Dny evropského dědictví mezi nebem a peklem aneb když se v Šumperku spojí podzemní protiatomový kryt a nadoblačné výšiny

Kam a jak jedeme?

Jestliže si jako nebe představíme věž tyčící se někam k „nadoblačným“ výšinám nebo nějaký ten zajímavý svatostánek, tak peklem se dá - kromě skřipců a palečnic - klidně označit například také podzemní protiatomový kryt. I když vše může, samozřejmě, každý vidět zcela jinak a při některých situacích to může být také naopak.

Dny evropského dědictví jsou záležitostí dlouhodobě oblíbenou a jistě i bohulibou. Lze tedy asi předpokládat, že si termín konání každý zájemce pohlídá sám a program v příslušném regionu si uzpůsobí svým zájmům a časovým možnostem. A tento předpoklad se v Šumperku evidentně promítl do téměř nulové propagace (to v mém rodném městě platí dlouhodoběji a pro akce snad všeho typu – ale není to rozhodně problém jen tady) i snahy o zviditelnění zdejších atraktivit a pamětihodností.

Ale pokračujme postupně a zaměřme se na to, co půvabná brána Jeseníků svým návštěvníkům i obyvatelům představila. A teoreticky toho až tak málo nebylo: radniční věž, dům s čarodějnickou expozicí, šest kostelů, budova divadla, dvě zajímavá muzea a „zámecký“ podzemní protiatomový kryt. Pro většinu z uvedeného však možnost návštěvy platila pouze pro sobotu (a nemusíte se bát, za jeden den se vše v zrychleném režimu obejít dá, i když my navštívili tentokrát jen něco a v průběhu obou dní). Pro upřesnění tedy uvedu, že v roce 2021 nabídl Šumperk v rámci DED celkem 13 atrakcí, z nichž jsme – alespoň částečně – navštívili 8. 

Za čím jedeme?

Vše jsme zahájili – budeme-li pokračovat s názvem tohoto příspěvku - právě v tom pekle, tedy v protiatomovém krytu, který byl na šumperském Zámečku dokončen v roce 1960. Půdorys krytu je paradoxně shodný s plochou tělocvičny, která ho vlastně zastřešuje a ve které mnozí z nás hrávali – nebo ještě stále hrají – líté volejbalové mače. Kryt měl sloužit náčelníkům Českých drah z Olomouce, kteří odsud měli ovládat všechna ta návěstidla a výhybky … což se už dnes běžně děje, tuším ovšem, že z Přerova. Velká mapa Československa s číselnými kódy všech těch „hejblátek“ je zde i dnes k vidění, stejně jako různé technické vymoženosti, které zde měly umožnit pobyt asi 15 lidí po dobu dvou týdnů. Prý se kryt nikdy nevyužíval, ale láhev vodky, která se zde také najde, byla dopitá až do dna …

Od Zámečku jsme se vydali do Geschaderova domu. Tento půvabný měšťanský dům byl původně zřejmě součástí vedlejšího kláštera a jeho současná podoba pochází z 18. století. Dům se opravuje, takže jsme mohli, bohužel, vystoupit pouze k arkádám I. patra. No a protože jsme si „čarodějky“ nechali na neděli, vydali jsme se k šumperskému Vlastivědnému muzeu. Tady je nabídka sice obsáhlá, ale my se tentokrát spokojili s výstavami „Made in Šumperk – Průmyslová tvář města Šumperka včera a dnes“ (ve Výstavní síni jsou představeny převážně průmyslové firmy které dnes reprezentují někdejší vyhlášené centrum textilnictví) a „Obraz menšin v regionech pohraničí“ (v Hollarově galerii je představena rozmanitost kultur různých národností. které žily ve 20. a 21. století ve vybraných regionech pohraničí včetně Šumperska). A otevřenými dveřmi jsme nakoukli i do Muzejíčka, kde si děti v rámci expozice „Já, hrdina“ mohou zahrát na členy složek integrovaného záchranného systému.

Po části světské následoval úsek sakrální. Nejprve jsme se přesunuli do kostela evangelického (neogotická stavba arch. Knapeka z III. čtvrtiny 19. století, která byla dokončena na počátku 20. stol. dle projektu arch. Bergera), ten vzápětí vystřídal chrám pravoslavný (kostel sv. Ducha byl postaven v byzantském stylu na konci minulého století podle projektu řeckého mnicha - i architekta - Romana a díky tomu, že minulého mladého popa konečně „vyrazili“ a nahradili ho popem stejně mladým, ale mnohem „normálnějším“, je návštěva tohoto svatostánku opět příjemnou záležitostí), aby vše zakončila Barborka, tedy náš oblíbený kostelík, který býval hřbitovní kaplí (kostel sv. Barbory je barokní stavbou z roku 1753, jejíž interiér zdobí krásné fresky uničovského malíře Ignáce Oderlického z roku 1756). A to bylo pro sobotu všechno.

V neděli ráno jsme se vydali znovu do Geschaderova domu, tentokrát proto, abychom po čase opět zhlédli sklepní Expozici čarodějnických procesů. Zajímavá stálá expozice nás zavede do období neblaze proslulých inkvizičních procesů z let 1679 až 1694 a průvodce nám zde prostřednictvím audia dělá sám inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Jistým paradoxem je fakt, že expozice je umístěna v domě, kde v 17. století bydlel Heinrich Peschke s manželkou Marií, kteří patřili k nejstatečnějším obětem šíleného inkvizitora. Tím jsme se vlastně znovu vrátili do pekla a byl čas to zkusit také na opačném konci.

Čekal nás výstup na radniční věž. Současná šumperská radnice je stavbou z roku 1911 a z vyhlídkového ochozu věže se nabízí krásný kruhový výhled na město Šumperk i jeho okolí. Za hezkého počasí si užijete i pohledů na Jeseníky, ale ty byly tentokrát zcela skryty v mlze a mracích. I tak to však rozhodně stálo za chvíli čekání a těch pár desítek schodů nad výtahem.

Poslední zastávkou byl další z oblíbených kostelů, někdejší klášterní svatostánek zasvěcený Zvěstování Panny Marie. Kostel je dnes odsvěcený, jeho barokní podoba vznikla díky velkému požáru města v roce 1669. V 18. století pak ještě byly přistavěny boční kaple a i zde se objevily fresky Ignáce Oderlického. Kostel se dá „prošmejdit“ opravdu poctivě, i když tentokrát nebyla zpřístupněna ani krypta ani půda.

A to bylo opravdu vše. Pro doplnění ještě dodávám, že v sobotní nabídce byly ještě kostely sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty, budova šumperského divadla, Muzeum silnic a Den řemesel na Točáku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Možností je v pětadvacetitisícovém Šumperku dost a dost, ale my - jako domorodci - zašli jen na jedno tradiční, koupákovské …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Rodný Šumperk máme velice rádi (i když se o práci zdejší radnice občas vyjadřujeme dost kriticky), takže - zcela nepřekvapivě - všechno. Zdejší protiatomový kryt jsme navíc viděli poprvé, vše ostatní bylo milou připomínkou a opakováním – Matkou moudrosti. A k tomu klid, pohoda, dostatek času ...

Nelíbilo: Prachmizerná propagace a fakt, že vše nebylo otevřeno po oba dny. Potkali jsme zde dost turistů (zejména z Moravskoslezského kraje), kteří byli touto skutečností a jistou neinformovaností průvodců dost nemile zaskočeni. Stejně jako neuklizenou „sbírkou“ tisíců mrtvých much v oknech radniční věže. Fakt, že skutečně hezky se udělalo hned po našem sestupu z radniční věže, nás už ani nepřekvapil ...

Ostatní informace

Celá akce probíhala zcela bezplatně, takže ty náklady se domácích až tak moc nedotýkaly. Pro přespolní to byla hlavně doprava a strava (popř. také ubytování) nebo různé publikace, suvenýry a turistické vizitky.