Návrší – Pramen Moravy - Kralický Sněžník – Dolní Morava

Kam a jak jedeme?

Když nám jedna dobrá duše nabídla možnost zúčastnit se první zářijovou sobotu výšlapu na Kralický Sněžník, nezaváhali jsme a souhlasili. Přece jen jsem tu už téměř tři roky nebyl a Martinina neúčast byla ještě podstatně delší. Navíc nás ze Šumperka vezl autobus, který se všemi účastníky akce vyjel až na Návrší, takže jsme byli zbaveni nepříjemného stoupání kolem sjezdovky, na které jsme skoro všichni absolvovali středoškolský lyžařský výcvik. Bylo nám tehdy patnáct a předstírali jsme, že není na světě nic příjemnějšího než je popíjení ovocných dezertních vín. Projeli jsme tedy kolem kamarádovy firemní chalupy ve Stříbrnicích a zaregistrovali dav lidí, který se zde tvořil u jakéhosi pódia. Plakáty a billboardy nám vzápětí oznámili, že se stáváme součástí hromadné akce, nazvané „5. Mezinárodní výstup na Kralický Sněžník“ a současně i „25. Pochodu k Prameni Moravy“. V té chvíle naše nadšení z výletu lehce ochablo, ale nakonec nám tato hromadná akce přinesla spíše pozitiva než ztráty. K tomu se ale dostaneme později.

Za čím jedeme?

Vystoupíme z autobusu, nepřidáme se k těm, kteří se jdou svlažit do chaty Návrší, ale po povinné čtvrtce „proti smrti“ se vydáme vzhůru. Dobrovolně jsem převzal funkce fotografa výpravy, rozprávača vtipov diváckych a soumara. Martině jsem svěřil pouze funkci jednu – a hned tu nejdůležitější, tedy kochače. Kochala se celkem zodpovědně, i když výhledy za moc nestály a občas se mi pletla do funkce tažně-nosného zvířete a brala mi batoh. Jako první z celé výpravy jsme tak dorazili k rozcestníku Pod Ludmilou, nacházejícím se ve výšce 1.160 m.n.m. A tady nás čeká první překvapení: sličná šenkýřka s mladým kolegou nám nabízí libinské „svatební“ koláčky, polské koblihy s marmeládou, kávu a čaj. Neodolali jsme nikdo a byl to pěkný dáreček. A to nám bylo navíc naznačeno, že snad u pramene Moravy dostaneme i pivo, což bylo v danou chvíli – a při prudce se zvyšující venkovní teplotě – silně motivující.

K pramenu moravské národní řeky jsme po nějaké době dorazili … a opravdu zde na nás celonárodní nápoj čekal. Z celkem široké nabídky jsme si vybrali litovelský Moravan. Jednak je poslední dobou lepší než hanušovický Šerák, jednak se k té Moravě tak nějak hodí víc. K tomu dostaneme pamětní list a klíčenku, takže si recipročně zakoupíme perníkovou pamětní medaili a samolepku. K tomu samozřejmě namočení do vod moravských a pokec se „spolubojovníky“. Následuje výstup na nejvyšší vrchol třetího nejvyššího pohoří ČR. Českých 1.423 (nebo 1.424) nadmořských metrů nám nestačí a vydáme se na polskou stranu, která uvádí metrů 1.426. Při pořizování povinné fotodokumentace a vrcholovém panáčku mi vůbec nevadí, že u sebe nemám žádný doklad, který by mě opravňoval k překročení státní hranice. Ale zase jsem se dozvěděl, že snad ještě v letošním roce by měli Poláci zahájit výstavbu nové rozhledny. A také příběh, jak chata na naší straně nevyhořela, ale byla svého času odstřelena naší lidovou armádou. Ten jsem sice znal, ale opakování je matkou moudrosti.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kromě nápojů a svačiny, kterou jsme měli s sebou, nás čekalo bonusové občerstvení, které jsme - jak vyplývá z textu - obdrželi cestou. Jinak těch možností cestou ani moc nemáte. Při pohledu účastníka naší strany je možnost stravování i ubytování na chatě Návrší a pak až v cíli, tedy v Dolní Moravě. Ti, kteří by tak dlouho nevydrželi, si na polské straně mohou zaběhnout do jejich turistické chaty. Ztratí tím ovšem dost výškových metrů a přibude jim "pár" kilometrů. Ale také jsme to již absolvovali ... a pivo tu měli jen lahvové a navíc teplé.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Následuje cesta zpět. Nejprve ještě jedna krátká pauza u Pramene Moravy, povinná zastávka u slůněte (kde odfotím několik desítek lidí mnoha různými fotoaparáty) a vydáváme se do Dolní Moravy. To je ta horší část výpravy. Relativně dlouhá a nudná. Výhledy žádné a navíc se musí pořád koukat pod nohy. Je to totiž celkem prudce dolů - vždyť je potřeba na necelých 10 km sestoupat nějakých 800 výškových metrů – a navíc většinou přes kořeny nebo kameny, přes které zurčí horský potůček. Celá dnešní trasa více méně kopíruje Naučnou stezku Kralický Sněžník, takže máme 15 možností odpočinkové četby. Martina má trošku strach, jestli nejdeme už nějak dlouho, ale u Mléčného pramene je jasné, že za chvíli dorazíme do cíle. Došli jsme mezi prvními a jsme zvědavi, kdy odjedeme, protože bylo řečeno, že se bude poctivě čekat na posledního. Tím byl vedoucí výpravy. Než došel, stihli jsme prodebatovat průběh cesty, vyfotit si fialový kabriolet VW Brouk, vypít nějaké to lahvové a skrýt se před bouřkou. A pak už jsme jen jeli, počasí se prudce zlepšovalo a za chvíli nás - již v parném létě a pod zcela modrou oblohou - „vyhodili“ téměř u našeho paneláku.

Ostatní informace

Celkově měla trasa asi 16 kilometrů a podle propozic, sestavených dle internetu, by mohla být ujita 3:45 hod. My věci znalí jsme dobře věděli, že nemohla. Patřili jsme k nejrychlejším, a přesto nám to trvalo téměř 5,5 hodiny. Přece jen je to vysokohorská turistika a nějaká ta plánovaná i neplánovaná zdržení tam také byla. V každém případě se však jednalo o velice příjemně – a aktivně - strávený den. S několika dalšími účastníky akce jsme se shodli na tom, že by nám Pavel mohl nějakou podobnou atrakci zase brzy připravit.