Údolím Nešůrky na Doubravický hrad aneb Na Boskovice! 2

Kam a jak jedeme?

Toto výletní vyprávění, plné skalních útvarů, (ne)rozbouřeného vodního toku a jedné hradní ruiny, je volným pokračováním článku nazvaného „Na Boskovice !“. Vracím se tedy opět na začátek posledního červencového víkendu kdy vyrážíme v dopoledních hodinách autem z Boskovic do nedaleké obce Doubravice nad Svitavou. Tento městys nám má posloužit jako východisko turistických tras a hodláme zde později také pozřít nějaké to obědové menu z nabídky místní pštrosí farmy. Jenom ještě nevíme, jestli bude něco na roštu … a v této chvíli ani to, že se na sousto z tohoto běhavého veleptáka těšíme zcela zbytečně. To je ovšem zatím daleko a my podlehneme vábení červené TZ jako bájný Odysseus zpěvu Sirén a vydáme se do okolních hvozdů hledat pozůstatky Doubravického hradu.

Za čím jedeme?

Cesta je velmi příjemná; vede mírným stoupáním, kopírujícím tok potoka, který se jmenuje Nešůrka a je levostranným přítokem řeky Svitávky. Jedná se o tok velmi klidný, který se ovšem dokáže občas řádně rozparádit a způsobit lokální záplavy, což se stalo naplno v roce 2003. Asi i proto jsou zde vybudovány přechodové lávky, protože tzv. brody bývaly občas zcela neprůchodné. Tentokrát je to v pohodě a i malá čtyřnožka, která průzračnou životadárnou tekutinu normálně moc nemusí, si s chutí chladí tlapky v mělké vodě. Navíc se nám teď dostává velké výhody tohoto údolí – dochází zde totiž k minimálním výkyvům denních teplot. Naším cílem je však údolí jen projít a „obsadit“ torzo hradu na vrcholku srázu nad Nešůrkou, kolem kterého se dodnes nacházejí ruiny několika zaniklých vesnic. Hrad najdete v blízkosti obce Kuničky, kterou s Doubravicemi spojuje právě naše červená TZ. Nikdy by mě nenapadlo, že údolíčko, kterým procházíme, bude mnohem zajímavější než samotný hrad. Ale to bych předbíhal v čase i prostoru …

Mapu jsem nijak podrobně nestudoval, ale stačí se podívat na internetové Maoy.cz a je zřejmé, že většina naší cesty údolím Nešůrky byla lemovaná neuvěřitelným množstvím kamenů, skalek i pořádných skal, takže toho dne musel jeden známý brumovsko-zlínský skálomilec škytat velmi intenzivně (pokud se Ti kvůli tomu tenkrát hůř cestovalo, tak se dodatečně omlouvám, Franto). Tím se ovšem komplikovala situace pro náš čtyřnohý doprovod. Někdo šel standartně po značené lesní cestě, někdo po pěšině mezi lávkami přes Nešůrku. Já jsem navíc zabíhal občas mezi skály a chudák Nellynka to musela všechno kontrolovat. Co kdyby se náhodou někdo ztratil …

Nejzajímavější místo nás čekalo před změnou směru. Červená odbočuje z lesní cesty Doprava a přichází první příkré stoupání, na této trase v podsstatě jediné. Ještě před ním se mi však zdá, že na našem levoboku – tedy na pravém břehu potoka – skály nějak mohutní. Při bližší kontrole zjišťuji, že se mi to nezdá. Tady už se skutečně jedná o pořádné skalní věže. Je mi jasné, že sem se budu muset někdy na jaře vypravit sám, abych měl dost času na kochání se a různá zeleň mi nebude tolik zavazet při pořizování fotodokumentace. Takto se musím spokojit s několika pohledy vzhůru a poté je již čas vyrazit s ostatními ku hradu.

Stoupáme tedy vzhůru a zejména pro naši rodinnou juniorku je dobrou zprávou, že jen několik (asi dvě) stovek metrů. Tady je však teprve rozcestník a ke hradu se musíme „prodrat“ systémem dolů – nahoru ještě o kousek dál. Tím dosáhneme vrcholu srázu, na kterém hrad stával. Dnes už z něj opravdu mnoho nezbylo..Fanouškům hradních zřícenin doporučím odkaz https://www.turistika.cz/mista/doubravice-nad-svitavou-doubravicky-hrad-zricenina, pro ty ostatní jen dodám, že zde najdete pouze zbytky branské věže, které pomalu zarůstají ostružiním a náletovými stromy. Však také zdiva někdejšího hradu jsme dosáhli jen já a Nellynka, Marek se podíval jen z dálky a holky raději zůstaly u rozcestníku.

Zde také naše výprava za Doubravickým hradem končí. Zpát se vracíme po stejné cestě stejným údolím, a tak jedinou novinkou jsou pro nás pohledy na některé skály a přírodní zákoutí, kterých jsme si při stoupání předtím nevšimli nebo – lépe řečeno – které z opačného pohledu vypadaly méně výrazně a zajímavě. O to více se musíme věnovat doprovodným zvířatům, která jsou – přes svůj zajímavý původ – zcela nezničitelná. Vracíme se k autu, kterým chceme rychle překonat několikakilometrový velmi nudný úsek, který by nás teď po červené TZ čekal. Náš program dne totiž ještě zdaleka není u konce, ale o tom zase někdy příště.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Tato část dne byla ještě o hladu a žízni ... tedy alespoň pro nás. Szelma doprowodna se z toku Nešůrky napájela více než zodpovědně a - po pravdě řečeno - později jsem jí to i záviděl. Nedaleký městys Doubravice nad Svitavou však hladovému i žíznícímu pocestnému ve svých zařízeních rád pomůže.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jak už to občas bývá, nejvíce se nám líbílo to, od čeho jsme očekávali nejméně. Tedy samotná cesta údolím Nešůrky. Velmi příjemnou procházku kolem potůčku pod skalními útvary mohu každému jen a jen vřele doporučit. A my - příznivci hradních zřícenin - si navíc můžeme udělat "další zářez na pažbě" ...

Ostatní informace

Kromě nutných finančních prostředků na Dopravu - a případnou návštěvu občerstvovny - se jedná o výlet zcela beznákladový.