Tajemná a čarokrásná klenotnice Květnice a okolí

Kam a jak jedeme?

K dnešnímu výletu jsme si tedy nevybrali zrovna nejlepší den. Ráno -6°C a místo sněhu jen led. Když už jsme to tak dlouho domlouvali, nešlo pracně domlouvaný termín jen tak lehce změnit. Nebylo divu, že zledovatělé cesty měly za následek pár tvrdých kontaktů s matičkou zemí. Nicméně rány jsme si pak lízali v závěrečné osvěžovně.

Za čím jedeme?

Od nádraží v Tišnově vyrážíme plni optimismu a očekávání propláchnutí plic kyslíkem. Po průchodu městem na okraj zástavby naučná stezka stoupá vzhůru a nutí nás k důkladnému okysličování. Stoupání nabírá na strmosti. Odměnou je nám pak několik výhledů. Bohužel nefotogenických, do slunečního protisvětla. Také proto s fotkou rozhledny Klucanina na protějším kopci se moc dělat nedá. Posléze se ocitáme v divokém pralese. Květnice je chráněná přírodní památka, porostlá převážně duby, smíšenými někde s borovicemi, někde s buky. Jinde zamíchány javory či habry. Místy skalní step, čí lesostep. To už jsou jen chabé pozůstatky ze 30tých let minulého století. Ani jsem vám vlastně Květnici pořádně nepředstavil. Tak tedy ještě jen to, že se nalézá za severozápadním okrajem Tišnova a má dva vrcholy s prudkými svahy. Prochází jí Naučná stezka z r.2002 o 13 zastaveních, z nichž to poslední je trochu mimo trasu – dole na východním úpatí. Co se týče tajuplnosti, spojuje ji pověst o stříbrných apoštolech na hradě Veveří se sochami apoštolů na portálu kláštera Porta Coeli? K tomu dojdeme před koncem výletu (o hradě Veveří jsem psal v článku před třemi týdny). Přímo ke Květnici patří pověst o zlaté kachně plovoucí po stříbrném jezírku v nitru hory. Má vyplout bokem Květnice a potokem Besének do Svratky, kde zůstane na věčné časy v náhonu obecního mlýna. Ovšem to bude až tehdy, kdy budou radniční konšelé nejen bohatí, ale hlavně moudří a nezištní. Pravdou je, že Květnice patří do tzv. Tišnovského krasu, málo známého. V útrobách hory se skutečně nalézají dvě malá sintrová jezírka, takže ona kachna by nemusela být kachnou novinářskou. Mimo několika jeskyní zde byla objevena dokonce jedna z nejhlubších českých propastí – Květnická propast. Hluboká nečekaných 76 m. Sice široká, ale úzká jen centimetry. Neboť se jedná o tektonickou rozsedlinu. Květnice je vůbec trochu jako ementál. Kromě jeskyní je provrtána i starými několikapatrovými štolami, neboť je významnou mineralogickou lokalitou. Některé jeskyně mají dokonce slušnou krápníkovou výzdobu a sintrové vodopády. Mimo jeskyně Pod Křížem je nejznámější Králova. Moc se neradujte. Všechny jsou od r.1984 nepřístupně zabezpečené mřížemi. Nedivte se. Výzdobu hodně poničili vandalové. Výjimku tvoří právě ta Králova, kterou si můžete prohlédnout pouze v doprovodu speleologů a to v době konání mezinárodní expozice minerálů dvakrát ročně, nebo po dohodě s tišnovskými jeskyňáři. Objevená r.1972, o délce 750m, má nejkrásnější, až 1,5m krápníkovou výzdobu. Některé její části jsou uzavřené i pro jeskyňáře. Ale podzemní nerostné klenoty, ametyst, kříšťál, kalcit, záhnědy, baryt a co v tomto podzemí všechno je, si můžete prohlédnout také v Podhoráckém muzeu umístěném v klášteru Porta Coeli. Zde, v chráněné lokalitě, je sběr minerálů zakázán. Nicméně my tu nejsme kvůli kráse krystalických klenotů, kterým ani nerozumím, nýbrž za zdrarým vzduchem a pohybem. Budeme tedy pokračovat v cestě. To už jsme mezitím došli k nejhezčímu místu, křemencové Velké skále, oblíbené svými dalekými výhledy. Počasí je přítulné, obloha modrá, sluníčko svítí. Ale mrzne furt. Ještě že kamarád nemá vnitřní kapsu prázdnou a nalévá nám do kalíšků z placačky svou osmiletou slivovičku. Po tom výstupu si ji zasloužíme. Je faktem, že po zmrazcích na skále nebyl výstup příliš příjemný. Ale ta krása nahoře všechno přebije. Jen dolů se musí opět hodně opatrně. Cestou ještě jeden výhled na severozápad. Po malém a krátkém zhoupnutí přes mělké sedlo jsme vzápětí na druhém vrcholku Květnice u velkého kříže. V pohanských dobách se tu pálily obětiny pohanským bohům. My jen dáme malou obětinu žaludkům a minikalíškem připijeme na úspěšné zdolání vrcholu. Po krátkém odpočinku a návratu z odbočky nás čeká nepříjemný sestup zledovatělou cestou. Tady padá první. Bohové si vzali oběť. Nohy nám na ledě ujíždí do všech stran a máme dost práce se na nich udržet, takže ani nepomyslíme na odbočku ke Králově jeskyni. Nakonec jsme zdrávi dole a už mírnou cestou docházíme k potoku Besének. I teď má přiměřeně vody. Přitom průměrný průtok v ústí do Svratky je uváděn jen 170lt/sec. A teď si představte jak to tady vypadalo v r.1986, kdy tu při bouřce teklo tolik vody, jako v Sázavě nebo v řece Moravě v Kroměříži. Uhynulo tenkrát hodně dobytka a byly i oběti na životech. To jsme vyčetli z infotabule NS. Rovněž jsme informováni o štolách po těžbě barytu v okolí. Podél Besénku už je chůze pohodová. Krátce procházíme okolo zahrádek se zahradními chatkami. Za rozcestníkem Besének překřížíme koleje a přicházíme k soutoku Besénku a Svratky. Na březích řeky kontrastují s tmavou vodou bílé, zaledněné břehy. Na hladině se jako v zrcadle shlížejí stromy. Také se tu koupe párek kachen. Podcházíme železniční most s přístřeškem proti případným fekáliím, padajících za jízdy z vlaku. Ve stanici se nesmí. Při začátku Předklášteří si fotím barevnou reklamu na zdejší známou výletní cukrárnu. Na zmrzlinu chuť nějak není, tudíž pokračujeme do centra. Po pravici se vynoří mohutná hradební zeď okolo cisterciáckého kláštera Porta Coeli, založeného královnou Konstancií Uherskou, matkou sv. Anežky České a vdovou po českém králi Přemyslu Otakarovi I. po jeho smrti r.1230. Vybudování takové stavby asi tehdy také nebylo jednoduché ani pro královnu. Skutečné stavění počalo r.1232, následující rok 1233 listinu podepsala královna, poté r.1234 zakládající listinu podepsal její syn, moravský markrabě Přemysl. Posvěcen na baziliku byl r. 1239. A nakonec si ho královna ani moc neužila, neboť dalšího roku 1240 umírá a je tu pohřbena. Původně měl klášter sloužit jako rodová hrobka přemyslovského panovnického rodu. Přitom se však jejich hroby nezdařilo objevit. Je tu další tajemné podzemí? Cisterciácký řád byl zaměřený na prostotu a chudobu v liturgii i životě. Vzhledem k dobrým znalostem v zemědělství dbal o zúrodňování půdy hlavně vysoušením bažin. Byl v tomto oboru tak zdatný a známý, že tyto vědomosti šířili po celé Evropě. Nabízí se otázka, zda husitské války, Josef II. a komunisté poněkud nezbrzdili určitý vývoj v našich zemích svým nepřátelským postojem. U hlavní fortny této národní Kulturní památky ČR se rozhodujeme, že do areálu proti původnímu plánu vstoupíme. Všichni jsme tu už párkrát byli. Já dokonce na jedné svatbě. Za bránou se po levé straně nacházejí hospodářské budovy a po pár krocích dále se ocitáme přímo u baziliky Nanebevstoupení P.Marie. Vstup do baziliky zdobí vzácný unikátní, zdobený portál ve stylu burgundsko-cisterciácké gotiky. K výzdobě patří i postavy apoštolů, které snad nemají vazbu na pověst o stříbrném pokladu na hradě Veveří zmiňovanou výše a v mém pojednání v prosinci. K boku baziliky přiléhá konventní kostel. Za ním pak, zvenčí neviditelná, je stavebně uzavřená Rajská zahrada s konventem, obklopená vzácnou křížovou chodbou okolo a navazující na baziliku. Naproti baziliky je v bývalém proboštství umístěno Podhorácké muzeum. Zde jsou k vidění mimo expozice bytového zařízení měšťanských domů též dvě mineralogické výstavy vzorků minerálních nerostů z podzemí Květnice, zmíněné na začátku. Jedna stěna kostela je ještě ve stínu. Zkracujeme si zatím čekání na sluneční osvit zaplňováním žaludků zbytkem zásob z batohů. Slunci se moc nechce, posunulo se jen o málo. Fotíme jak to je a odcházíme modrou TZ vzhůru na další, bezejmenný kopec. Jen tak pro radost. Má tam být také NS. Ještě fotíme další předklášterský kostel. Vzápětí zase šplháme do prudkého ledového svahu a dochází k dalším pádům. V lese zahlédnu na mýtině vedle cesty sochy ovcí. Zírám, jsou to ovce, nebo sochy? Nic se dlouho nehýbe, tak asi dřevořezby. Chvíli z prudkého stoupání lapám po dechu. Ještě kouknu na sochy ovcí, roztroušené po Louce. Teprve po pár krocích zaregistruji pohyb. Takže přece ovce, a živé. Je to tady na severní návětrné straně celodenně ve stínu a tudíž žádné teplo. I těm ovcím asi není v kožichu moc teplo, tak se raději nehýbají. Přes prudkost svahu se kupodivu nepotíme ani my. Dostáváme se nějakému rozcestí, a ještě jsme žádnou infoceduli naučné stezky nezahlédli. Protijdoucí místní nás posílají Doprava. Jenže nám se to po pár stovkách metrů nezdá a otáčíme. Při zpáteční cestě konečně zahlédneme modré značení. To zas značkaři natírali doma plot a nezbylo na značení v lese. Proto ho dělali jen z jednoho směru. Jdeme už po vrstevnici a máme správný směr k Tišnovu. Jako na potvoru tady napočítám cestou tři, nebo čtyři seníky. Když jsme je potřebovali v deštivých Krušných horách, tak nic. Aspoň se pokocháme jedním výhledem. Po sestupu do Tišnova musíme ještě splnit jeden úkol. A sice lokalizovat sídlo nového tišnovského minipivovaru a pokud možno ochutnat jeho produkt. Už jsem ho tu hledal bez úspěchu v prosinci. Nedaří se nám to ani dnes. Zatím nalézáme jen stopu Járy Cimrmana – viz originální foto. Možná zde také hledal minipivovar. Dotazem u místního bezdomovce s lahváčem na lavičce dostáváme radu, zkusit hospodu Na Homolce. Po chvíli hledání je nalezena. Bez místního výrobku. Ale dobře ho nahradily nefiltrované vzorky dvou jiných minipivovarů. Završujeme den doplněním tekutin izotonickými nápoji s vyváženým obsahem iontů, neodfiltrovanými B-vitamíny, hořčíkem, vápníkem, draslíkem, aminokyselinami, polyfenoly, flavonoidy a dalšími zdraví prospěšnými látkami od těchto dobrodinců. Je to k neuvěření co všechno zdravého tyto nápoje obsahují. A to jsem pominul drobnosti jako chrom, sodík a další stopové prvky. O to všechno přichází konzumenti průmyslových filtrovaných piv. Laskavý čtenář si uvedený obsah látek může na webech ověřit.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Zásoby si většinou nosíme na zádech. Hlavně proto, abychom trénovali fyzičku. A jíme, až dostaneme hlad. Lhostejno kde zrovna jsme. Jinak možností na stravování je v městě Tišnově mnoho. Také ubatovat se není problém. Napadá mně třeba hotel Květnice.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Co nám vyšlo, bylo počasí a viditelnost. Ta bývá v mrazu vždy skvělá. Takže výhledy. A také skály jsou nádherné. Nelíbily se nám neposypané zledovatělé cesty. Hehehe. To samozřejmě nemyslím vážně. Do přírody nic takového nepatří.

Ostatní informace

Vstupné do kláštera ani muzea jsme si nepoznamenali. Dovnitř jsme nešli, protože už to známe z dřívějška.