Tallinn – hlavní město Estonska a jeho historické centrum

Naše dovolená ve Finsku skončila a nyní už směřujeme do Čech. Helsinky opouštíme trajektem, vystupujeme v Tallinnu, kde jsme dostali 4 hodiny na jeho prohlídku.

Tallinn je přístav na jižním pobřeží Finského zálivu. Podle archeologických nálezů byla oblast Tallinnu osídlena prakticky od počátku našeho století. Během 10. století zde již byla osada městského typu. Byly zde nalezeny byzantské, německé a anglosaské mince z 10. až 12. století. Jsou důkazem toho, že zde v té době bylo významné obchodní centrum.

Ve 13. století byl vybudován na vrchu Toompea malý kamenný hrad s dřevěným opevněním, pod kterým bylo sídliště a první křesťanské kostely. R. 1248 město získává plná městská práva.

Velká změna nastala po r. 1265. Původní trhové sídliště se brzy rozrostlo v důležité obchodní a přístavní sídlo, došlo proto k odtržení od královského hradu. Tím vzniklo samostatné středověké město, okolo kterého bylo vybudováno opevnění. Hrad Dánové přestavěli na mohutnou pevnost, okolo které byly 2,5 km dlouhé hradby o výšce až 16 metrů se 45 baštami.

Největšího rozkvětu se dočkalo město v době, kdy se stalo hanzovním městem, tedy po r. 1285. Většina současných významných památek pochází právě z této doby. Podle počtu obyvatel se město stalo jedním z největších měst severní Evropy.
V letech 1558 – 1583 se strhly boje o území v okolí Baltu – o toto území bojovali Rusko, Švédsko, Dánsko a Polsko. Nakonec toto území získali Švédové.

Bohužel ani po r. 1600 není situace lepší. Švédsko-polská válka o Pobaltí se sice Tallinnu téměř netýká, ale zavinila hladomor a s ním spojenou morovou epidemii. Tallinnu se však týká úpadek Hanzy – ze severní metropole se stává provinční centrum švédské správy. Byli to však Švédové, kteří se o rozvoj města zasloužili. R. 1631 založili gymnázium, r. 1635 tiskárnu, která tiskla knihy i v estonštině. Koncem 17. století postavili okolo města opevnění s předsunutými bastiony. Začali také budovat nová předměstí.

Jenže už r. 1700 se Rusko snaží získat nadvládu nad Pobaltím. Po vypálení části města se Tallinn v září r. 1710 vzdává Rusku. Téměř dalších 100 let se město vzpamatovává z této války a následné morové epidemie, kdy se počet obyvatel snížil přibližně na desetinu.

Když byla r. 1918 vyhlášena estonská samostatnost, stal se Tallinn hlavním městem. Jenže samostatnost netrvala dlouho. R. 1940 Estonsko obsadilo Rusko, následovalo hitlerovské Německo a roku 1944 se Estonsko stalo součástí Sovětského svazu. Tak to bylo až do r. 1991, kdy byla obnovena samostatnost Estonska s hlavním městem Tallinnem.

Dnes patří historické Staré Město (Vanalinn) v Tallinnu k místům, která lákají turisty. R. 1997 bylo zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO.

Právě toto Staré město jsme se snažili projít. Autobus nás vysadil na parkovišti v přístavu – Terminal A, B. Prošli jsme ulicí Sadama, přešli přes křižovatku a už jsme vlevo viděli hradby a věž. Tam jsme samozřejmě zamířili. Cestou v parku jsme si všimli památníku, který připomíná jednu z nejhorších námořních tragédií - zkázu trajektu Estonia dne 28. září 1994. Tento trajekt byl 156 m dlouhý, 24 m široký. Na devíti palubách mohlo být až 2000 cestujících a 460 vozů. Tento den plul na pravidelné lince z Tallinnu do Stockholmu s 803 cestujícími a 186 členy posádky. Moře bylo rozbouřené, mohutná loď se převrhla. Další tragédie byla, že dveře kajut nešli otevřít, záchranných vest bylo málo, záchranné čluny nešlo v tom zmatku nafouknout. Loď se celá brzy potopila, voda měla 10 – 11° Celsia. Zachránilo se jen 137 lidí, které vytáhly záchranné vrtulníky nebo posádky ostatních lodí. Podle oficiální zprávy se loď potopila kvůli bouřlivému počasí. Odborníci se však přiklání k názoru, že na lodi se pašovaly zbraně., které způsobily výbuch. Ten potvrdily i laboratorní testy. Pravdu se však už nikdy nikdo nedozví.

Ale pak už jsme se věnovali skutečně jen Starému Městu - je to vlastně zachovalé středověké hanzovní město. Prý dvě třetiny budov si zachovaly svůj vzhled z 13. až 17. století. Dochovala se i větší polovina městského opevnění ze 13. století s věžemi ze 14. a 16. století, branami z 15. století a později dostavěnými předsunutými bastiony. Do města jsme prošli věží Tlustá Margareta (Paks Margareeta). Je to nejmohutnější věž v opevnění, která byla postavena v letech 1510 – 1529. Dnes je tam Národní námořní muzeum. Pokračovali jsme ulicí Pikk a snad každý dům se nám zdál nádherný. Hned na kraji je komplex tří gotických obytných domů Tři sestry. Když jsme vpravo viděli kostel, odbočili jsme do ulice Oleviste. Jeden z domů měl novou fasádu, ale byly v ní odkryty části původních segmentů.

Gotický kostel sv. Olafa byl pravděpodobně postaven již ve 12. století. Na začátku 16. století byla zvýšena věž na 159 metrů – věž byla současně i orientačním bodem pro lodě, které připlouvaly do města. Až do r. 1625 byl kostel nejvyšší stavbou světa. V tomto roce ho zasáhl blesk a vyhořel. Vyhořel celkem 3x, vždycky byl opraven. Nyní je věž vysoká 123,7 m, stále však patří mezi nejvyšší kostelní věže světa. Kostel je pro veřejnost zdarma zpřístupněn denně od dubna do října od 10 do 18 hodin, v červenci a v srpnu do 20 hodin. Přístupná je i věž – za 2 Eura. My jsme však vchod do věže nenašli. Nahoru prý vede úzké točité schodiště s 253 poměrně vyššími schody a s jedním odpočinkovým místem. Silnější lidé se prý těžko na schodišti vyhnou. Úzké je i místo nahoře na věži, odkud je vidět přístav, moře, část opevnění města, stará i moderní část Tallinnu.

Vrátili jsme se do ulice Pikk, ale najednou jsme nevěděli, kudy jít. Všude se nám něco líbilo. Z ulice Pikk jsme odbočili téměř hned vlevo do ulice Sulevimägi, kterou jsme pak pokračovali vpravo a došli opět na ulici Pikk a tou pokračovali dál. Vlevo nás zaujal nádherný renesanční dům snad s ještě krásnějším kamenným portálem. Je z r. 1597 patřil Brotherhood of the Blackheads (bratrstvu černohlavých) - sdružení místních svobodných obchodníků, majitelů lodí a cizinců, kteří zde působili od poloviny 14. století do roku 1940.

Došli jsme na malé náměstíčko - k budově, která nám připomínala kostel. Nyní je tam Estonské muzeum dějin. Tam je také další zajímavá budova, zdá se, že kavárna. Protože jsem nutně potřebovala na toaletu, tak jsem to zkusila tam vejít. A docela jsem žasla. Tam to bylo nádherné – nejen vnitřním vybavením, ale i vlastními výrobky. Je to cukrárna – kavárna Kalev Marzipan Room, dnes nejstarší kavárna v Tallinnu. Začátek tohoto sladkého podnikání v těchto místech je již r. 1806. R. 1864 přikoupil majitel sousední dům a postavil tuto novou budovu. I když dnes cukrárnu vlastní společnost Kalev, stále se zde podle starých receptů ručně vyrábí čokoládové cukrovinky a marcipánové postavy. Na přelomu 20. století tyto cukrovinky odebíral i dvůr ruského cara.

Na tomto náměstí je i středověký luteránský kostel církve Ducha svatého. Základy tohoto kostela jsou z 1. poloviny 13. století. Původní dřevěný strop byl nahrazen r. 1360 současnou klenbou. Z té doby je i věž a velká gotická okna. Současná podoba je z r. 1630, další přestavby však byly ještě po požárech r. 1684 a 2002.

Uličkou okolo kostela jsme prošli na náměstí Raekoja plats, kde je budova radnice. Je to nejstarší radnice v celém Pobaltí a Skandinávii. První zmínka o této radnici je z r. 1322. Část východní zdi a sedm oken v suterénu a v přízemí zůstaly původní. Dnešní dvoupodlažní budova s rozsáhlým suterénem nemá půdorys přesného obdélníku - je dlouhá 36,8 metrů, západní strana je dlouhá 14,5 m, východní 15,2 metru. Na dlouhé straně jsou arkády, za nimi jsou vidět původní okna. Od r. 1530 je na radnici 64 metrů vysoká věž. V sále magistrátu jsou vyřezávané ozdobné lavice ze 14. – 15. století. Funkci radnice plnila až do r. 1970. Nyní je to reprezentační budova, kde jsou koncerty, v části je muzeum.
Na náměstí je také radniční lékárna (Raeapteek) pravděpodobně z r. 1415.

Náměstí jsme opustili ulicí Kullassepa, ve které je informační centrum. Hned naproti je další zajímavý dům. Za rohem je parčík, kde jsme viděli kostel St. Nicholase. Je to bývalý středověký kostel. Postaven byl v letech 1230-1275. Z té doby se bohužel toho moc nedochovalo. Současný vzhled je z let 1405-1420. R. 1515 byla zvýšena věž, která se dalších změn dočkala koncem 17. století. Dnes je vysoká 105 metrů. Během 2. světové války byl kostel těžce poškozen. Od r. 1953 byl opravován, a to až do r. 1982. Dnes je v opraveném bývalém kostele pobočka Estonského uměleckého muzea, která je zaměřena na církevní umění. Je také využíván jako koncertní sál, protože je tam vynikající akustika.

Do muzea jsme nešli, zdálo se nám, že je čas na návrat. Vyrazili jsme tedy již zpátky – ulicí Rafaskaevu, okolo brány Pika jala väravatorn.

Najednou jsme byli již v ulici Nunne, na další křižovatce nás zaujala budova divadla a muzea v jednom - NUKU Theatre, Museum and Centre for Puppet Arts. A to už jdeme okolo městských hradeb. Musíme však odbočit do ulice Suur Kloostri a tam teprve žasneme. Vidíme další věž (Saunatorn) a nádherné hradby s dřevěným ochozem. Měníme tedy směr a jdeme úzkou uličkou podle hradeb ulicí Gümnaasiumi, okolo věží Kuldjala torn, Nunnadetagune torn. Ulička se různě kroutí, je stále jedna, ale názvy se mění. Vpravo je budova gymnázia a škola pro dospělé, ale tyto moderní budovy ani nevnímáme. Ulicí Laboratooriumi okolo věže Köismäe torn jsme došli na křižovatku a ulicí Suurtüki jsme se zašli podívat na druhou stranu hradeb, kde byl krásný park. Vracíme se však zpátky do krásné uličky Laboratooriumi, věže už ani nepočítáme. Jen se kocháme. Když nás ulička dovedla na konec, vpravo jsme viděli gotický kostel sv, Olafa, okolo kterého jsme ráno šli do města. Mně to však samozřejmě vůbec nedošlo. Pokračovali jsme uličkou Tolli okolo dalších starých domů. Abych řekla, byla jsem přesvědčená, že jsme někde na druhém konci města a najednou je před námi věž Tlustá Markéta. Ještě že ten můj partner má tak dobrou orientaci. Ale prý očekával, že nám to bude trvat déle.

Kdybychom měli víc času, dalo by se toho projít ještě daleko víc. Od infocentra okolo muzea v bývalém kostele St. Nicholas' se mohlo jít ještě o kus dál na jihozápad, kde je hradní vrch Toompea. Po staletí to bylo samostatně spravované sídlo na dolním městě. Tam se zachoval tzv. Malý hrad (Väike linnus , což je hradní zámek a konvent. Dnes tam sídlí parlament. Zachovala se část opevnění a 50,2 m vysoká desetipatrová věž Dlouhý Heřman (Pikk Hermann). Byla postavena v letech 1360-70 a přestavěna v 16. století. Dnes je na vrcholu vyhlídková plošina, na kterou vede 215 schodů.

Nedaleko je Velký hrad (Suur linnus). Je to spíš hradní čtvrť, kde jsou církevní i správní objekty. Opevnění obou hradů na sebe navazuje. Do hradního areálu patří gotická katedrála Panny Marie. R. 1219 byl na tomto místě jednoduchý dřevěný kostelík. Ve 13. století ho nahradil jednolodní kamenný kostel, v 1. polovině 14. století pak trojlodní kostel. Současná podoba baziliky je z 30. až 60. let 15. století. Po požáru r. 1684 byl doplněn barokními prvky. Barokní věž je až z let 1778–1779. V interiéru jsou náhrobky ze 13. až 19. století. Na jihu hradního vrchu je pravoslavný chrám Alexandra Něvského z přelomu 19. a 20. století, kdy zde vládlo Rusko.

Neměli jsme ani čas projít si Staré Město na východní straně, kde jsou také zbytky hradeb a dalších historických staveb.
Na východ od Starého Města – u moře je pozdně barokní až raně klasicistní zámek (Kadriorg) z roku 1718, který využíval jako své letní sídlo ruský car Petr Veliký. Nyní je tam Muzeum umění. Tam také je současný presidentský palác, postavený r. 1938 v historizujícím slohu. Okolo jsou francouzské zahrady a anglický park.

Při pobřeží ještě dál na severovýchod ve čtvrti Pirita jsou zříceniny klášterního kostela brigidek (St. Brigitta's Convent) z 15. století.

Abychom toto všechno však stačili, tak to bychom tam museli být určitě celý den.

Ve městě jsme zašli jen na pivo. Obešli jsme kostel St. Nicholase a v ulici Rüütli jsme objevil bar Põrgu. Byl ve sklepě, prostředí bylo pěkné, obsluha příjemná. Dokonce tam i vařili, ale jídlo jsme nevyzkoušeli. Na cestu jsme dostali balíček, tak ať to nevezeme domů.

Ve městě se nám moc líbilo. Je tu spousta nádherných staveb, opevnění. Bylo nám líto, že není víc času. Snad se sem ještě někdy vypravíme.

Na prohlídku Tallinu se nechá také vyrazit vláčkem, který projížděl na náměstí od informačního centra. Bohužel však nevím, jak často a kam všude jede. Tak tam stál kočár s koňským spřežením, ale to už je jen pro náročné (nebo bohaté?). My zpravidla chodíme pěšky.

Tallinn – hlavní město Estonska a jeho historické centrum na mapě