Šumperk - Po stopách šumperské secese

Kam a jak jedeme?

Secese je všobecně považována za poslední univerzální mezinárodní umělecko-výtvarný sloh, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Dá se říct, že secese tvořila módu a životní styl na konci 19. a– v mnohem větší míře – na počátku 20. století, a to bez ohledu na to, jestli se jí říkalo Art Nouveau, Jugendstil, Modern Style nebo Style Modernista. Secese se objevila současně v Evropě i v Americe a plně se rozvinula po roce 1900, zejména ve Francii a německy mluvících zemích. Projevuje se hlavně v malbě, sochařství a dekorativním umění, zasahuje však i architekturu. Svou zdobnou ornamentálností, zálibou v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů je považována za „lék proti ošklivosti“. Jejím znakem je zejména „plynulá vlnící se křivka, vyvolávající dojem nenásilného pohybu v ploše, neobvyklé barevné odstíny v principu harmonie a kontrastu a hlavně snaha překonat tradičně gravidní tematiku historických slohů“ při zaměření se na přírodní tvary (listy, květy, lidské i zvířecí tělo). Název secese je také odvozen z protestního hnutí umělců usilujících o netradiční projev a odklánějících se (secesio – odchod) od soudobého akademického umění

Za období, kdy tento sloh vládl světu, můžeme považovat jen krátké období let 1890 až 1914 (já osobně se přikláním k období ještě kratšímu, tedy 1900 až 1910). Na tomto faktu nic nemění ani to, že „linie rané secese se vine“ velkou částí závěrečné třetiny 19. století a její dekorativnost se objevuje minimálně do 20. let minulého století. A je třeba si také přiznat, že secese je dnes opět stylem velmi populárním a mnohdy až snobsky žádaným, o čemž svědčí zájem o sbírku Lendlových Muchových plakátů, vystavovaných v Praze. Na druhé straně ovšem připouštím, že Alfons Mucha byl v oblibě snad vždycky.

Secese se, samozřejmě, promítla i do architektury, kde se opět projevuje typickými znaky stylu, tedy rostlinnými ornamenty, dekorativností, zdánlivou beztížností a výrazným skeletem. Česká republika v „oboru“ zajímavých secesních staveb rozhodně nezůstávala pozadu (Praha, Prostějov, Brno). Architektura ve stylu secese – jejíž těžiště však spočívalo převážně ve výstavbě rodinných vil a bytových domů - přestává vznikat rokem 1914 a poté plynule přechází v moderní a funkcionalistickou architekturu. A cílem našeho výletu bude vše výše uvedené hledat - a nalézt - ve městě Šumperk.

Za čím jedeme?

Po delším úvodu si můžeme říct, že tady platí téměř vše výše uvedené. Včetně toho, že na většině našeho území nenajdeme stavby zcela secesní, ale většinou jen secesí ovlivněné nebo její dekorativností zasažené. To platí pro Šumperk (ale vlastně i celou severní Moravu a Sudety) o to více, že mezi zdejšími - převážně německými – investory byl historismus zakořeněn tak silně, že secese sem pronikala opravdu jen velmi sporadicky, a to většinou díky „úspěšným pokusům“ vídeňských stavitelů. I tak jsem secesí „postižených“ objektů našel ve svém rodném městě – bez větších problémů – hned dvojciferný počet.

První šumperskou památkou, která se nám připletla do cesty a která bývá označována za – alespoň částečně – secesní, je překvapivě stavba sakrální. Je jí starokatolický kostel sv. Jana Evangelisty, který se nachází na nároží ulic Gen. Krátkého a Husitské. Kostelní areál architekta C.M. Kattnera kombinuje secesi, moderní architekturu a tradici anglického bydlení a byl dokončen roku 1914. Areál se začal stavět v roce 1912, přičemž stavba samotného kostela trvala jen necelého půl roku (od března do září roku 1914). Příjemné místo, které jsem poslední dobou musel opakovaně navštívit i při velmi nepříjemných příležitostech, bylo v roce 2007 vyhlášeno kulturní památkou.

Pár kroků odsud se nachází další stavba s prvky secese. Je to zajímavá vila z roku 1902 na rohu ulic Gen. Krátkého a Žižkova. Hezká stylová stavba s dvojicí kolií na zahradě by už ale potřebovala trošku „oživit barvy“. Za další zajímavou budovou, na jejíž podobě se secese promítla, musíme jít už o něco dál. Jedná se o bývalý dům rodiny Primavesi s ohradní zdí a bránou. Najdete ho na Žerotínově ulici (č. 11) a dnes zde sídlí Základní umělecká škola. I tady se dá hovořit o raně secesní stavbě z roku 1897, která byla postavena podle projektu vídeňských architektů Antonína a Josefa Drexlerů. Cestou k tomuto objektu procházíme kolem další budovy, silně ovlivněné secesí. Jedná se o dům na nároží Hlavní třídy a Krátké ulice, pocházející z roku 1905.

Asi nejzajímavější a nejstylovější secesní stavbou v Šumperku je monumentální dům na rohu ulic Gen. Svobody a M. Šaje. Jedná se o nedávno zrekonstruovaný bytový dům nazývaný „Marienhof“. Více si o tomto "secesním monumentu" prozradíme v kapitole "Co se nám nejvíce líbilo".

Na rohu ulic Kozinova a Husitská stojí další dům, který nese jisté prvky secesní architektury. Jedná se o vilu rakouské rodiny Oberleithnerů, kteří v Šumperku zanechali „na památku“ několik významných staveb i úspěšných podnikatelských záměrů. Impozantní vila patřila poslednímu z nich, uznávanému hudebnímu skladatelovi Maxovi. Současnou podobu z let 1908-1909 navrhl architekt Julius Mayreder a sloučil v ní pozdně barokní malebnost se secesionizujícími detaily. Hlavní důraz je přitom kladen na halu s otevřeným schodištěm.

Jisté secesní prvky najde bystrý pozorovatel i na šumperské Radnici. Tato – možná až zbytečně „impozantní“ – budova byla postavena – na místě své gotické, renesanční i barokní předchůdkyně - v letech 1909-1911. Znalec šumperské architektury dr. Zatloukal o ní řekl: "Hřmotná, naddimenzovaná amorfní masa, připomínající v některých partiích spíše činžák, byla ztvárněná v tzv. saské neorenesanci, aktualizované secesionizu­jícími detaily". Radnice je postavena podle návrhu vídeňs­kého profesora L. Schöna a v Šumperku naturalizovaného Vídeňá­ka G. Bergera, kteří se svou verzí skončili ve „výběrovém řízení“ až na 5. místě. Ale už tenkrát se u nás asi jezdilo po dnešních kolejích …

Velmi pěknou stavbou z období secese je také Hlochova vila na Nerudově ulici. Stavba z roku 1903 byla sídlem šumperského stavitele Franze Hlocha, který postavil i – výše uvedený - Marienhof. Stopy secesní výzdoby jsou viditelné i na budově obchodní akademie (stavba F. Hlocha, J. Prosingera a dalšího mladého šumperského stavitele H. Poppa), bývalé moravolenské školce na Hlavní třídě, domech v Revoluční ulici nebo budově na rohu ulic Jesenická a 17.listopadu. Ve všech případech se jedná o objekty postavené v posledním desetiletí 19. století.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jako domorodci jsme se "spokojili" s domácí stravou. Pokud si ovšem chcete obejít všechny uvedené památky najednou, lze akci pojmout i jako celodenní výlet. Potom už se vyplatí využít služeb některé z četných šumperských restaurací. Vzhledem k umístění jednotlivých památek se nabízí zejména legendární hospoda "U Dacana" nebo některý z podniků na Hlavní třídě. Nám však bohatě stačila občerstvovací stanice s tekutým chlebem.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Určitě Marienhof. Mimo jiné právě velikost tohoto domu z něj činí vysoce originální stavbu, jejímž autorem je Franz Hloch, kterému poté dům i patřil. Při návrhu podoby domu mu zřejmě pomáhal i vídeňský odborný časopis „Der Architekt“. Marienhof byl původně součástí rozsáhlého zemědělského dvora z 18. století. Na počátku 20. století kupuje objekt šumperský stavitel Franz Hloch. Požár, který objekt zachvátil v roce 1903, se mu vysloveně hodil. Nový činžovní secesní dům s věží dokončuje Hloch během jednoho roku a nazývá jej Marienhof (název spojuje bývalý zemědělský dvůr a jméno jeho manželky). Jako činžovní dům je objekt s věží otevřen v roce 1905. Po II. světové válce dům připadá městu a začíná chátrat. Ke změně dojde až na počátku 21. století. Po náročné tříleté rekonstrukci, kdy se dekorativní prvky tvořily za pomocí odlitků zachovalejší dekorace ve dvorním traktu, je dnes možno opět obdivovat ozdobné kordony na nárožích a festony či perlovec kolem oken, zkrátka někdejší krásu Marienhofu. Navíc je ještě budova „ověšena“ budkami pro rorýse obecné, takže tento objekt musí mít rádi i ornitologové a jiní ptákomilci.

Ostatní informace

Žádná s uvedených staveb není veřejně přístupnou památkou. Starokatolický kostel bývá otevřen při akcích typu "Noc kostelů" a dost často alespoň "po mříž". Budova Radnice i obou škol je "přístupná v úředních hodinách" a ostatní objekty jsou soukromým majetkem. Případné zájemce o výlet po secesních památkách Šumperka možná potěší fakt, že při něm projdou i téměř všechny nejvýznamnější a nejhezčí městské parky ...