Výlet do Boskovic poprvé - nejvýznamnější památky města

Kam a jak jedeme?

Když jsme do Boskovic přijeli poprvé, navštívili jsme místní nejvýznamnější památky - empírový zámek, zříceninu hradu, muzeum, Masarykovo náměstí, židovskou čtvrť a synagogu, kostel sv. Jakuba Většího a pochopitelně také westernové městečko. Vydejte se tedy se mnou za krásou boskovických památek poprvé.

Za čím jedeme?

Zámek Boskovice jsme navštívili během celodenního pobytu v tomto městě. Auto jsme zaparkovali nedaleko kostela sv. Jakuba Většího na velkém parkovišti, jelikož se zámku dá dojít pouze pěšky, neboť zde platí buď zákaz vjezdu nebo řidič, který sem vjede. Pak jsme okolo svatostánku přes náměstí zamířili k zámku, který je nejmladším ze třech panských sídel ve městě. Měli jsme štěstí, že jsme do města přijeli dopoledne, neboť později byl zámek kvůli sobotní akci na nádvoří uzavřen.

V pokladně jsme koupili vstupenku a známku a za deset minut začala prohlídka. Průvodkyně byla skvělá, perfektně osvětlila historii zámku a díky dobré slovní zásobě dobře popisovala výbavu v jednotlivých místnostech.

Zaujalo nás, že tato empírová stavba vznikla až v první čtvrtině 19. století na místě ženského dominikánského kláštera. Dále jsme se dozvěděli, že za jeho vznik vděčíme rodu Ditrichštejnů a dodnes patří druhému a poslednímu šlechtickému vlastníku, původem francouzskému rodu Mensdorf–Pouilly. Průvodkyně nám také řekla, že zámek byl postaven na místě kláštera s kostelem v letech 1682 - 1694, ale císařským nařízením Josefa II. z roku 1784 byl zrušen a na počátku 19. století zbořen. A protože v té době přestala náročným Ditrichštejnům postačovat jejich boskovická rezidence a tak v letech 1819 – 1826 nechal František Xaver z Ditrichštejna přebudovat objekt bývalého kláštera v zámek. Z historie jsme dále dostali informaci, že v roce 1850 vymřeli boskovičtí Ditrichštejnové po meči a prostřednictvím příbuzenských svazků přešly Boskovice na francouzský šlechtický rod Mensdorf–Pouilly, který byl po roce 1989 opět vrácen, když po druhé světové válce patřil státu.

Prohlídka trvala asi 45 minut a nejvíce se nám líbil růžový pokoj. Naše průvodkyně byla skvělá. Tak nějak přirozeně nám pověděla historii zámku, v jednotlivých pokojích jsme se dověděli vše potřebné k vystaveným exponátům, beze spěchu, ale i bez zbytečného zdržování. Pokoji zámku jsme v klidu proplouvali jako loď na klidném moři a za mírného větru a všemu jsme perfektně rozuměli.

Nejdříve jsme ze vstupní sloupové síně vystoupali po trojramenném schodišti, zdobeném antickými sochami a obrazy s alegorickými náměty, do reprezentačních místností prvního patra. Postupně jsme si prošli hlavní taneční a hudební sál, který vyplňuje prostor dvou podlaží, růžový salónek, pánský pokoj, rodinný salónek, dětské ložnice, jídelnu a knihovnu se štukovými stropy, tapetovanými stěnami, iluzivní malbou a cennými soudobými mobiliáři. Líbily se nám cenné obrazy holandských mistrů s náměty války proti Turkům a podobizny rodu Mensdorf–Pouilly z druhé poloviny 19. století nebo zámecká knihovna s více než 10.000 svazky. Uchvátil nás unikátní měděný globus, jeden ze tří na světě, na kterém byla hvězdná obloha zobrazena pomocí heraldických znaků.

Když jsme k zámku přicházeli, poznali jsme, že se jedná o empírovou stavbu. Co jsme však nevěděli bylo to, že stavitelé využili starší hmoty zbořeného kláštera. A když prohlídka skončila, prohlédli jsme si nádvoří, které obíhají v přízemí na třech stranách zazděné arkády. Poté jsme obešli tuto čtyřkřídlou budovu kolem dokola. Na průčelí zámku jsme shlédli vystupují mělké rizality s trojúhelníkovými štíty. Líbila se nám fasáda s kordonovými římsami a okna s rámy, zdobené římsovými a trojúhelníkovými frontony. Směrem ke hradu navazuje na zámek park, v němž hrabata Mensdorf–Pouilly zřídila empírový skleník s prosklenými arkádami a novogotickou jízdárnu. Samozřejmě i tuto část zámku jsme si nezapomněli prohlédnout.

Potom jsme šli na oběd do restaurace, která je umístěna v bývalé jízdárně. Panský dvůr je komplex bývalých hospodářských budov a čeledníku, vybudovaný v 17. století. Uprostřed čelní fronty jsme shlédli kamenný erb rodu Dietrichštejnů.

Po obědě v bývalých zámeckých konírnách jsme pěšky vystoupali do kopce, na němž hrad, založený kolem roku 1300 rodem Černohorských z Boskovic, stával. V pokladně jsme dostali tištěného průvodce, koupili známku a získali razítko do památníku. Potom jsme se vydali na prohlídku hradu, který se tyčí nad městem Boskovice a je tak nepřehlédnutelnou dominantou.

Hned na začátku jsme v původní renesanční budově první hradní brány našli malou expozici o historii hradu, včetně hezkého modelu hradu - pro představu jak hrad vypadal než se stal zříceninou po roce 1733 , kdy byl kámen z hradu používán na budování nového sídla Dietrichsteinů v Boskovicích, čili zámku. Byla stržena hradní střecha a zdivo rozebráno jako stavební materiál pro panské domy v Boskovicích.

Naše prohlídka pokračovala budovou koroptvárny, která pochází z 19. století, kdy byl hrad využíván lesní správou. Jednu z rarit, kterou jsme na hradě viděli je roubená studna, hluboká 26m. Jak jsme zjistili, na hřídel se původně natáčely protiběžně dva okovy a k pohonu studny sloužilo kolo, které má v průměru 3,60m. Ohromilo nás, že tato studna byla chodbou vytesanou ve skále spojena se studnou, která se nachází z vnější strany hradeb. A právě toto kolo je velmi neobvyklé. Studna jsme našli na vnějším nádvoří, kde jsme ve hradební zdi viděli původní vstup do hradu - dnes zazděnou bránu sklenutými oblouky a dostavěnými pilíři.

Dozvěděli jsme se, že protější hradební zeď je dodnes opatřena takzvanou výpadovou brankou, která dle názvu logicky sloužila k úniku obránců hradu z obležení. Napravo od výpadové branky jsme též viděli oblý výklenek ve zdi - což je mnohoúhlá bašta, která měla původně dřevěnou špičatou střechu a sloužila k obraně hradu. Na vnějším nádvoří měli i pivovar , který stával v rohu hradeb vedle jižní brány. Dnes jsme zde našli několik mučících nástrojů a šibenici. Zajímavé bylo také namáčedlo , které vypadá jako prak. Bazének pod ním dle názvu určitě nesloužil k osvěžení strážců hradu - spíše naopak.

Od mučících nástrojů jsme se po schodech přesunuli na vnitřní nádvoří, kde se nachází nejvyšší část hradu - šlechtický palác. Z průvodce jsme se dozvěděli, že první patro paláce zaujímaly reprezentační místnosti, druhé patro s panskými pokoji sloužilo obytným účelům. Procházení vnitřního nádvoří jsme zahájili prohlídkou místnosti se zamřížovanou cisternou na dešťovou vodu. Dočetli jsme se, že voda byla do cisterny sváděna ze střech dřevěnými rourami, které vedly přes otvory ve stropě. Dále jsme si přečetli, že v rozšířeném prostoru nad cisternovou jámou se voda čistila několika vrstvami písku, přičemž cisterna byla hluboká přibližně 8 metrů. V dalších prostorech pod palácem jsme uviděli sklepy, do nichž jsme také nahlédli . Nic kromě stínu a tmy jsme zde ovšem nenašli. Nepřekvapilo nás, že se sklepení využívalo ke skladování potravin, protože se dobách obléhání, které mohlo trvat i několik měsíců, do hradu uchylovali také obyvatelé z přilehlé poddanské vesnice Boskovic a proto musel být v uzavřeném objektu dostatek potravin i tekutin, k jejichž uskladnění rozsáhlé sklepy sloužily.

Ze sklepů jsme se po dalších schodech vydali na první, severní vyhlídku, která je zřejmě místem původní kaple. Z okna jsme viděli část města Boskovic a do dálky se rozprostírající rovinu Malé Hané. Po zdolání několika dalších schodů jsme se dostali do místností prvního patra, kde se přijímali hosté, usedalo ke společnému stolu a prováděly nejrůznější zábavy. Stropy zde byly klenuté a jak jsme si přečetli, tak se v pokojích topilo nejdříve v krbech, později v kachlových kamnech. V oknech byly prý v středověké době nejčastěji dřevěné okenice, kůže a tkaniny, později v období renesance byla již okna prosklená. My jsme zde našli východní vyhlídku , ze které jsme viděli další část města a 110 metrů hluboko pod námi v údolí tekla řeka Bělá. Nedivili jsme se tedy tomu, že východní část hradu byla nevíce nepřístupná. Potom jsme pokračovali do další místnosti, kde býval rytířský sál a který sloužil jako přijímací pokoj i jídelna.

Pokračovali jsme k jižní vyhlídce, za které jsme viděli kopec Zlatník. Přečetli jsme si pěknou pověst. Vypráví se, že na tomto kopci odedávna žili skřítci, kteří chudé lidi obdarovávali zlatem. Jeden z majitelů hradu Šimon Eder ze Štiavnice se na tomto kopci pokoušel těžit zlato. Pověst vypráví, že výsledkem jeho důlní činnosti bylo několik hrudek zlata, které stačily k vyražení jediného zlatníku. Odtud název kopce.

Z prohlídky zbývala už jen západní vyhlídka, která je podle našeho názoru ovšem nejhezčí. V pozadí se vypínaly dva kopce, které připomínaly rovinu a čedičové kopce v Českém Středohoří. Jmenují se Malý a Velký Chlum a z toho pravého se prý těžil kámen na stavbu boskovického hradu. Z vyhlídky byla také pěkně vidět vstupní část hradu, kterou tvoří renesanční hláska s ozdobným cimbuřím a budova, do níž je zasazena první hradní brána. Dozvěděli jsme se, ž hláska, původně určená vojenské posádce, byla z vnější strany vybavena klíčovými střílnami. Ve věži se dochovalo schodiště a dnes slouží jako útočiště poštolkám, což jsme si nemohli ověřit, protože byla bohužel nepřístupná.

Poté, co jsme pokochali vyhlídkou, sestoupili jsme zpět přes vnitřní na vnější nádvoří a kolem mučících nástrojů jsme se takzvanou jižní cestou vrátili zpět k pokladně. Přečetli jsme si, že Jižní cesta byla nejkratší přístup do hradního paláce a sloužila panstvu. Tudy páni projížděli jak na osedlaných, tak na zapřažených koních.

Z historie jsme se dozvěděli zajímavost, že pár let po postavení hradu, konkrétně roku 1312, byl dobyt a pobořen vojskem českého krále Jana Lucemburského, protože se jeho majitel Archleb z Boskovic postavil proti králi. Panovník však brzy dobytý hrad Archlebovi na přímluvu šlechty vrátil a jeho nástupce se pak dokonce odvážil postavit moravskému markraběti Joštovi, což se ukázalo jako osudná chyba, protože v roce 1389 byl boskovický hrad znovu obležen, dobyt a pobořen.

Byli jsme rádi, že hrad byl obnoven a vrácen králem Jiříkem z Poděbrad do rukou pánů z Boskovic, kteří jej však roku 1547 z finančních důvodů prodali hornickému podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice , který jak je nám již známo, těžil na kopci Zlatník marně zlato. Dále jsme si přečetli, že dvacet let nato koupili Boskovice Morkovští ze Zástřizl, kteří významně zesílili hradní opevnění a po jejich úmrtí sňatkem přešly roku 1690 Boskovice na Františka Waltera z Ditrichštejna. Ten ještě na hradě do roku 1720 bydlel, o devět let později si však Ditrichštejnové postavili v podhradí novou rezidenci a hrad se změnil ve zříceninu.

Naše prohlídka skončila, vrátili jsme tištěného průvodce do pokladny a vydali jsme se k budově muzea, která patří mezi významné památné stavby města Boskovic. Prohlídku této bývalé zámecké rezidence, která byla postavena roku 1729 hraběcí rodinnou Ditrichštejnů, jsme si nemohli nechat ujít.

Když jsme dorazili k budově muzea, kolem nás prohnala skupina motorkářů. Když odfrčeli, zanechajíce po sobě pouze vůni benzínu, vešli jsme konečně dovnitř. Na prohlídku exponátů jsme však neměli v úmyslu zajít a tak jsme přišli o expozici Pravěk Boskovicka, dokumentující vývoj osídlení v oblasti Boskovické brázdy od paleolitu po raný středověk. Dále jsme neviděli expozice Keltové na Starém Hradisku a také Proměny výroby na Boskovicku, představující počátky řemeslné výroby na Boskovicku. Našemu zraku unikla také výstava Bojovali za svobodu, přibližující historii I.–III. odboje na Boskovicku nebo šicí stroje Minerva.

Jak jsme se z historie budovy dozvěděli, rezidence sloužila jako sídlo Ditrichštejnů až do postavení nového boskovického zámku. Zaujalo nás, že na jeho stavbu byl použit kámen z hradu, nacházející se nad městem. Dále jsme zjistili, že když byl postaven nový zámek o kousek výš, bylo ve starém zámku roku 1826 umístěno ředitelství ditrichštejnských a pak mensdorfských boskovických statků.

Z budovy muzea jsme zamířili na Masarykovo náměstí, kde jsme si prohlédli další významné památky města, které bylo založeno spolu hradem ve třináctém století a patřilo hlavně pánům z Boskovic. Začali jsme v horní části náměstí prohlídkou budovy radnice, kde sídlí i informační centrum. V pokladně jsme dostali zdarma mapu města a také razítko do památníku. Dozvěděli jsme se, že radnice byla jednou z nejdůležitějších budov ve městě, sídlem samosprávy města a probíhaly v ní jednání městské rady, byly zde uloženy nejdůležitější dokumenty, knihy týkající se správy města a také to, že na radnici zasedal městský soud či že ve sklepeních radniční budovy bývala mučírna a také vinný šenk. My jsme si prohlíželi pozdně renesanční podobu, která je výsledkem přestavby z roku 1567. Zaujalo nás, že původně to byl kupecký dům, kde kromě radnice bylo i skladiště, postavené ze dřeva vedle věže, tzv. špýchar (sýpka), kam cizí kupci ukládali své zboží. Zjistili jsme, roku 1620 budovu město koupilo a od té doby zde sídlili radní. Vzhledem k častým požárům v tehdejší době nás nepřekvapilo, že v roce 1713 radnice vyhořela spolu s několika domy. Přečetli jsme si, že roku 1765 byla věž na radnici zastřešena novou bání a po požáru v květnu roku 1823 znovu opravena. Z další historie jsme zjistili, že v roce 1859 radniční budova celkově přestavěna a v letech 1851 - 1960 zde sídlil okresní soud, nebo to, že přízemní prostory byly po roce 1900 upraveny k obchodním a živnostenským účelům. Zajímavou informací pro nás bylo,že v druhé části radniční budovy byla zřízena věznice a byt dozorce. Následně jsme byli zavaleni letopočty, udávající opravy budovy - v roce 1868 se opravovala střecha radnice, v červenci roku 1924 bylo přistoupeno k opravě celé věže, v roce 1927 bylo zavedeno elektrické osvětlení do soudní budovy a věznice. V roce 1955 byla provedena oprava radniční budovy a věže, v průčelí i na boční straně byla vyměněna okna a budova včetně věže opatřena novou omítkou. V roce 1958 byla budova radnice zapsána do státního seznamu nemovitých kulturních památek pod č. 376. Roku 1977 byly opravovány věžní hodiny. V letech 1982-86 byly prováděny opravy stropů a střechy radniční budovy, v letech 1992-3 opravena fasáda. V srpnu a září 1995 se opravovala na radniční věži fasáda a hodiny. Další práce v interiéru radniční budovy pokračovaly v následujícím roce. V letech 2007-2009 položena nová krytina na radniční budově a provedena výměna oken. Poslední oprava věže radnice proběhla v roce 2010 v rámci Programu regenerace kulturních památek. Při rekonstrukci bylo nutné oddělit vstup do věže od prostor Městského úřadu, celý vnitřek věže byl vybourán a nahrazen novým dřevěným schodištěm na Ochoz.

Na celé budově se nám nejvíce líbila skoro 42 metrů vysoká čtyřhranná věž. Ovšem se nám na ní zdálo něco divného. Záhy jsme zjistili, že je ve spodní části seříznutím rohů osmihranná, takže se zdá dole užší než nahoře. V místě přechodu na čtyřbokou galerii jsme obdivovali do zdiva zasazené alegorické hlavy chrličů. Našemu zraku neušel ani požární zvonek z roku 1593 s řetězovým tahadlem, který sloužil k ohlašování požárů. Pod Ochozem jsme na všech stranách věže postupně shlédli kulaté ciferníky věžních hodin. Překvapilo nás, že není známo, kdy byly na radniční věži umístěny a nejstarší dosud známá písemná zpráva o hodinách pochází z roku 1714. Dále nás zaujalo, že na kreslené mapě Boskovic z roku 1728 je vidět, že na radniční věži byl tehdy ciferník pouze na straně do náměstí. Věž je zakončena hlídkovým Ochozem se stříškou, s něhož kdysi hlásný vytruboval hodiny, ve dne polnicí, v noci píšťalou, v noci zde konala službu požární stráž. Z Ochozu je nádherný pohled na město a jeho okolí, čehož jsme však nevyužili a raději jsme pokračovali v prohlídce náměstí.

Přímo před radnicí jsme si prohlédli moderní kamennou kašnu, kde přetékající voda proudila po schodech ve stylizovaném korytu.

Na jednom z domů v horní části náměstí nás zaujala pamětní deska odhalená zde roku 2011. Vzápětí jsme zjistili, že se v tomto domě 18. srpna 1861 narodil Augustin Berger, osobnost světového významu v oboru baletního umění.

O několik domů níže, asi uprostřed délky náměstí, se nám zalíbil dům s nápisem restaurace Záložna. Dovnitř jsme však nešli a pokračovali jsme dál v chůzi dolů. Přišli jsme k oválné kamenné kašně, kterou jsme si prohlédli. Potom jsme nedaleko vodního zdroje narazili na pískovcovou sochu Panny Marie, nacházející se na zvýšeném podstavci v dolní části náměstí. Pak jsme již náměstí opustili, neboť nás čekaly památky z úplně jiné kategorie.

Jednou z částí města Boskovice je židovská čtvrť, v nichž se nacházejí domy, zařazené mezi Kulturní památky a také nádherná židovská synagoga. Jelikož máme rádi židovské památky, nemohli jsme tuto část města vynechat.

Jak jsme se z historie dozvěděli, židovská obec v Boskovicích byla jednou z největších na Moravě a roku 1850 vznikla samostatná politická obec, jejíž význam vyvrcholil roku 1851, kdy se zdejší rabín A. Paleček stal zemským rabínem na Moravě a byl jím až do smrti v roce 1884. Dále jsme zjistili, že boskovičtí Židé se živili zejména obchodem a v 19. století začali zakládat továrny v Boskovicích a okolních obcích. Nepřekvapilo nás, že mnozí místní Židé se proslavili jako vědci, lékaři, talmudisté, spisovatelé, herci či zpěváci.

Prohlídku židovské čtvrti jsme začali v ulici U Vážné studny, kde jsme si prohlédli několik domů, které byli zařazeny mezi Kulturní památky, o čemž svědčí památné cedule na domech. Dále jsme viděli Masné krámy, kde stávala do roku 1823 židovská "strážnice", tj. sídlo obecního strážníka, která byla zničena požárem. Zjistili jsme, že ve svahu před domem č. 5 byl tehdy zahlouben napůl v zemi masný krám a vedle něho hasičské skladiště. Podle zachovaných plánů byly tyto objekty přestavěny a rozšířeny roku 1854 na pět masných krámů. Zaujalo nás, že touto stavbou vyřešili Židé definitivně terénní nerovnost na náměstí "U Vážné studny". Bohužel Masné krámy zanikly již před rokem 1914.

Další místo, které jsme navštívili byla synagoga v Traplově ulici, kterou vybudoval stavitel italského původu Sylvestr Fiota roku 1639, přičemž o devět let později byla rozšířena o vedlejší loď, přistavěna byla předsíň s hlavním vstupem a s galerií pro ženy v patře, hlavní sál byl zaklenut klášterní klenbou, jejíž svorník zdobí znak tehdejšího majitele panství Leopolda z Dietrichsteinu a synagoga tak získala podobu jednopatrové budovy obdélného půdorysu se strmou sedlovou střechou.

V pokladně synagogy jsme koupili vstupenky a vydali se i s průvodcem na prohlídku. Ten nás provedl prostornou stavbou v novogotickém slohu a dozvěděli jsme se od něj, že před nynější synagogou ve městě existovala starší renesanční stavba, která stála za humny domů na náměstí a byla to asi jednoduchá, jednolodní budova s rovným trámovým stropem a menších rozměrů.

Průvodce nás také informoval o tom, že ve 20. letech 19. století byla vestavěna dřevěná tribuna pro ženy, přístupná schodištěm z mezipatra a vyměněny některé dřevěné prvky vybavení, dále byla přidána ozdobná mříž oddělující galerii od sálu, mříže v oknech a mosazné lustry. Dále jsme se dozvěděli, že další drobné úpravy byly provedeny o deset let později a roku 1908 byla synagoga opět důkladně opravena. Tehdy pravděpodobně osazeny v oknech sálu barevné vitráže a stěny interiéru vymalovány dekorativní historizující malbou.

Bylo nám řečeno, že v letech 1935-1936 realizována podle návrhu vynikajícího funkcionalistického architekta Arnošta Wiesnera citlivá obnova a výtvarné sjednocení interiéru, přičemž stěny byly vymalovány opět bíle, byly odkryty a restaurovány původní barokní malby a těžké lustry doplněny malými reflektory.

Nepřekvapilo nás, že za druhé světové války byla synagoga uzavřena a sloužila jako skladiště majetku, který byl zabaven boskovickým Židům. Nicméně jsme se zhrozili, když jsme zjistili, že synagoga byla i po roce 1945 dále využívána ke skladování, např. v letech 1959-1962 byla v nájmu n.p. Minerva Boskovice, poté sloužila jako sklad stavebních potřeb.

Zaujalo nás, že v předsíni, v níž se dodnes zachovaly dvě kasičky a kamenná mísa na umývání rukou, byly v úkrytu v zazděném výklenku u schodů v roce 1990 náhodně nalezeny uschované hebrejské liturgické knihy.

Dále nás průvodce informoval o tom , že v roce 1994 byla synagoga navrácena Židovské obci v Brně. Nicméně již od roku 1989 probíhala celková stavební rekonstrukce, která skončila roku 2001.

V interiéru synagogy jsme si prohlédli cenné hebrejské nápisy či schránku na tóru. Uprostřed sálu jsme shlédli vyvýšené řečniště, okolo kterého jsme pak spatřili dřevěné lavice pro muže. Neunikla nám ani galerie v patře pro ženy. Bylo nám řečeno, že synagoga obsahovala celkem 134 mužských, 147 ženských a 72 dětských sedadel.

Když jsme si synagogu prohlédli, opustili jsme tuto pěknou stavbu a vydali se na prohlídku kostela sv. Jakuba Většího, takže jsme se vrátili zpět na dolní konec Masarykova náměstí. Dočetli jsme se, že první záznam o existenci kostela sv. Jakuba Většího pochází z roku 1346 a o jeho úpravy se zasloužil kolem roku 1500 Ladislav z Boskovic, který byl jedním z nejvzdělanějších šlechticů své doby. Zaujalo nás, že tento majitel panství vystavěl mimo jiné kostely v Boskovicích a Chornici, radnici v Boskovicích a zámek v Moravské Třebové, který byl jeho předním sídlem.

Některé části kostela sv. Jakuba Většího pochází ze 14.století a možná proto se nám tak moc líbil, protože máme rádi tyto staré gotické památky. Zalíbil se nám zejména presbytář a loď, které mají gotickou podobu, přestože dnešní vzhled je především dílem pozdně gotické přestavby z přelomu 15. a 16. století. Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1670 – 1679 byla zřejmě dokončena valená klenba lodi. Zaujalo nás, že kostel měl původně tři věže, ale požáry města přispěly k tomu, že zbyly jen dvě. Nejvyšší měla dokonce 60 metrů, nyní měří o 20 metrů méně.

Zjistili jsme, že roku 1839 byla přistavěna sakristie a nad ní pak vztyčeno třídílné oratorium, a také dvě kaple. Dále jsme se dočetli, že v letech 1845 – 1847 proběhly úpravy kostela ve stylu romantické gotiky, přičemž došlo zejména k prodloužení trojlodí o západní průčelí s kruchtou.

Ve vnějším opěrném pilíři chrámu jsme našli letopočty oprav kostela - 1617, 1839, 1910, 1972. Když jsme stáli před hlavním vchodem do chrámu, který je zdoben pozdně gotickým portálem a ve štítu má dvojitý zlacený cyrilometodějský kříž, prohlédli jsme si také po stranách vchodu sochy věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

V kostelních zdech jsou zabudovány renesanční náhrobní desky, které nás vždy mimořádně zajímají. Na kostele sv. Jakuba Většího jsme našli mramorové náhrobky prvních Zástřizlů, jejichž rodinná hrobka se nachází pod kostelem.

Bohužel jsme se nedostali dovnitř kostela, takže jsme neviděli původní dlažbu chrámu z roku 1719 nebo kostelní dubové lavice s řezbami, které pocházejí ze zrušeného dominikánského kláštera, jenž se nacházel na místě dnešního zámku. Dnes už si ani neumíme představit, že se u kostela dříve rozkládal hřbitov, tak se místo změnilo za ty dlouhá léta i když zbytky hřbitovního zdiva na západní straně kostela jsou patrny dodnes.

Když jsme si celý kostel obešli dokola, vrátili jsme se k autu a odjeli do westernového městečka, které se nachází za Boskovicemi za hřbitovem. U Městečka je parkoviště, kde jsme nechali auto a potom jsme pěšky ušli asi 200 metrů k bráně do světa divokého západu.

Byli jsme zde již podruhé a při naší první návštěvě byl vstup zdarma a na jakémsi náměstíčku s názvem Main Street se odehrávalo velkolepé představení - Lasa,kolty a biče. Vystupující se umně proplétali oky lasa , předváděli mistrovské ovládání svého koltu a vzduchem létalo práskání bičem - neuvěřitelné kousky. Po tomto představení jsme se občerstvili v jednom z dřevěných domečků - není problém si vybrat dle chuti. Nejvíce jsme se těšili na nejhezčí místo v areálu westernového Městečka - přírodní divadlo. Takový amfiteátr nikde jinde nenajdete. Do údolí zasazené písčité prostranství , ve svahu částečně stromy zakrytá indiánská obydlí , přímo naproti tribuně pro diváky umělá jeskyně , či vojenská pevnost . Sledovali jsme hodinový program s názvem Koně dary bohů , kde nám účinkující předvedli své umění - ovládání koně , chytání krav do lasa , střílení z luku a vrhání tomahawků za plné jízdy na koni do terče. Vše bylo naprosto perfektní , nejlepší byl ovšem efektní závěr představení - z jeskyně vytryskl asi desetimetrový vodopád vody. Úchvatné. A viděli jsme i známého Vinnetoua v podání herce Mário Kubce. Po tomto krásném divadle jsme pro děti koupili místní dolary v úžasném kurzu 1:1 . Za tyto doláče děti rýžovali v Rybníčku zlato , syn střílel z luku , dcera si nechala pomalovat obličej tak , že vypadala se svou snědou pletí a tmavými vlasy jako opravdová indiánka. Také se ještě projela na koni. Dále zde ještě můžete po areálu chodit s vypůjčenou kozou nebo si zastřílet na střelnici mistra Santera. Cena za atrakci je 20 až 30 dolarů. Přijedete-li sem ve velkém vedru jako my , dávejte si pozor na okna a dveře domů , ze kterých na vás může někdo vystřelit - naštěstí jen vodu pro osvěžení. Strávili jsme zde 5 hodin a vůbec se zde nenudili.

Při naší druhé návštěvě jsme již za vstup do areálu westernového městečka platili. Protože jsme většinu času strávili dole ve městě, v zámku a na hradě, přijeli jsme až odpoledne a nestihli jsme dopolední divadlo , které mělo k dispozici nové představení. Tyto představení jsou od roku 2010 již v ceně vstupného , a tak se určitě běžte na nějaké podívat , je to lepší zábava než v kině. Nejdříve jsme tedy vyměnili koruny za dolary - kurz se nezměnil. Děti opět rýžovali zlato , dcera se proměnila v indiánku a syn nám dokázal , že mu vrhání tomahavkem a oštěpěm jde dobře. Na Main Street se konalo jen jedno vystoupení s lasem. Největším zážitkem opět bylo divadlo, tentokrát v menším areálu, s názvem Vinnetou 2. Je tedy jasné o co ve hře jde, prozradím jen , že jsme se většinu představení smáli. Každopádně stojí zato, na některé představení zajít.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pod zámeckým skleníkem, prakticky naproti penzionu Pod zámkem, jsme se dobře naobědvali v bývalých jízdárnách. Ubytování můžete zkusit právě v penzionu Pod zámkem. Jindy jsme se dobře najedli v restaurant pizzerii Zlatá růže s nabídkou italské a české kuchyně se zahrádkou a dětským koutkem. Zde jsme parkovali během druhého a třetího výletu do Boskovic. Naopak nás zklamal Lasákův mlýn, kde se nám zdála nabídka malá i ve všední den a ceny poměrně vysoké. Najíst se můžete i ve westernovém městečku, ale nečekejte žádné zázraky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Všechny památky, o nichž zde píši, se nám líbily. Co se nám nelíbilo, nelze ovlivnit - někdě vyšší ceny a mnoho lidí. Přesto máme z města velice dobrý dojem a rádi se sem opět vrátíme.

Ostatní informace

Návštěvní dobu a vstupné najdete u mých turistických cílů, které se podrobně jednotlivým místů věnují.

Zde najdete odkazy na jednotlivé turistické cíle :

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-soukromy-empirovy-zamek

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-zricenina-hradu-nad-mestem

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-muzeum-a-stary-zamek

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-masarykovo-namesti

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-zidovska-ctvrt-a-synagoga

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-kostel-sv-jakuba-vetsiho

https://www.turistika.cz/mista/boskovice-westernove-mestecko-wild-west-city

Fotogalerie

Autor: jirkacek

Přidat do oblibených uživatelů

Výdělek příspěvku: 10,34 Kč

Další příspěvky autora: 937

Kvalita příspěvku:    

Hodnotit kvalitu příspěvku

Nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli