okruh z Machovské Lhoty

Kam a jak jedeme?

Ráno jsme po dobré snídani vyráželi. Po té žluté, kterou jsme si večer našli. Nešlo to jinak, než do kopce. Sluníčko připalovalo a začátek byl po louce. S loukou skončil i kopec, zatím. Když jsme vešli do lesa, cesta se umoudřila a vedla tak v průměru po vrstevnici. Pod námi údolí, nad námi chvílemi i první skály.

Kousek za skalami jsme se zase ocitli u patníku označujícího státní hranici. Teď jsme ji nepřekračovali. Po silničce, která vlastně lemuje celé naše hranice kromě těch se Slovenskem (samozřejmě made in PS) jsme sešli k potoku Židovka na rozcestí U Zabitého. Kdo byl zabit jsme se nedozvěděli, ale byl tam i přístřešek s posezením. Tam jsme vymýšleli další trasu, bylo možných několik variant. Přidal se k nám motýlek. Napřed seděl na stolku, potom mi přesedl na deštník. Babočka osiková, motýl letošního roku.

Demokraticky jsem rozhodl, že dnes se vydáme po červené, skalní město, které bylo na žluté, si necháme na zítřek (strašnej kopec). Červená znamenala stoupání docela pozvolné, o to delší. Motýlek, uvelebený na deštníku, se nechal poponést asi čtvrt kilometru. Opustil nás až před upravenou studánkou vedle cesty.

Nebyla to vlastně studánka, jen malý jez na potůčku, který přitéká ze stráně, se stříškou. Jako studánka se to jen tvářilo.

Vystoupali jsme až do výšky, kde i na začátku srpna ještě rostly borůvky. V zóně borůvek byl vrchol sedla, do kterého jsme šplhali. Tahle cesta nebyla dílem našich hrdinných pohraničníků, byla to stará poutní, u poutní zastávky, Machovského kříže, bylo další odpočinutí.

Směr severovýchodní jsme vyměnili za severozápadní. Čekal nás ještě malý kopeček a potom krásná hřebenovka. Prý i cyklistická, ale zvláštní bylo, že na každém stoupáníčku i klesáníčku bylo tolik kamení, že cyklista neměl šanci. Asi opatření pro ochranu nás, chodců. Byly i nějaké vyhlídky, většinou ale zamlžené. Jen na skály Božanovského špičáku bylo vidět docela pěkně.

Začalo se stoupat, ale zatím mírně. Na první křižovatce jsme odbočili vlevo, na další to bylo víceméně rovně. Někde u ní byl důkaz, že život se jen tak nedá.

Cesta, kterou jsme šli, byla obyčejná lesní, ale další odbočka, do kopce poněkud podstatnějšího, vedla po Zbytku staré poutní cesty (už u Machovského kříže byla o poutích, které se tu odehrávali, celá informační tabule).

Tahle pěšina se Zbytky pěkného dláždění vyústila na prostorném prostranství pod Božanovickým špičákem, kde se nachází jedno z dílčích míst těch poutí, Pánův kříž.

Dostihl nás tu turistický ruch, lidí tu bylo jako na Václaváku. Nezdrželi jsme se, pokračovali jsme dál po červené. Byla to sice asfaltka, ale vedla mírně z kopce. Z lesa jsme vyšli do luk a byl, i když zamlžený, výhled. Blíž k nám byla Ostaš, v dálce Krkonoše. Povídám Pavlíně: „ Něco bych řekl, ale ty mi odpovíš, a já tě praštím.“. Odpověděla: „Tak to pověz.“. „Hele, Sněžka“. Chvíli přemýšlela, pak si rozpomněla a vítězoslavně se optala: „Jak to víš.“. Nepraštil jsem ji. Řekl jsem si o to.

Mířili jsme do vesničky Slavný. Už jsme tu byli, Pavlína jednou, já dvakrát, podruhé s kamarády. Tenkrát jsem si tam dal dobrůtku, smraďochův mls se to jmenovalo. Topinka s domácím (tuším kozím) zrajícím sýrem. Už jsem se těšil čtrnáct dní. Ale ještě před hlavním rozcestníkem nad Slavným byla odbočka na Slavenskou vyhlídku. I tam jsme se šli podívat. Zase ten opar, ale tuhle skalku, kterou jsem si vyfotil na zpáteční cestě, jsem si vyhlédl už při cestě tam.

Vrátili jsme se na hlavní cestu, odbočili po žluté do vesnice a došli k hospodě. Tam nás sice z předzahrádky zvali na pivo, že je výborné, ale vysvětlil jsem jim svou chuť na sýrovou pochoutku. Ta se měla nacházet o kousek dál v penzionu U Majky. A opravdu ano. Smraďochův mls byl zase vynikající. Nezdrželi jsme se dlouho, k pití tu byla jenom dvanáctka, desítku jim prý vypili včera při zábavě, a to by těch ještě pěkných pár kilometrů mohlo být dost krušných. Raději jsme se do zásoby napít zašli do té malé hospody u hasičárny.

Dál jsme šli po modré značce. Vedla kolem Majky do luk, až někde v dálce se rýsoval les. Bylo parné letní odpoledne. Na křižovatce lučních cest si někdo dal opravdu práci s posezením.

Nevyužili jsme ho, slunečník tu chyběl, a tomu stromku bude ještě hodně dlouho trvat, než bude stínit. Pokračovali jsme k lesu. Ještě jsem se ohlédl a zjistil, že ty louky nad Slavným sice nejsou tak atraktivní, jako skalní města, ale pěkné jsou dost.

Konečně jsme došli na kraj lesa. Hned tu odbočovala pěšina do rokle, na stromě byla značka, ale ukazovala neurčitě. Po pár desítkách metrů průzkumu jsem usoudil, že tahle není ta značená. Ta pravá odbočovala minutku chůze dál. Hloupé bylo, že se ty cesty tak po kilometru spojovaly.

Šli jsme po úbočí rokle, na jejímž dně tekl průzračný potůček. Kolem zase kamení a skalky, místo velice malebné, bohužel taky, i když bylo slunné odpoledne, temné. Žádný obrázek, o který jsem se pokoušel, se nevydařil.

Sestoupili jsme na dno rokle, tady se ty dvě cesty stýkaly a byl tu i první trampský srub. U něj docela povedené sochařské dílko.

Modrá značka nás ještě chvíli vedla po pěkné lesní cestě kolem potoka, ale potom neúprosně zamířila po pěšince doleva. Samozřejmě do kopce. Pavlína trochu brblala, už byla utahaná. Porada s mapou prozradila, že pohodlná lesní cesta by nás zavedla do vesničky Bělý, odkud bychom došli do Machova skoro bez kopců, ale po silnici a na sluníčku. Taky o trochu delší to bylo. Zůstali jsme věrni modré značce.

Přešli jsme jeden kopec, v údolí za ním zase lákala cesta do Bělého, bylo tu i odpočívadlo, kde jsme na chvilku spočinuli. Minul nás cyklista, pokračoval též po modré, ale vzápětí se vrátil. Brzy jsme poznali proč. Pěšinka se vyhýbala okraji vesnice, byla velmi strmá, a kolmo nesjízdná. Krpálek ale nebyl dlouhý, do mírnějšího kopce jsme už šli po normální cestě, a navíc se ukázalo, že dneska je to už poslední větší kopec. Na jeho druhé straně byla osada Řeřišný, odtud už co by kamenem dohodil a Zbytek za čtvrthodinku došel. To byla zhruba ta doba, za kterou jsme došli na silničku spojující Machov s Machovskou Lhotou. Doleva bylo domů, šli jsme ale Doprava. Chtěl jsem se podívat, jestli tam nemají cigarety, brzy mi začnou docházet. Zastavil jsem se obdivovat skalní defilé v zářezu silnice, Pavlína zatím poodešla. Došel jsem do Machova ke kostelu, objevil hospodu a očekával, že moje drahá bude uvnitř, nebyla. Až venku jsem ji znovu objevil. Cestou zahlédla něco podobného sídlišti a automaticky odbočila tam.

Moje cigarety tam neměli. Dali jsme si pivo a kolu, Pavlína začala protestovat, že to tu smrdí kouřem. Upozornil jsem ji, že už má asi halucinace, protože je tu zákaz kouření. A jelikož se nacházíme v objektu místní radnice, bude ten zákaz asi striktně dodržován. Smrdět to najednou přestalo. Stejně jsme se nezdrželi dlouho. Šli jsme bydlet. K večeři jsem měl kachničku s knedlíčkem a zelíčkem. Pavlína dělala skromnou a dala si zmrzlinu. Poprosil jsem paní vedoucí, aby, jestli pojede nakoupit, mi pořídila i ty cigarety. Byla velmi ochotná, příští večer jsem tam měl čtvery.

Za čím jedeme?

Tohle je zase jeden z našich přírodních unikátů. Zdá se, že dříve byl známější než dnes.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování U Lidmanů v Machovské Lhotě je příjemné a cenově dostupné, zdejší kuchyně velmi dobrá. Cestou se lze občerstvit U Majky ve Slavném, ale pozor, otevřeno pro neubytované je jen někdy. Je tu ale i normální hospoda.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo, všechno. Cesty schůdné, občas nesjízdné pro cyklisty, takže člověku nevjíždějí na záda, krajina úžasná.

Ostatní informace

Vstupné jsme neplatili jako obvykle žádné. Tenhle výlet, stejně jako i ten druhý, který jsme absolvovali (o tom někdy příště) vřele doporučuji.