Loading...
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Do přírody
Vysoké Tatry mají mnoho lákadel pro všechny typy turistů. Nabízí se ale i otázka, kde jsou hranice, které z pohledu výstavby různých objektů, nemá a vlastně nesmí být překročena. Mám – li být upřímný, má poslední návštěva oblasti kolem Štrbského plesa mě doslova šokovala. Rozdíl čtyřiceti let od mé předchozí návštěvy tohoto místa doznal velmi značných proměn. Již když jsme dojížděli zubačkou ze Štrby, měl jsem pocit, že nejsme v horách, ale někde v moderním velkoměstě. Pomineme- li stavby, které vznikly v dobách totality, tak ty které byly postaveny v posledních dvaceti letech jsou dokladem, že zde vládne živelnost a to si Štrbské pleso nezaslouží. Přibližně také v tomto smyslu probíhal rozhovor s jedním slovenským kolegou, pro kterého jsou Tatry srdeční záležitostí. Jeho rozhořčení nad současným stavem nepostrádalo dosti silná slova a to byl jistě o jednu generaci mladší než jsem já. Ale vraťme se k tématu. Štrbské Pleso bylo založeno již v roce 1872 a stalo se nejvýše položenou osadou ve Vysokých Tatrách a to 1350 m.n.m. Jeho zakladatel Jozef Szentiványi měl šťastnou ruku a proto není divu, že se zde v roce 1871 začíná s vodoléčbou. O čtyři roky později se Štrbské Pleso stává lázněmi. Na konci 19. století zde stálo již 15 budov s přibližně 150 lůžky pro lázeňské hosty. A protože tenkrát měli lidé zřejmě daleko větší cit pro krásu než dnes, jsou tyto stavby obdivuhodné stále.
I když venku drobně prší, v hale nádraží je poměrně živo. Ani nádražní budova není nic moc. Další „ paneláky“, kolem kterých procházíme, by se určitě lépe vyjímali hodně hluboko pod horami. A tak raději šplháme po schodech za nimi na břeh plesa. A nestačíme se divit. Jako houby po dešti tu rostou jakési šedé krabice a když si člověk uvědomí, že navazují na starou zástavbu, tak slova, která by chtěl použít, raději ponechá doma. Procházka kolem jezera by měla být jen tak pro radost. Vycházíme vlevo ke starým lázeňským domům. Za deštivou clonou lze jen tušit okolní vrcholy, i když sem tam se některý na pár vteřin objeví. Přicházíme na rozcestí odkud se vychází k Jamskému plesu, na Kriváň či Tri studničky. Dalším zastavením je pomník věnovaný padlým při SNP. Za ním jsme na západním břehu a poté pokračujeme severním okrajem až k rozcestí s modrou, která by nás dovedla na Solisko. Hotel Patria je předzvěstí, že dokončení celého okruhu je na dosah. Odtud jdeme na silnici a kolem řady stánků se „suvenýry“, třeba až z daleké Číny, se vracíme za deště na nádraží.
I když se zde dá jistě dobře najíst, nechali jsme si večeři do podhůří. Lze předpokládat, že ubytování se tady dá najít, ale jistě je lepší a hlavně levnější bydlet někde pod horami. My jsme si vybrali Tatranskou Štrbu, kde se k cestám do hor dá využít zubačka ze Štrby.
I když jsou Vysoké Tatry krásné hory, kolem Štrbského plesa platí jiné hodnocení. Cesta kolem je jistě tou nejpoužívanější v celém pohoří. Klid se zde nekoná a přestože pršelo, chodilo zde hodně lidí. Snad jen divoké, hodně krotké kačeny jsou na výsost spokojené. Kouzlo plesa již dávno zmizelo a tak nezbývá než sbírat střípky, třeba v podobě zpola ušlapaného trsu hořce, které ale také pozvolna mizí. Možná, že můj pohled je hodně pesimistický, ale moc rád bych znal i jiné názory.
Cesta od nádraží a zpět trvá velmi pomalou chůzí něco málo přes hodinu. Zubačka i vlaky na opačnou stranu jezdí dost často a pokud by nepršelo, zřejmě bychom kolem plesa ani nešli.