Moravské Kopanice, slovenská hranice a Velký Lopeník aneb luhačovický výlet desátý

Kam a jak jedeme?

Na poslední a nejnáročnější lázeňský výlet jsem se celý týden vysloveně těšil. Oblast Moravských Kopanic mi totiž doporučoval kdekoliv kdokoliv, včetně „placených agitátorů“ z informačních center v Bojkovicích a Uherském Brodu. Navíc by se prý v blízké budoucnosti měly Kopanice stát takovou malou Provence, kterou potáhnou statisíce turistů, toužících potkat se s potomky žítkovských bohyní a patřičně nasát … samozřejmě atmosféru tohoto kraje. Kdyby se tomu tak mělo – nedej bože – skutečně stát, je potřeba je rychle předběhnout. Ne, že bych Kopaničářům nepřál přísun peněz z vašich peněženek, ale když jsem se tam chvílemi pohyboval zcela sám, cítil jsem se tak nějak lépe a okolí se mi zdálo veselejší. A i když pro fotografa bylo ten den počasí přímo odpudivé - a zpočátku se mi zde ani nijak zvlášť nelíbilo – rozhodně jsem zvoleného teritoria nelitoval. Ba naopak; a postupně se dalo hovořit takřka o euforii a nadšení. Škoda, že nebyl čas na několikadenní pobyt.

Moravské Kopanice jsou součástí Moravského Slovácka i CHKO Bílé Karpaty. Svůj název získaly tím, že je to oblast horských pastvin a kamenitých nepřístupných políček, které bylo nutno ručně okopávat motykou. Téměř celá tato oblast začala být kolonizována – převážně zběhlými Slováky z řad pastevců a bezzemků – teprve ve II. polovině 18. století. Kromě několika výjimek typu Starý Hrozenkov, mají kopaničářské obce tzv. rozptýlenou zástavbu. Nejedná se tedy o vesnice v pravém slova smyslu, ale spíše o shluk - často vzdálených - samot. Navíc jsem měl pocit, že u některých obcí je jejich délka shodná s hodnotou výškových metrů, které musí jejich návštěvník překonat při cestě z jednoho konce na druhý. Kopaničářské nářečí vychází z uherské slovenštiny, ale nemusíte se bát, domluvíte se. Ve finále mě celkem potěšilo, že – i když jsem plánování pobytu v této oblasti moc času nevěnoval – vybral jsem si nakonec zřejmě to nejzajímavější, co nabízí.

Za čím jedeme?

Nejprve mne tedy čekala již známá cesta do Bojkovic, poté průjezd Krhovem a Bzovou, a pak už jsem navštívil slavnou obec Žítková, která bestsellerem Žitkovské bohyně o místních babkách kořenářkách“, odstartovala propagaci Moravských Kopanic. Na horizontu jsem si prohlédl několik původních stavení, moderní budovu obecního úřadu a množství informačních tabulí. K silnému oparu se přidává hejno černých mraků, a tak vzdávám marnou snahu o pořízení kvalitní fotodokumentace. A vydám se dolů do údolí. Po krátké zastávce u zajímavého penzionu se známou chaloupkou na kuří nožce si – alespoň na pár desítek metrů – zajedu k bývalým bratrům na Slovensko, v horní části si prohlédnu exteriéry několika stavení, a pak už definitivně Žítkovou opouštím. Čeká mě krátká zastávka v centru centra Moravských Kopanic, tedy ve Starém Hrozenkově, kde u místního rybníka odbočím Doprava a zamířím na Vyškovec.

Úchvatná dědinka je možná prvním místem, které ve mně vzbudilo dojem, že je snad výraznější v metrech výškových než délkových. Po uzounké cestě jsem se vyšplhal až na Mikulčin vrch, známé to „vysokohorské“ lyžařské centrum Zlínského kraje. V těsné blízkosti horní stanice lyžařského vleku odstavím auto a od té chvíle se opět stávám osamoceným pěším turistou. I když své spoluputující mám – je to fotoaparát a turistické hole. Kolem penzionu Patrik a telekomunikační věže se vydám k horské chatě Jana, kde mě čeká pivo a Pohádkový les, o kterém jsem se již na Turistice zmínil dříve. Poté mě čeká – pro celou oblast typická – „nohorudolů“ cesta k rozhledně Velký Lopeník, která začíná tradičně, tedy prudkým sestupem do údolí.

Od chaty Jana je to rozhledně přibližně jen 5 km, ale když má člověk za sebou přibližně polovinu cesty, zahlédne rozhlednu v dáli na obzoru. V dané chvíli to nijak zvlášť nepotěší. Cesta po bratrské česko-slovenské hranici naštěstí uteče celkem rychle, a to přesto (nebo díky tomu), že jsem tréninkem slalomu mezi hraničními patníky navštívil v krátkém časovém úseku asi jedenáctkrát Slovensko. Jsem u rozhledny. Je dřevěná a určitě pěkná. Jen ji trošku hyzdí betonová základna a neuvěřitelné množství informačních tabulí, rozcestníků, sloupků označujících CHKO, památníků osvoboditelů, patníků a podobných nesmyslů. Možná jsou zde proto, aby měl neukojený turista na co koukat, když je mlha nebo silný opar. Opar jsem měl i já (ne na rtu, ale nad Bílými Karpaty), a tak jsem se celkem rychle vydal na zpáteční cestu.

Nejprve k chatě Jana, poté k autu a nakonec do svého přechodného bydliště v Luhačovicích. No a po pár hodinách i do podhůří Jeseníků.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jako občerstvovací stanici jsem zvolil chatu Jana a byl jsem zde maximálně spokojen. A podle spokojeného mlaskání všude kolem jsem nebyl sám (dle stavu jedné slovenské turistky bych řekl, že ani alkoholické nápoje zde nijak nešidí). Výběr jídel je zde velmi slušný, ale sám jsem si dal k jídlu jen kyselicu. Stála 35,- Kč, bylo jí hodně a byla horká i dobrá. A věc nevídaná: veškeré pečivo bylo v ceně polévky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ve finále se mi tady líbilo téměř všechno. Nádherná příroda, majestát Bílých Karpat, zvláštní pohoda. Toto místo má opravdu velký turistický potenciál. Možná bohužel. Negativa byla jen dvě. Nepříjemný a všudypříétomný opar, bránící výhledům i fotografování, nikdo neovlivní. Druhá nepříjemnost je pouze ukázkou toho, že méně by někdy znamenalo více. Poslední dobou mi přijde, že celá republika začíná být tvořena informačními tabulemi a naučnými stezkami. A ani tady to není jiné. Ovšem to co je k vidění na Velkém Lopeníku, to je opravdu síla. Chvílemi jsem měl pocit, že nestojím pod hraniční rozhlednou, ale v řídce osázeném kukuřičném poli ...

Ostatní informace

Kromě nákladů na Dopravu jsem investoval jen do kyselice, piva a kofoly na chatě Jana. S možností koupit si nějaký pohled jsem se v celé oblasti nesetkal, což mě celkem překvapilo. V přízemí rozhledny na Velkém Lopeníků sice něco jako bývalá pokladna je, ale vypadá dosti nepoužívaně a výběrčí v ní chyběl zcela. A koneckonců pobyt na tak příjemném místě, jakým oblast Moravských Kopanic bezesporu je, zůstává stejně k nezaplacení ...