Ostrava, Vítkovice, dolní oblast
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Za kulturou
Kam a jak jedeme?
Do Ostravy-Vítkovic. To by mělo k lokalizaci místa skoro stačit. Nicméně musím se přiznat, že asi bych plánovaně do moravskoslezské metropole na Výlet nejel. Našinec si přeci jen město pamatuje jako začouzené šedivé místo, kterému se bylo radno vyhnout. Nicméně v poslední době se nám, myšleno v práci podařilo na Ostravsku získat nějaké zakázky, tak sem celkem pravidelně dojíždíme.
Za čím jedeme?
Na jednu takovou konzultaci jsem se vypravil onehdy autobusem, máme naštěstí přímé spojení a protože hlavní autobusák je nedaleko krajského úřadu, kde jednání probíhá, mám to celkem rychle odbyté. Když už tak mám vyjednáno, přeci jen si dopředu vymýšlím, co by se dalo v Ostravě navštívit. Je vlastně paradox, že dokud bylo město na soutoku Odry, Opavy, Ostravice či Lučiny „naším“ krajským městem, nijak jsem tam nejezdil a daleko bližší nám bylo takové jihomoravské Brno, o bližší Olomouci nemluvě, ale ta jak víme za socialismu byla jen obyčejně okresní.
Prostě Ostrava bylo město dolů, hutí a čoudu a stačilo, když jsme jí projeli třebas vlakem na Slovensko.
Po útlumu těžby i těžkého průmyslu si přesto město hledá novou tvář, nicméně fakt, že těžká práce vlastně dnešní Ostravu stvořila se zde nezapomíná. Takže když už bylo po jednání, zamířil jsem od KÚ zhruba na jih a tam se rozkládají Vítkovice.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Vítkovice jsou jako i jiné městské části původně samostatnou obcí. Dnešní velká Ostrava vlastně vznikla až sloučením v období první republiky (1924). Důležité je datum 1828, kdy zde olomoucký arcibiskup nechá založit železárny, které po něm nesly označení Rudolfova huť. Ale to ještě předbíhám. Nejdřív se musím proplést mezi výrobními halami kolem Vítkovických strojíren a dalších provozů. Tady se stále vyrábí a mimo takových Světlíkových holdingů tu mají provoz i třebas Třinecké železárny.
Pak se proleze pod silničním mostem na ulici Místecká a už je člověk vlastně na místě. Dolní oblast Vítkovic, nebo jak tu lidově říkají Ostravské Hradčany. Bílá budova s označením zeleného I jasně upozorní, kam namířit. Zrovna dobíhá nějaký školní Výlet, tak je tu relativně plno. Krátké rozmyšlení a když už tady jsem, tak si prohlídku zaplatím. V budově íčka není sice přímo bufet, ale jsou tu prodejní automaty a kdo to vydrží, dá se něco pořídit v nástavbě na vysoké peci č. 1.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
V oblasti Dolních Vítkovic zřejmě neplatí pravidlo, že když se nesejde 5 diváků, tak se nepromítá. Zřejmě protekcí (no je 12 hodin, tak skoro všichni spěchají na oběd) jsem jediný účastník prohlídky. Naštěstí průvodce musí plnit plán, tak to budu mít samozřejmě detailnější.
Vítkovické železárny jakožto provoz byl uzavřeny v roce 1998 po posledním odpichu. Samozřejmě je faktem, že dnes už nevidíme nic z toho, co zde vzniklo počátkem 19. století. Velký rozvoj železáren nastal po té co jej do svého majetku získali Rotschildové, přesněji bankéř a uhlobaron Salomon (ten se i dočkal baronského titulu). V držení rodiny byl železárny jako takové do 70. let 19. století, kdy po finančních problémech byl přeměněny na akciovku, kde si ale rodina podržela hlavní balík akcií.
Jak známo v období vzrůstajícího nebezpečí nacismu se Rotschildové ze Střední Evropy stáhli, dodnes patří k předním bankéřským (a velkoburžujním) rodům ve světě vůbec a hlavní stan mají v Londýně, ale to už je jiná historie.
Snad jen k perličkám další historie patří fakt, že železárny v době okupace vlastnil Herman Göring, pak už vlastně napořád státu.
Jak se ve Vítkovicích chlubí, unikátem je, že zde byl na místě hned dva provozy s výrobou železa spjaté. Kromě hutí zdroj energie, tedy uhlí. Do 19. století se železo vyrábělo převážně tavením za pomocí dřevěného uhlí, tedy někde kde ho bylo dost, tzn. v lese (u lesa). K pálení dřevěného uhlí padlo spousta většinou bukového dříví. S postupem průmyslové revoluce ale taková výroba byla čím dál neefektivní, tak se hledal vhodnější a silnější zdroj energie. Černé uhlí kolem Ostravy bylo objeveno v roce 1763 (je známo ale jeho pálení už v pravěku). Právě sousedství dolu Hlubina (Tiefbauschacht) činí z areálu ojedinělou záležitost. Důl byl otevřen v roce 1852 a fungoval do roku 1991. Horníci zde těžili z poměrně velkých hloubek, postupně se jáma dostala až do úrovně 1000 m pod povrch.
Vraťme se ale do hutí. Samotná prohlídka probíhá v areálu pece č. 1. Vývoj tavení železa samozřejmě v průběhu doby probíhal do modernější podoby a současný stav odpovídá zhruba posledním modernizacím po sovětském vzoru. O technologii se asi nemá cenu příliš rozepisovat, takže spíš co je zhruba k vidění. V přízemí (nebo na terénu) si prohlížíme soustavu potrubí, které přiváděly teplý vzduch k dmýchání vysoké pece a jiná potrubí k odvodu pecních plynů do plynojemu (ten je dnes konferenční a kulturní halou). Nemůžou tu chybět vagóny na odvoz taveného železa (tzv. veroniky) a strusky (koliby). Hotové železo se vozilo hned přes ulici do strojíren a válcoven ke zpracování (dnes se vozí z Nové hutě neboli Arcelor Mittalu).
U samotné pece přiléhají tlakové nádoby na pecní plyny. Poněkud nenápadné jsou kolony na výrobu kosu. Zahříváním černého uhlí se mění jeho struktura a zbavuje se dalších nečistot. Koks je pak pórovitý, lépe hoří, tedy dosahuje vyšších teplot.
Ono vlastně na výrobě železa se za nějakých 3000 let zas tak moc nezměnilo, prostě se taví ruda, teplotou se železo odděluje od příměsí, těžší železo se hromadí na dně pece, struska na něm plave. Jen se to jaksi proměnilo co se týče objemu a velikosti. Zajímalo mě, odkud vozili rudu třebas Rotschildové – ze Švédska. Ta byla samozřejmě kvalitní. Po válce se vozilo z SSSR a ta už tak kvalitní být nemusela, tak se musel provoz i tomu přizpůsobit.
Asi to nejzajímavější se odehrává na samotné vysoké peci. Tam se dá jet výtahem, nebo kabinou po dráze vozíků, kterými se do pece vozil materiál (koks a ruda).
Samozřejmě se podíváme do díry, kterou se materiál sypal.
Pec č. 1 je ozdobena nástavbou – rozhlednou, kterou pojmenovali po atletovi Usainu Boltovi, několikanásobnému účastníku a vítězi zdejší Zlaté tretry (mimo to i několikerého olympijského vítěze, mistra světa, rekordmana apod.)
Slovní hříčka bolt=šroub navozuje fakt, že ochot věže je ta trošku šroubovitý, ale i narážka, že odpich tavby (tedy vypouštění železa) se odbývá pomocí takového vrtáku. Po odtoku se díra zase zazdí a vesele se taví dál. Vlastně taková pec jela nepřetržitě třebas 5 let. Pak se všechno z pece vypustilo, udělal se nová vyzdívka, opravily se i další části a po čase se zase zapálilo a tavilo dál.
Ale ještě k vrcholu. V Boltově věži je vyhlídková kavárna a na samém vrcholu rozhlednová plošina (cca 77 m).
Po náležitém vykochání následuje částečný sestup výtahem do nižších pater. Nejdřív nahlédneme do útrob pece, kde jsou ještě zbytky poslední tavby. Pak si prohlédneme kanál kde se vypouštěla struska a o něco výš místo odpichu. Opodál visí hliníkový izolační oděv taviče. U pece bylo pořádné horko a když teklo železo asi ještě víc (tání železa 1538°C). Samozřejmě provoz velmi nebezpečný. Nakonec v celých hutích nebylo nouze o těžká zranění, o smrtelných nemluvě.
Aby to měli přeci jen hutníci veselejší, popíjeli na šichtě pivo, ale to bylo nízkoalkoholické 7°, takž na opití to určitě nebylo.
Bílá budov íčka je vlastně původním velínem vysoké pece. Ten už byl v 90. letech modernizován, takže mimo různých budíků a měřáků tu uvidíme i nějakou komputerizaci té doby.
Ostatní informace
Bez mučení se přiznám, ač nerad, prohlídka mě velmi potěšila a nemalá částka 190,- Kč za vstup, stojí to za to. Jak známo areál Dolních Vítkovic je národní kulturní památkou. Však ho taky ročně navštíví kolem milionu návštěvníků. Ono se do toho počítá třebas i Colours, pak různé konference, sympozia i jiné kulturní akce, ale stojí to za návštěvu.