Praha, český impresionismus, Světlo v obraze a Jízdárna Pražského hradu

Kam a jak jedeme?

Velká, větší, největší … tak bychom mohli stupňovat superlativy o výstavě, která v současné době probíhá v Jízdárně Pražského hradu. Výstava se jmenuje Světlo v obraze – s podtitulem Český impresionismus: Inspirace blízké i vzdálené – a k vidění nabízí neuvěřitelných 520 obrazů od 78 autorů, které doplní sem tam nějaká ta soška (často se pak můžeme dočíst poměrně rozporuplnou informaci, že exponátů je celkem 596, přičemž počet autorů zůstává zachován). Jednotlivá dílka jsou zapůjčena z více než padesáti státních, městských i soukromých institucí, a to včetně pražské Národní galerie nebo Správy Pražského hradu. Ve výše uvedených číslech můžeme vidět hlavní klad i zápor této nesporně zajímavé expozice. V současnosti se sice na Pražském hradě opravdu koná největší – a zřejmě první komplexní - výstava českého impresionismu v dějinách, ale mnohý návštěvník z ní může odcházet dokonale zahlcen ….

Organizátoři výstavy (pořadatelem je Správa Pražského hradu a koncepčně ji zajišťuje Spolek výtvarných umělců Mánes, kterému zaké patří závěr přízemní části expozice) se pyšní tím, že je zde impresionismus představen snad ve všech svých variantách a vývojových fázích, v celé své velikosti, kvalitě a kráse. Mnohdy však návštěvníka výstavy musí napadnout kacířská myšlenka, že méně někdy znamená více a že v některých případech snad už o impresionismus ani nejde. I když je to ten český, poměrně specifický a plný rázovitých odchylek i osobitých forem uměleckého vyjádření …

Za čím jedeme?

Poměrně zajímavé a neobvyklé je nejen řazení obrazů podle námětů do oddílů či kabinetů, ale i provedení výstavy v PINK verzi. Jednotlivé části expozice se tak jmenují např. Zima, Zátiší, Zahrady a parky, Háje nebo Kouzlo venkova. Mezi jmény umělců zaujmou jistě zejména Antonín Hudeček, Antonín Slavíček, Ludvík Kuba, Max Švabinský, Vojtěch Hynais, Jan Preisler, František Kupka nebo Václav Radimský, pro kterého je část výstavy skutečnou sólo jízdou (on a Antonín Slavíček jsou v Jízdárně zastoupeni každý čtyřiceti obrazy a poměrně velké kolekce na výstavě mají také Joža Uprka, Antonín Hudeček i Max Švabinský). A i když se jedná o výstavu impresionismu českého, najdeme zde i jména silně nečeská. Jedná se např. o Eugena-Louis Boudina nebo Ivana I. Šiškina a jednou ze svých marin „přispěl“ rovněž „otec impresionismu“ Claude Monet. Centrem výstavního prostoru je kruhová „místnost“ nazvaná Opus magnum. Zde najdeme slavné plátno Maxe Švabinského Chudý kraj i již několikrát zmíněné Radimského se Slavíčkem.

Pro upřesnění předchozích řádků lze snad ještě uvést, že středový „panteon“ nazvaný Opus magnum nabízí sedmičku snad nejdůležitějších děl českých impresionistů, tedy Chudý kraj a Žlutý sluneční Maxe Švabinského, Hostišov od západu a Krajinu z Kameniček Antonína Slavíčka a Jitro na řece l’Epte, Krajinu s vodní hladinou a Měsíční svit od poměrně konzervativního Václava Radimského. Další sekce, oddíly či kabinety hlavní části výstavy se pak nazývají Alej mistrů, Plenérové krajinářství, Figura a portrét, Zimy, Zahrady a parky, Zátiší, Vody, Slavnosti a obřady, Kouzlo venkova a Háje.

Jak již naznačuje název výstavy, světlo v impresionismu přímo určuje nebo alespoň spoluutváří povahu obrazu, takže zde nejčastěji vidíme barvy čisté a zářící, mnohdy s vyloučením černé. Celá koncepce výstavy je zaměřena na co nejširší veřejnost, a to nejen domácí, ale i zahraniční. Současně však nabízí takřka neznámé obrazy, které byly publikovány naposledy ještě v předválečném období. Lze tak předpokládat, že se tato výstava, která svým způsobem – a v dobrém – střídavě ukazuje věci notoricky známé i pouze provětrává depozitáře, jistě zařadí mezi nejnavštěvovanější a nejzajímavější akce tohoto typu, které u nás v roce 2017 proběhly, probíhají a proběhnou …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v Praze jsme tentokrát nepotřebovali, protože jsme sem přijeli pouze na jednodenní výlet, během kterého jsme kromě českých impresionistů navštívili ještě dvě další výstavy. Jedna z nich byla krásná, ta druhá - řekněme - hodně neobvyklá. Na oběd a pivo jsme si skočili do jedné naší oblíbené hospůdky na Starém Městě Pražském.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Výstava českého impresionismu na Pražském hradě rozhodně ohromí svým rozsahem, provede své návštěvníky labyrintem sytě růžových stěn, který půlí tzv. Alej mistrů, aby ho nakonec – světlem uměleckého stylu osvíceného, z plochy stovek metrů čtverečných uchozeného a lehce zmateného (objevují se zde totiž také díla několika současníků, realistů i autorů stylů zcela nesouvisejících) – vyplivla ven s tím, že neviděl jen ukázky samotného vrcholu stylu, ale hlavně cestu po které impresionismus kráčel během svého vývoje. A také plátna za desítky desítek milionů korun. Mnohé ovšem možná nejvíce zaujmou „doprovodné“ sošky, jejichž autory jsou umělci jmen slavných a uznávaných, jako např. Bílek nebo Horejc, a které celou výstavu vysloveně oživují.

Smutnou, ale u nás již poměrně obvyklou, záležitostí je fakt, že na výstavě si ani měsíc po jejím zahájení nelze koupit klasický katalog. A to přesto, že některé informační prameny od počátku tvrdí, že k výstavě byla vydána zajímavá, rozsáhlá a výpravná publikace (snad má obsahovat až 1.500 reprodukcí, stát téměř 3.000,- Kč a s výstavou vůbec nesouviset). A zajímavá je i informace, podle které zde chybí cenné zahraniční zápůjčky jen proto, že prostě výstava byla organizována „na poslední chvíli“, a proto je nebylo možno včas domluvit.

Pozitivem je jistě fakt, že výstava je otevřena i v pondělí, což je v ČR velice vzácným jevem. Nepotěší naopak ani skutečnost, že cestou na výstavu musíte projít kontrolou jako každý jiný návštěvník Hradu, což může být spojeno s delším - a naprosto zbytečným - čekáním ve frontě (hlavně proto jsme do Prahy raději vyrazili ve všední den). Stačilo přitom jen trošku posunout "zátarasy", protože vstup do Jízdárny je snad 10 metrů za touto kontrolou. To by ovšem musel občas také někdo přemýšlet a hlavně chtít ...

Ostatní informace

Základní technické informace o výstavě v „mánesovském“ stylu by mohly vypadat asi takto: Termín konání výstavy v Jízdárně Pražského hradu (U Prašného mostu 3) ohraničují data 6. října 2017 a 7. ledna 2018. Otevírací doba denně, tedy včetně pondělí, od 10,00 do 18,00 hod. Vstupné je 150,- Kč (snížené 80,- Kč, rodinné 300,- Kč) a vítanou zajímavostí je možnost zakoupení opakovaného dvojitého vstupné za 220,- Kč. A měli bychom ještě dodat, že výstava neprobíhá jen v přízemí samotné Jízdárny, ale také na její galerii a v chodbě bočního křídla a že zahrnuje převážně díla z období let 1880 až 1930. I díky tomuto časovému rozptylu zde vedle sebe najdeme např. březové Háje a kladenské hutě.

Dle serveru kudyznudy.cz je časová náročnost výstavy 1,5 hodiny, což by – při 598 vystavených dílech – znamenalo 9 vteřin na prohlédnutí jednoho obrazu nebo sochy … což je tak trošku nesmysl, že ano, zvláště když v tomto časovém úseku musíme zvládat i přesuny mezi jednotlivými exponáty. Pokud naopak někteří fajnšmekři uměleckých výstav tvrdí, že na každé dílo by měl mít návštěvník čas o délce 1 – 3 minut, musel by každý setrvat mezi plátny impresionistů 10 – 30 hodin, což je také nemyslitelné. Pokud si chcete výstavu alespoň trošku prohlédnout celou, musíte počítat s dobou asi 2,5 – 3 hodiny. V každém případě – alespoň podle názoru autora tohoto článku – výstava „Světlo v obraze“ zahltí své návštěvníky určitě méně než by se dalo očekávat i než mnozí kritici od počátku tvrdí.