z Machovské Lhoty na Božanovický Špičák a zpět

Tipy na výlet • Romantika • Celodenní výlet • Do přírody

pyj, to že řekla děvenka moje starostlivá?

Soví hrádek

skalní hříbek

další skalní hříbek

na vyhlídku se jde skalní branou

co je to tam za ptáka

Panský kříž

kočka (nebo velryba) na Božanovickém špičáku

jedna skalka hezčí než druhá

zase jedna skalka na Božanovickém špičáku

poslední hříbek na výpravě

zase stará poutní cesta

U Lidmanů, interiér

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Kam a jak jedeme?

První část cesty byla stejná, jako včera. Po žluté k Zabitému (ani jsme se neptali, proč se to tak jmenuje). Ve vzduchu byla cítit změna počasí a mně se nešlo dobře. Už jsem na rychlé výkyvy tlaku vzduchu háklivý. Byl jsem rád za chvilku posezení na odpočívadle. Babočka osiková tu dneska nebyla, nějaký menší motýlek sice usedl Pavlíně na prst, ale než jsem stačil pohnout rukou, byl pryč. Dokonce se i trochu zachmuřilo. Nic naplat, jde se do kopce, a ne ledajakého. V prvním úseku to bylo tak čtyřicetpět stupňů. Nebyl dlouhý, po pár stech metrech se odbočilo vlevo, stoupání polevilo. Kolem les, spousta balvanů a šero. Jednu chvíli jsme šli dokonce po vrstevnici. To brzy přestalo, další odbočka, tentokrát Doprava, upozornila, že zdaleka ještě nejsme nahoře. Pavlína mi sice utekla, ale s úlevou jsem zjistil, že změnu tlaku jsem docela rozchodil. Postupně jsem se sunul k vrcholu, balvany kolem pěšiny střídaly opravdové skály, ale obrázky nic moc, světlo prozatím nepřálo.

Nakonec jsem nahoru vyšplhal. Pavlína na mě čekala na Sovím hrádku. Není to žádné středověké sídlo, ale tak zajímavě uspořádané vrcholové skály, že opravdu opevnění připomínají.

Pavlína mi přenechala láhev s vodou a odkvačila. Já se zdržel, ten kopeček byl opravdu poměrně náročný. Nohy odpočívaly, já si zakouřil, a nacvakal pár obrázků. Bylo tam hezky a dokonce i mraky začaly kamsi odcházet. Vyrazil jsem dál, čekalo mě bludiště vrchu Signál. Před ním ještě první dnešní skalní hříbek.

Pěšinka se začala pěkně vlnit a nořit do štěrbin mezi skalami. Opravdu se bylo na co dívat. Třeba pyj.

Skalka střídala skalku, hříbek hříbka.

Bludiště bylo spletité, docela dobře značené, ale hlavně delší než jsem čekal. Když skončilo, alespoň podle cedule, to na hoře Signál, začalo vzápětí další. Rozsedliny mezi skalami byly občas vyplněny rašelinnými jezírky, která se přecházela po nově opravených dřevěných můstcích. O své turisty tu docela pečují. I úzkými štěrbinami se procházelo. Ke konci druhého bludiště byla odbočka k vyhlídce. Vidět nebylo nic moc (zase opar), ale vcházelo se pěknou skalní branou.

Pomalu jsem se ze skal vymotal. Z návrší, které už opravdu směřovalo k Pánovu kříži, byl průhled na skály Božanovického špičáku. Posléze jsme zjistili, že tam si dal někdo práci, a dost jich pojmenoval. Ale výra, který je vidět z protějšího kopce, si všimne asi jen někdo.

U Pánova kříže čekala Pavlína. Chvíli jsme spočinuli před posledním stoupáním, na Božanovický špičák. Vede tu vlastně okruh, ale je tak šikovně značný, že všechny vede jedním směrem. Lesní jednosměrka (nebo kruhový obchod).

Vchod do zdejšího skalního městečka hlídá Kočka (tak to někdo pojmenoval). Mohla by to být i velryba.

Vypadá to tak, pokud se člověk dívá zleva Doprava. Obráceně máme velrybu grónskou, jako když ji vymaluje. Jen vodotrysk jí chybí. Další skalky také nejsou špatné.

Během kochání a focení mi Pavlína zase utekla. Čekala u vyhlídky. Během cesty se sice vyčasilo, ale už z cesty po okraji plošiny Božanovického špičáku bylo vidět, že vidět není skoro nic. Vlastně jsem nepochopil, proč se tomuhle kopci říká špičák. Je to pěkná stolová hora.

Na pařezu jsme lehce posvačili, dopili poslední Zbytky vody a vyrazili po cestě lemované skalami dál.

Zase jsme se ocitli v nadmořské výšce pozdních borůvek, dokonce tu byli i lidičkové, kteří je sbírali. Já si jen párkrát zobl.

Před křižovatkou se zelenou značkou jsme potkali posledního skalního hříbka. Taky byl pěkný.

Sešli jsme zase k Pánovu kříži. Svalil jsem se na lavici a vysypal si z bot asi tak polovinu Broumovských stěn. Zpět k Zabitému jsme šli po zelené značce. Zase to byla stará poutní cesta dlážděná pískovcovými kameny.

Po červené značce jsme dorazili k Machovu a odbočili vlevo. Pavlína najednou nabrala tempo a vzdálila se mi. Našel jsem ji na autobusové konečné zabranou do živého rozhovoru s řidičem mikrobusu, který tu byl přes prázdniny veřejnou Dopravou. Zahartusil jsem naoko, proč už mi neobjednala U Lidmanů pivo, a řidič nám nabídl odvoz do Police nad Metují. S díky jsme odmítli.