, vodní náhon v Háji i slavná a krásná, památkově chráněná, Plhákova hydroelektrárna v Třeštině, která byla postavena v rondokubistickém stylu dle návrhu Kotěrových žáků Fuchse a Štěpánka na přelomu 19. a 20. století, a cesta domů. V Šumperku jsem byl kolem 17. hodiny a v pohodě jsem stihl nákup na cestu do Itálie, která mě za dva dny čekala, i tiskovku na Koupáku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Trávící ústrojí jsem tentokrát nějak odbyl. Jenom oblíbeným drobným tvarůžkovým delikatesám jsem v Lošticích jako vždy neodolal.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Pozitiva: velmi příjemně strávený den, oblíbený cyklopohyb na čerstvém vzduchu a navštívení několika míst a památek doposud nepoznaných. Negativa: počasí opět nebylo takové, jak ho naši meteorologové ve svých hlavách vymysleli a následně veřejně prezentovali. Obešlo se to ovšem bez deště, takže nevýhoda byla spíš v (ne)možnosti pořízení kvalitní fotodokumentace. Potěšily smírčí kříže a velmi příjemně překvapil Kašparův domek v Lošticích (měl jsem tam opravdu neodpustitelně dlouhou absenci). A jako jednoznačné negativum mohu označit také kontakt s nadstandardně vyspělým bodavým hmyzem.

Ostatní informace

Cesta je rovinatá, tudíž celkem neúnavná (pokud pominete základní cyklistické zákony o směru větru). Vstupné se platí pouze v Kašparově památníku v Lošticích a těch 20 korun, co po vás tady budou chtít (děti, důchodci apod. to mají za 10), rozhodně nejsou vyhozené peníze. A zbytek už záleží na tom, kolik budete ochotni investovat do svého žaludku a Českých drah ...