Mramorový Pernštejn

Kam a jak jedeme?

Hrad Pernštejn, dominující zvlněnému kraji Českomoravské vysočiny asi padesát kilometrů severně od Brna, má mramorové zdi a směrem nahoru se „rozšiřuje“. Vskutku, díky arkýřům je půdorys hradu v přízemí větší než v patrech. Při prohlídce Pernštejna nekoukejte do zrcadel. Jedno z nich je čarovné a sebere vám všechnu krásu.

Historie hradu sahá do 13. století a jak je dlouhá, tak je tajemná. Nejenže nevíme, kdy a kým byl Pernštejn vystavěn; záhadou též zůstává historický původ rodu Pernštejnů. Buď jak buď, v době, kdy se nad meandry Svratky zdvíhalo jejich majestátní sídlo, patřili mezi nejbohatší šlechtice v zemi. Teprve když začali plnými hrstmi půjčovat císařům, zchudli natolik, že museli panství rozprodat.

Za čím jedeme?

Největší slávy se Pernštejn dočkal na přelomu 15. a 16. století, kdy byl také velkolepě přestavěn. Strohou gotiku doplnila honosná renesance, díky níž se panstvo dočkalo zútulnění obytných místností. Jak se v průběhu staletí měnil život na hradě si člověk při návštěvě Pernštejnu představí dost dobře. Prohlídkový okruh vás zavede do chladného přízemí, kde se sice takřka každá místnost chlubí jedinečnou klenbou, nicméně zabydleli byste se tu asi stěží. Jak však projdete bohatě zařízeným Rytířským sálem, nestačíte žasnout. Útulné interiéry renesančních místností připomínají spíš zámek než středověký hrad. V průběhu let totiž byly upravovány; zatímco exteriér hradu zůstal prakticky neměnný od 16. století.

Pernštejn nebyl nikdy dobyt. Jen Švédové mu za obléhání uštědřili drobnou kosmetickou úpravu. Podařilo se jim sestřelit dvě patra hranolové věže, takže ta je dnes o něco nižší než v 16. století. S palácem ji spojuje jen jedno přemostění namísto původních dvou.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Krásná komorná a škodolibé zrcadlo

Vydáváte-li se na Pernštejn, je záhodno se domluvit ve skupině a předem se objednat. Pak kromě běžné obchůzky hradního paláce zavítáte i do jinak zapovězených interiérů hradu. Kromě děsivé hladomorny stojí za pozornost honosná kaple, k níž se váže pověst o marnivé komorné.

Kdysi prý na hradě pobývala krásná služebná. Jmenovala se Eliška, měla vosí pas, útlé nožky, jiskru v oku a především oslnivé, dlouhé vlasy. Na svou vizáž byla patřičně hrdá, a tak celé dny nedělala nic jiného, než že seděla před zrcadlem, prohlížela se, česala a šlechtila. Málokdy přišla na bohoslužbu včas, přišla-li vůbec.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jednoho dne to kněze přestalo bavit. Když marnivá komorná zase jednou zapomněla na povinnost k Bohu, vydal se do její komnaty a vyložil jí, co si o její pýše myslí. Komorná se nezdráhala oplatit svatému muži stejnou mincí. Rozčilovala a rouhala se tak dlouho, až se pod ní propadla zem a zmizela v pekle i se svým hřebenem. Dodnes se prý jako přízrak toulá po hradních chodbách, pročesává si nádherné vlasy a s povzdechem hledí do zrcadel.

V místnosti, kterou Eliška obývala, se dodnes nachází její zrcadlo. Povídá se, že kdo do něj pohlédne, ztratí do roka veškerou krásu. Nicméně pokud se vám to náhodou povede, nemusíte nutně pomýšlet na sebevraždu. Zajeďte do zámku v Boskovicích. Tam prý mají také čarovné zrcadlo – s opačným účinkem ;)

Ostatní informace

text: Michaela „Mysha“ Košťálová, foto: Czech Tourism