Na Špičák

Kam a jak jedeme?

Do Písečné nebo Supíkovic? No ono je to tak mezi. Pokud jména obcí nikomu moc neříkají, je to kousek severně od Jeseníku a dá se dojet autem, autobusem, vlekem (dojít pěšky) a nakonec kdo je místní nebo se rekreuje, může se přiblížit i kolmo. Nakonec poblíž prochází dálková cyklotrasa Moravská stezka, která začíná v ne zas tak vzdálených Mikulovicích u státní hranice.

Za čím jedeme?

Letos začalo léto v dubnu, takže důvod k ochlazení vždy přijde vhod. Naším cílem je totiž jeskynní systém v podzemí hory Špičák (přesně Velký). Jako takový je Špičák severním výběžkem Rychlebských hor, konkrétně té části, které se říká Sokolský hřbet. Jak už to bývá u pohoří zvykem a v Jeseníkách to vlastně platí taky, okrajové části hor bývají tvořeny různými druhy vápenci. Musíme si to představit asi takto: někdy před miliony (300–350) let prazáklad hor tvořily nějaké kopce, které vyčnívaly jako ostrovy z mělkých moří. U Evropy to tak aspoň platilo. V zálivech a zátokách těchto poměrně mělkých moří se vyskytovali různí živočichové s vápennými schránkami a skelety. Za ty miliony let se pozůstatky těchto tvorů kupily v leckdy velmi mocných vrstvách, až z toho vznikla hornina, které říkáme vápenec. Ono těch druhů vápence je víc. Jak šel čas vápenec se různě měnil, dopomáhaly tomu i okolní horotvorné procesy.

Jak tedy okolní tlaky na vápenec u dnešních Supíkovic pokračovaly, ten zdejší se poněkud přeměnil a zkrystalizoval. Tak se tomu říká devonský mramor. Jak už to u vápenců bývá, jsou rozpustné vodou. Ta za dlouho dobu ve vápencích vykoná své a tak vznikají chodby, sály a jeskyně.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ony samotné jeskyně zas tak dlouhé nejsou, takž člověk tu nevyhládne, nicméně u vstupu je malý bufet a kdo sem míří třebas od té Písečné, může se zastavit v rekreačním areálu u jezera v bývalé Pískovně. Tam mají třebas rybí speciality.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zpět do díry. Občas se dá někde dočíst, že Na Špičáku jsou nejstarší jeskyně u nás. No, nevím kdo to měřil, ale nesmíme věřit každé větě. Kdyby byly skutečně nejstarší, asi by byly daleko větší. Jde o jedny z nejstarších historicky (tedy písemně) doložených jeskyní v Evropě. Takto tedy od středověku. Nesmíme zapomenout že už pračlověk sídlil v jeskyních, jen to nikde nenapsal.

Ve skutečnosti by ty špičácké jeskyně mohly být spíš i geologicky mladší. Na jejich dnešním vzhledu se totiž v posledních dobách ledových značně podílel pevninský ledovec, který sem dospěl ze Skandinávie. Jeho činnost se projevila ve faktu, že vody zamrzla i v podzemí a pohyby ledu vytvarovaly zdejší podzemí do dnešního tvaru. Na Špičák se totiž ani tak nejezdí za krápníky, stalaktity či stalagmity. Ne že by tu žádné nebyly, ale právě díky tomu, že se do jeskyní chodilo už v tom středověku, moc toho z výzdoby nezbylo. Bohužel tehdejší feudální správa jeskynní konala značně liknavě, nebo vůbec neexistovala! Tak si do těch jeskyní mohl vyrazit kde kdo.

Jeskyně zřejmě byly objeveny při hledání ložisek mramorů a vápenců vůbec, nesmíme zapomenout, že celý Sokolský hřbet je vlastně krasové území, přímo u Supíkovic je lom, který bývá označován jako Slezská Cararra, různé vápence se pak těží dál k Pomezí (kde jsou další jeskyně, navíc i s tou výzdobou) a poslední vápencový lom je třebas skoro pod Ramzovou, tedy na dohled Hrubému Jeseníku.

Jeskyně není nijak gigantická, je známo něco kolem 400 metrů chodeb a zpřístupněná trasa je v délce 220 m. Doménou jsou právě svérázné srdcovité chodby, které se u nás jinak nevyskytují. Podobný jev byl zaznamenán prý až někde v Kanadě. Větší prostory v jeskyni ani nejsou, ten „největší“ sál bývá občas využíván k různým kulturním akcím, ale nevejde se sem víc než několik desítek diváků. Co je sympatické, jeskyně je skoro vodorovná (cca 10 m převýšení), i to je důvod, proč je tras upravená jako bezbariérová, tedy zvláštním vchodem se sem dostanou i vozíčkáři, což v jiných jeskyních nejde.

Na popisu jeskyní se v roce 1885 značně podílel Jan Ripper (Johann), jinak zeť Vincence Priessnitze, zakladatele nedalekých lázní. Jeho popis (mapování) byl údajně tak kvalitní, že se používal ještě ve 20. století. Již v té době se jeskyně upravily pro vstup návštěvníků, svítilo se karbidovými lampami. Vstupné prý bylo značné, takže žádné davy sem neproudily. Po první světové válce sem přeci jen už proudilo více turistů, za dalšího konfliktu posloužily jeskyně jako úkryt. Znovu zpřístupněné byly jeskyně v roce 1955. Od roku 1994 funguje bezbariérový přístup.

První „neoficiální“ návštěvníci nechávali na stěnách jeskyní svůj podpis, nejstarší zatím objevený nese vročení 1519.

Špičák ale není jen jeskyně, za zmínku stojí celý kopec. Pěšinou se dá vyjít až k vrcholu. Stezka je lemována několikametrovými skalními výchozy, řekněme malými „bradly“. Přeci jen ledovec se tu taky podepsal. Les i s podzemím je součástí národní přírodní památky, takže tu máme prostředí blízké původním porostům (hojný výskyt tisu).

Ostatní informace

Pravidelně jsou jeskyně otevřeny od dubna do října (mimo po) od 9.00–16.00, o prázdninách do 17.00. Lépe se ujistit na webu (http://rag.nature.cz/cz/jeskyne/jeskyne-na-spicaku), základní vstupné je 100,- Kč, snížené 80, dětské 60, rodinné, hromadné atd.

A od Špičáku bych jen tak neutíkal, na okraji u Supíkovic se dá najít stará vápenka (dnes opravená), pod nedalekým Křemenáčem se dá objevit svérázná rozhledna Krasohledna a i nedaleká pískovna (už zmíněná) stojí za shlédnutí.