Myslkov aneb Miskov, část druhá
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Celodenní výlet • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Vycházeli jsme zase po zelené, ale na opačnou stranu než včera. Chvilku po silnici, vzápětí byla odbočka Doprava, kterou chlapci zase přešli. Opět jsem je zezadu jistil. Lesní cesta vedla do kopce, ale byla poměrně přívětivá, občas přinesla výhled do kraje, nebo nějakou tu, Vaškem obdivovanou, kamennou zídku. Zelená značka vystoupala na kopec, zase z něj sestoupila k potoku, chvíli se motala údolím, potom začala zase stoupat k vesničce Březí. Pod ní jsme narazili na místo přímo snové. Pečlivě udržovaný palouček s rybníčkem a lavičkou. Oplocený nebyl, udělali jsme si přestávku a jen jsme se kochali.
Večer jsem měl za úkol zjistit, o jaké místo se jedná. Dozvěděl jsem se, že si tam koupil chalupu nějaký pán z Liberce, ale měl k ní malý pozemek. Přikoupil si tedy od obce místní skládku, udělal z ní tohle a chodí sem prý meditovat. Budiž mu věčná sláva, i za to, že si to neoplotil a procházejícím věří.
Po chvíli relaxace jsme vystoupali k Březí a dál jsme měli delší úsek po silnici mezi pastvinami. Po straně levé byly kozičky i s kůzlátky, po pravé dusalo a honilo se stádo jalovic (nebo mladých býčků, kdo ví). Naštěstí pro Petra byl i kousek lesíka a on mohl dodělat to, co ráno zanedbal. Další vesničkou byl Chválov, tady jsme přestupovali na modrou. Z kopečka tam jeden dům vypadal nadějně, hospodsky, ale byl to pouhý optický klam. Otočili jsme k jihozápadu a začali stoupat. Kamarády jsem dohnal až v místě, kde značka opouštěla silnici. Petr tu objevil kýženou přesličku bahenní, kterou jsme měli nasbírat. Nebylo jí moc, ale i já, opozdilec jsem pár kousků stihl utrhnout.
Dalším obydlením místem byly Hrby. Podle mapy, kterou jsme včera od pana hostinského v Kvasejovicích dostali, tam byl, kromě chovu koní, i hotel či penzion. Tam by člověk čekal i osvěžovací stanici. Před závěrečným stoupáním jsme se chvíli posadili a vzpomněli na Karla Hynka Máchu, jehož pamětní desku jsme viděli včera na Zvěřinci. Miloš se upamatoval na televizní pořad, ve kterém nějaký starší výzkumník dokazoval, že náš přední romantik neputoval po hradech, jak se traduje, ale jeho cílem byly pivovary. Ty hrady a romantické zříceniny byly tak nějak kolem. Ten pořad jsem neviděl, ale něco podobného jsem (asi od stejného autora) četl v novinách. Konec konců, i ten Zvěřinec tomu odpovídá. Pivovar Vysoký Chlumec je co by kamenem dohodil.
Vyšplhali jsme, přes paseku a kousek lesa došli na silnici. Tentokrát jsme se zase drželi spolu s Vaškem. Dokonce na mně počkal, když jsem si fotil kamenný kříž, u kterého jsme na tu silnici vycházeli.
V Hrbech nás to poněkud zklamalo. Měli tam sice pivovarské slunečníky, na přilehlém dvorku lamu, osla, kravičku a podobnou havěť, ale hlavně zavřeno, a kromě těch němých tváří ani živáčka. Viděli jsme sice, jak odtud Petr s Milošem odcházejí, ale doufali jsme v další zázrak s otevřenou hospodou. Nestalo se.
Chlapci na nás čekali na křižovatce v další vesnici, Vratkově. Pořád jsme šli po silnici, vystoupali jsme na náhorní plošinu obklopenou loukami a pastvinami. Dokonce nějaké přesličky tam rostly, Petr je chvíli zkoumal, ale nesehnul se pro ně. Asi to nebyly ty pravé. Na další křižovatce, kde jsme odbočovali doleva, se silnice přestala silnici podobat. Asfaltu bylo opravdu pomálu, více děr a štěrku. Za lesíkem a samotou se nabízela zkratka pěšinkou přes louku, využil jsem jí a chlapce, kteří mi při předchozím stoupání poněkud poodešli, jsem možná i trochu dohnal. Alespoň natolik, že ve Veletíně, v tolik očekávané oáze, mi přinesli pivo vzápětí po usednutí. Dostalo se mi omluvy, že prý věděli, že já chci kofolu, ale nesmím se zlobit, je to pivo. Hospůdka se jmenovala „Za pecí“, pec tam opravdu byla, a i zvenku byla pěkná.
Geniálně se povedlo načasování. Přišli jsme šest minut po začátku otvírací doby. Pojedli jsme, já nakládaný sýr, ostatní tuším utopence a nakládaný sýr, poseděli jsme, Petr to pojal trochu jako oslavu narozenin, a bylo dobře. Dokonce nás zdržovali, že budou udit, ale začínalo se to tu plnit tuleni, šli jsme zase dál. Ztrátu jsem utrpěl hned na začátku. Napřed záchod, potom mě zaujalo kolo zaparkované na návsi, ze kterého řvalo nějaké rádio. Po modré značce jsme šli jen kousek přes louku, potom jsme po silnici mířili do Miskova přímější cestou. V Horním Matějově jsme byli včera a takhle to bylo o dva kopce méně. Ale louka byla taky pěkná.
Cesta po silnici byla mírně z kopce, provoz tu byl minimální, snad dvě auta jsem potkal. Na křižovatce se zelenou značkou, která nás měla dovést do Miskova kamarádi zase čekali. Dočkal jsem se poznámek, že se snad za ně stydím, že s nimi nechodím, že se snad flákám. Odpověděl jsem samozřejmě, že se kochám, nejsem placen od kilometru za hodinu, občas se musím i vyčurat a něco si vyfotit. Na jejich námitky, že tu cestou nebylo čím se kochat, je snad dostatečnou odpovědí předchozí a následující obrázek.
Zelená stoupala jako včera. Na vrcholku na mně čekal Vašek. Podle mapy, kterou jsme včera dostali, tu měl poblíž být Obětní kámen. I na internetu o něm byla zmínka. Ale nám se schoval. Prostě jsme ho nenašli.
Miloš s Petrem už na nás čekali, tvářili se, že nás snad chtěli jít hledat. Byl jsem vyslán pro pivo, neb už zase došlo, večeře dneska byla bez problémů a dobrá. Byl plněný řízek s brambůrkem.
Za čím jedeme?
Šli jsme za pohodou, krásným jarem a dokonce i pro léčivé byliny, které mají pomoci. Povedlo se všechno.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Ubytování v Myslkově na statku U Štemberků už jsem vychválil, cestou byla oáza pouze ve Veletíně, ale Za Pecí to stojí za to.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Pro toho, kdo má rád zvlněnou krajinu a Jarní lesy a louky to nemá chybu. A myslím, že by tu nebyl marný třeba podzim.
Ostatní informace
Pokud se nepočítá za vstupné útrata Za Pecí (ostatně velmi přijatelná), neplatilo se zase nikde nic.