V Pekařově na pouti, napodruhé

Kam a jak jedeme?

Do Pekařova. Malá víska, vlastně jen osada je jen stínem své minulosti, kdy vesnice s německým názvem Beckengrund byla daleko větší obcí. Vylidňování podobných vesnic začalo vlastně již po polovině 19. století. Kdy se v níže položených místech začala více rozvíjet průmyslová výroba a kdy se obyvatelé vzdávali nejisté obživy na kamenitých políčkách a hledali jistější práci ve fabrikách. Samotnou zkázu završil poválečný odsun německy mluvících obyvatel horského pohraničí. Pekařov je dnes jen shlukem pár chalup v kopcích nad lázeňskými Velkými Losinami nad údolím Desné kterým se říká Hanušovická vrchovina. A protože jdeme na pouť, měli bychom zapojit vlastní pohybový aparát, ačkoliv asi valná část výletníků Zvolí pohodlí osobního dopravního prostředku.

Za čím jedeme?

Už jsem o Pekařovské pouti zmínku napsal, ale opakování je matkou moudrosti a když se při příležitosti návštěvy kamaráda naskytla myšlenka navštívit tuto akci, netrvalo rozhodování zase tak dlouho. Aby jsme to pojali výletně, vlakem do Velkých Losin a pak po svých do kopce. Je to nějakých 6 kilometrů, čili žádná dálka, když se projdeme i lázeňským parkem, užijeme si pár zajímavostí i tam. Za parkem je nutné vydržet provoz po cca kilometrovém úseku silnice pod Žárovou. Jak je zavřené Červenohorské sedlo, jezdí se tu víc, ale dosti z automobilů jsou zřejmě i návštěvníci poutě. Pak už se odbočí na lesní cestu a vzhůru k cíli.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pekařovská pouť je se vším všudy, tedy i s hojností jídla a pití, takže hladovku určitě nikdo držet nemusí. A protože jsme téměř místní, ubytujeme se doma.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Již nějakou dobu vyvíjí pod Jeseníky (na jižním úpatí) chválihodnou osvětovou a vlastivědnou činnost občanské sdružení „Obnova kulturního dědictví údolí Desné“. Hlavním cílem je přinést místnímu obyvatelstvu povědomí o kraji, kde žijí. V poválečných letech byly Jeseníky dosídleny obyvateli z celé republiky, i nově přišedšími z ciziny (Volyňští Češi, z Rumunska), kteří příliš kraj neznali. I komunistický režim se nijak nestaral o zdejší tradice, které si beztak nenávidění Němci odnesli sebou, noví obyvatelé pak zvláštní kulturu nevytvořili, protože proletářský internacionalismus byl důležitější. Nicméně neznamená, že vše německé muselo být špatné, vždyť nakonec dodnes se mnoho toho co zde vytvořili užívá. Nakonec i ta lidová kultura měla svůj půvab. Jednou z prvních akcí výše uvedené společnosti byla i obnova poničených kaplí, kostelíků, křížků a božích muk. Nejvíce je to vidět právě na kostelíku v Pekařově, který už byl v podstatě na spadnutí. A když už byl kostelík opravený (téměř), přibyla myšlenka pořádat sem nějakou pouť spojenou i s akcí, která by do krásného místa přilákala i neznalé výletníky.

Po jistou dobu v Pekařově působil varhanář Franz Kolb (a synové). Takový varhanář měl poměrně dost práce v létě, když objížděl okolní kostely a opravoval (a stavěl) nástroje v těchto objektech.

V zimě to bylo horší (dopravně), tak aby si něco vydělal, stavěl doma kolovrátky, čili flašinety. První kolovrátky vznikaly (jednoduché) už koncem středověku. Movitější jedinci si pak pořizovali jednoduché tzv. Flétnové hodiny. Hodinový mechanismus otáčel ciferníkem a hřebíčkovým válcem, který přes vahadlové páčky otevíral retné píšťaly a zároveň i měchy, které vháněly vzduch. Dalším vývojovým stupněm byly ptačí automaty, přes které se kolovrátky vyvinuly k složitějším zařízením. Největšího rozmachu flašinety dosáhly v druhé polovině 19. století. Kolovrátky (u nás) obsluhovaly i četní váleční veteráni z války 1866. Bylo jich prý tolik, že žebrota musela být silně regulovaná. Právě výrobce Franz Kolb patřil k významným producentům těchto hracích poloautomatů. A právě na tuto tradici v Pekařově navázali ve formě mezinárodního setkání flašinetářů.

Každoročně v polovině srpna (a podobně) sem tedy dorazí již několik svérázných „muzikantů“. Franz Kolb vyráběl flašinety, kde hudební záznam obstarával válec s výstupky, které otevíraly vahadla a píšťaly. Jiné systémy využívají pohyb perforovaného papíru nebo kartonu. Jak otvor dorazí k vahadlu, píšťala se otevře. Vlastně je to takový děrný štítek. Forma v provedení na dlouhém pásu dovoluje poměrně snadné a rychlé střídaní různých melodií, poměrně i složitých a dlouhých. U těch válečkových se musí měnit váleček, který ale není zas tak rozmanitý (hlavně délkou skladby, která se vlastně neustále opakuje). Ve světě vychází stále řada melodií na kartonových pásech, jedna taková skladba ale přijde i na několikatisícový obnos.

V Pekařově dnes můžeme vidět kolovrátky jednoduché až k ke krásným ozdobným strojům, téměř malým varhanám. Flašinetáři nejsou jen z Čech a Moravy, dnes sem zajíždějí i Rakušané, Němci, Poláci, či Slovinci. Akci podporuje již i Olomoucký kraj, přijíždí sem i trhovci naštěstí povětšinou s tradičními výrobky, ne tedy vietnamské šunty. Jednotliví účinkující na krátkém vystoupení představí svůj nástroj a po té předvedou své kousky v akci.

Akce je obohacena i o divadelní představení (pro děti), vystoupení větších souborů apod. Letos přibyla i výstavka veteránů. Součástí, vlastně začátkem poutí je i mše v renovovaném kostelíku, která ovšem není povinná (hlavně pro nás atheisty). Procesí se koná od kostela sv. Jana Křtitele ve Velkých Losinách.

Ostatní informace

Naposledy jsem byl v Pekařově na pouti asi před šesti léty. Za tu dobu přibylo jak vystupujících tak návštěvníků. Pouť je sice jen jednou do roka (tedy zase až další sezónu), ale okolí Pekařova je půvabné i jindy. Samotné vstupné se neplatí, zpoplatněné je parkování automobilů. Občerstvení je ale lákavé a nakonec nějakou almužnu musíme odložit pro samotné flašinetáře.