Pozdním jarem Veľkou Fatrou
Poslední páteční autobus do Turecké odjíždí v půl osmé. My dorazili v osm. Smráká se. Šedá betonová hala autobusového nádraží působí ve své opuštěnosti studeným, nevlídným dojmem, ani blikající neony non-stop hermy to nijak nezlepší. Naštěstí železniční stanice leží hned vedle sebe, nemusíme šlapat přes celou Banskou Bystrici. Za dvacet minut se vezeme. Dvě zastávky. Do Uľanky. Pohltila nás noc. Jasná, horská a studená. Šlapeme po silnici, auta kolem nás sviští závratnou rychlostí. Nic příjemného. Máváme. U Polkanové nám jedno zastavilo. Do Starých Hor. Díky aspoň za ty dva kilometry. Krátké posezení v lidové krčmě a – směr Turecká. Z potoka vane chlad, divoká voda burácí. Odpolední slunce rozpouští poslední sníh. Ačkoli je začátek května, u nás již panovalo léto. Tu však stále vládne jaro – šeřík ještě nestačil vykvést, zato jabloně a narcisy jsou v plném květu. Hledáme vhodné tábořiště, avšak oba dva svahy lemující silničku jsou příliš příkré. Uleháme na loučce, proti obchodu. Před námi se zlověstně rýsuje temný, strmý hřeben, lemovaný svatozáří hvězd. Probudila nás zima, nedočkavost a hlasy místních, vyčkávajících, až otevřou krám. Nezvolili jsme nejlíp. Blízký les pronikavě čpí medvědím česnekem. Natrhali jsme si hrst. K sýru, do čínské polévky – podstatné součásti našeho jídelníčku. Venkovský koloniál. Od pastiček na myši, po čerstvé pečivo. Slabá žárovka a zažloutlé reklamy slibující zázračné výhry. Frontu tvoří pět babek. S naprostou samozřejmostí dávají přednost chlapům v montérkách. Převrácené gentlemanství, nebo relikt patriarchálního způsobu soužití? Na obsloužení čekáme půl hodiny. Lanovka nepremáva. Pět, či deset let? Zbyla rezavá torza. Beztak chceme šlapat po svých. Kolem dolní stanice se rozprostírají krásné louky plné žlutých petrklíčů. Ideální k přespání. Nevěděli jsme, příště. Nad námi se holý hřbet tetelí horkým vzduchem. Do dáli ostře září sněhová pole. Vábí. Přitahují. Mejdany posledního půlroku odcházejí lepkavým, olejovitým potem. A že jich nebylo málo. Výstup vysiluje, touha vítězí. Napravo se vzepjala mohutná hradba Majerovy skály. Nedobytná pevnost…. Orlí hnízdo. Jako posel z jiného světa se vynořuje ploché návrší Krížné, s dlouhou sněhovou kosou, dělící jej na dvě poloviny. Vrchní se volně vznáší. Šedivý sníh splývá s barvou oblohy. Tajemný ostrov mimo prostor. A maličké černé siluety turistů jen dotváří jeho majestátnost. Na východním cípu – zřícené radarové objekty – omyly pokusů šíleného inženýra v pusté stepi. U nich se sbíhají kroky všech, co vyrazili v časnou hodinu. Z Donoval, Starých Hor, od královy Studny. Svěží horský vítr chladí mokrá záda. Když Ostré slunce vypálí ve sněhu první trhliny, objeví se šafrány. V různých odstínech modré, fialové, až po téměř bílou, lemují okraje firnovišť. V úzké pestré vrstvě. Dál od nich, kde je půda sušší, najdeme už jen zvadlé poháry. Lavinové dráhy na příkrém východním úbočí Frčkova. Rozpraskaná sněhová masa čeká pouze na vhodný okamžik. Šklebící se vrásčité čelo připomíná ledovec. Neodvažujeme se k ní sestoupit. Do všech stran rozmetané zmrzlé bloky neforemných tvarů její nedávno spadlé sousedky dostatečně varují. Ostredok. Nejvyšší bod, dokonalá výhled. Malá Fatra, Západní Tatry, Nízké Tatry, Starohorské a Kremnické vrchy. Srdce západních Karpat. Dopřáváme si vrcholovou prémii v podobě dobrého červeného. Stíny mraků plují po travnatých pláních Ploské. Prudký sestup do Gaderské doliny, špatné značení. Pestré louky plné květů, v husté trávě se krčí modré krajkovité lampionky soldanelly karpatské. Suché koláče loňských kravinců. Jen je nanosit a na nefalšovaném tibetském ohni si uvařit čaj. Ve stinném lese opět náš přítel – medvědí česnek. Dlouhý úsek se brodíme jeho kopinatými lupeny. Počasím, věkem a neukázněnými návštěvníky zpustošená útulna, nicméně vyčerpaný si nevybírá a střechou snad příliš neteče. Na dně rozbouřený potok, divoké peřeje… vodopády. Hluboké tůně s blankytně modrou vodou svědčí o rozpuštěném vápenci. Kdybychom přijeli o týden dřív, potěšili bychom se kvetoucími keříky vzácného lýkovce jedovatého. Pečlivě skryti usínáme na loučce nedaleko blatnického hradu. Kousek od nás leží několik hromad šedých chlupů. Oteplilo se, srnčí zvěř shazuje zimní kožich. Dolinou vzlíná studený vzduch, zničené nohy pálí. U restaurace právě chystají slunečníky. Ranní čaj, minutka rozjímání. Přijíždějí vozy, hotová invaze. Jakoby v celém okrese Martin nebyl jiná atrakce. Rodinky, zástupy cyklistů, Babylon. Náš dnešní cíl – Tlstá (1373 m). Udávaná doba výstupu: 3 hodiny. Převýšení 800 metrů. Noříme se do ústí suchého krasového kaňonu Koňského dolu. Obklopil nás temný bukový les. Po obou stranách se tyčí k nebi kolmé stametrové srázy, na jejichž římsách odolávají jen borovice. Nemohou chybět skalní věže a temná ústa jeskyní. Na malé mýtince vystoupila impozantní cukrová homole Muráně. Tady, ne jejím úpatí, končí mírný úsek cesty a na řadu přichází prudký stoupák. Do oněch končin ještě léto nezavítalo, skrze spoře ochmýřené stromoví ostře žhne slunce. Nikde ani kapka vody, žádná studánka, pouze těsně pod vrcholem Tlsté blátivé zvířecí napajedlo. Procházíme lidskou rukou nedotčeným pralesem, bizarně pokroucené a zprohýbané kmeny vytvářejí na sesouvajících se svazích nejroztodivnější srostlice. Odumřelé pahýly se objímají s mladými kmínky, boulovité kořeny rostou všemi směry. Postavy snového světa omámeného sochaře. Krok za krokem se z hloubi lesa vynořují další a další. Armáda přízraků. Muzeum zrůd. Každou chvíli odběhne z cesty odbočka k vyhlídkám, na kterých se tají dech – pod nimi zejí nekonečné hlubiny, do oblak ční holá špice Tlsté s prstencem bílých útesů, vyplouvajících z temného boru, z protější strany zahrozila svým Ostrým štítem Ostrá. Poslední traverz vyprahlou plání a jsme u cíle. Odpočinek, přátelská výměna vzorků slivovice s bodrým slovenským tatíkem. Opojeni bloumáme po vrcholu. Vzdoruje tu několik zakrslých keříků modřínu. Ošlehané větrem, pokryté čerstvým jehličím. Nikdy dříve jsem jej v této formě nespatřil. Za ostře zelenou brázdou Turčianské kotliny nám kyne na pozdrav Malá Fatra. Od bílých čepic Kriváně, přes tabuli Martinských holí, ukončená špičatým zubem Kľaku. V pozadí se matně rýsují Strážovské vrchy. Otevřené a prohřáté jihozápadní stráně ozdobily tyrkysové kalichy hořce Clusiova, kontrastující se suchou travou, vítr ohýbá rozčepýřené chocholky odkvetlých konikleců, podrost září jemnými kvítky vzácné prvosenky aurikule, obklopené růžicí tuhých kožovitých listů. Na severním úbočí nás opět překvapil hluboký sníh. Sestup z Tlsté dá zabrat kolenům. Nepříjemný, jednolitý. Těm, které potkáváme v opačném směru, nezávidíme. Nechtěli bychom být v jejich kůži. Ještě, že jsme zvolili výstup koňským dolem. Leckde stezka balancuje na skalních hranách, jindy zdolává suťoviska. Zastavujeme u nízké, doširoka rozevřené štěrbiny Mažarné jeskyně a vydáváme se na průzkum. Slepé komíny porostlé tvarohovitým sintrem – nickamínkem, tenké olámané krápníky. Tabulky se zákazem vstupu jsme si všimli až při odchodu. A dál jen nudné serpentiny až ke Gaderskému potoku. Bufet a přilehlá parkoviště jsou naplněna k prasknutí. Personál je natolik vytížen, že u něj schované batohy nám vydává až za hodinu. Nejvíce je žádaná zdejší specialita „gaderská káva“ (se šlehaným vajíčkem). Na chvíli jdeme do Blatnice, tam jsou ceny mírnější, neturistické. Po osmé bufet zavírá, většina návštěvníků odjela a do údolí pomalu vplouvá klid.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Pozdním jarem Veľkou Fatrou
